Každé dávné společenství mělo svoji mytologii, soubor příběhů, jež vysvětlovaly jevy, které nebyly tyto kultury schopny pochopit, a tak je připisovaly nadpřirozenu. Většinou se týkaly původu a smyslu života a vesmíru, případně meteorologických jevů.

Zpravidla souvisely s vírou a morálkou a vystupovaly v nich bohové, hrdinové či postavy s nadlidskými schopnostmi. Ačkoliv je vnímáme spíše jako takové pohádky pro dospělé, v některých je více pravdy, než bychom si mysleli….

Ve starověkém Řecku fungovala asi tisíc let věštírna v Delfách. Žádný státník se nevydal do boje či neučinil důležité rozhodnutí bez rady z Delf, což svatyni dávalo obrovský vliv. Největšího rozmachu dosáhla věštírna v 7. až 6. století př.

n.l., kdy zde byly kněžky až tři. Před věštěním se kněžka vykoupala v jednom prameni, z druhého se napila, aby se probudily její věštecké schopnosti. Poté jí kněží odvedli do podzemního Adytonu, kde seděla na trojnožce a z trhliny v zemi vdechovala vycházející dým, který jí dostal do transu.

V nesouvislých větách pak zjevovala vůli bohů, zákazníkům její věštby tlumočili kněží.

Byly kněžky v Delfách při věštění v transu?

V první polovině 20. století byla antická svědectví o okolnostech věštění Pýthií v Delfské věštírně označena za báje. Geologové, kteří zkoumali okolí Apollónova chrámu, totiž nenarazili na žádnou puklinu, ze které by mohly vystupovat z hlubin země plyny.

Až na konci 90. let americký geolog Jelle de Boer odhalil přímo pod ruinami chrámu křížení dvou zlomů. V jejich průsečíku byly horniny natolik narušeny, že jimi skutečně mohly procházet plyny z hlubin.

V okolních studánkách našel stopy etylénu, který za určitých podmínek může stimulovat nervový systém a navozovat u člověka euforii.

Výzkum italského geologa Giuseppe Etiopeho pak nabídl jiné vysvětlení. Podle něj je ve vápenci pod chrámem příliš malé množství etylénu k navození transu. Ovšem podařilo se mu zjistit, že z hornin uniká oxid uhličitý a metan.

Ty by mohly v podzemní kobce snížit koncentraci kyslíku, „trans“ Pýthiií tak mohl pramenit z přidušení. Dle řeckého historika Plútarcha (46–127), který byl knězem v Apollonově chrámu, byly páry sladké.

Etiope se domnívá, že to bylo v důsledku obsahu malého množství benzenu. S tím ale nesouhlasí de Boer, podle kterého by v takovém případě kněžky umíraly během jediného roku, protože benzen je jedovatý.

Pravdivý mýtus o zlatém rouně

Známým je i mýtus o Iásónovi a zlatém ovčím rounu. Iásona vychoval kentaur Cheirón. Když mu bylo dvacet let, začal si nárokovat trůn, který mu ukradl strýc. Ten jeho předání podmínil tím, že mu Iásón přinese zlaté rouno, kůži velkého zlatého berana z Kolchidy.

Iásón shromáždil tehdejší velké řecké hrdiny, bylo jich asi padesát, a nechal postavit loď Argó, na které odpluli. Cesta byla plná nebezpečí, ale Argonauti ji zvládli. Iásón požádal krále Kolchidy Aiéta o vydání rouna.

Ten mu opět zadal nesplnitelný úkol, aby se jej zbavil. Pomohla mu Aiétova dcera Médeia, která se do Iásóna zamilovala a následně odplula s ním.

Ačkoliv příběh o Iásónovi může být smyšlený, zlaté rouno není. Kolchida se nacházela v dnešní Gruzii. V horské oblasti Svaneti se zlato vyplavuje do horských bystřin a potoků. Zdejší farmáři používají tradičně ovčí kůže k pasírování a zachycení zlata z vod.

Tato technika se v oblasti předává z generace na generaci po tisíce let. Původ mýtu o zlatém rounu tak pravděpodobně vychází právě ze zpráv o této metodě získávání zlata.

V Bibli, konkrétně ve starozákonní knize Exodus, je popsán útěk Izraelitů, vedených prorokem Mojžíšem před vojsky egyptského faraona: „Mojžíš vztáhl ruku nad moře a Hospodin hnal moře silným východním větrem, který vál po celou noc, až proměnil moře v souš.

Vody byly rozpolceny a Izraelci šli prostředkem moře po suchu. Vody jim byly hradbou zprava i zleva.“ Rozestoupilo se před nimi Rudé moře, a oni tak mohli přejít na druhý břeh suchou nohou.

Rozestoupení Rudého moře fyzika umožňuje

Ačkoliv je událost popisována jako boží zásah, vědcům z amerického Národního centra pro výzkum atmosféry v Boulderu se podařilo zjistit, že za ní stojí spíše fyzikální zákony. Silný vítr o rychlosti 100 km/h, který vanul celých 12 hodin z východu, mohl zatlačit vodu z Rudého moře do lagun nilské delty.

Naplavené bahno přitom vytvořilo pevninský břeh, po kterém bylo možné bezpečně přejít. Jakmile vítr ustal, voda se z lagun vrátila zpět do moře a odřízla faraonovy vojáky.

Oddělení vod větrem vanoucím v souladu s fyzikálními zákony je podle současných znalostí dynamiky kapalin možné a počítačové simulace podle vědců přesně odpovídají tomu, co je popsáno v knize Exodus. Cesta bahnem proti větru vanoucímu stokilometrovou rychlostí určitě nebyla příjemná a za normálních okolností by se jí asi nikdo neodvážil, ale s faraonovým vojskem za zády to pro Izraelity byla jediná přijatelná možnost, jak se zachránit.

Více si přečtete v časopise 21. století číslo 2/2025, které vyšlo 15. ledna 2025.

Zdroje: BBC, ScienceNews, ScienceDirect.