Halloween je tady a s ním jako na zavolanou přichází zprávy o dvou černých dírách, které vzbuzují mezi astronomy pořádný respekt a možná i trochu strach. Jedna z těchto černých děr je jakýmsi sériovým vrahem, který se chystá zničit druhou hvězdu během pouhých pěti let.
Druhá zase patří do systému, který vědci popisují jako „černoděrový trojúhelník“, tedy první známý případ trojitého uspořádání, kde se vyskytuje černá díra, která podle běžných fyzikálních teorií zde nemá co pohledávat..
Černé díry, které byly předpovězeny už Einsteinovou teorií relativity před více než sto lety, představují bezedné gravitační propasti.
Astronomové dnes vědí, že jen v naší galaxii se nacházejí miliony těchto nenasytných otesánků, které kdysi byly zářícími hvězdami, které následně zkolabovaly pod svou vlastní váhou. Každá galaxie navíc hostí svou supermasivní černou díru, která je až miliardkrát těžší než naše Slunce.
Onen vesmírný zabiják na sebe poprvé upozornil před pěti lety, kdy astronomové zaznamenali jasný záblesk z centra vzdálené galaxie, nacházející se 215 miliónů světelných let od Země. Tento záblesk způsobil hvězdný poutník, který se dostal příliš blízko k supermasivní černé díře galaxie.
Během následujících pěti měsíců gravitace černé díry hvězdu doslova roztrhala a vytvořila prstenec z hvězdné hmoty obíhající kolem černé díry.
Polovina této hmoty se propadla do černé díry, zatímco zbytek se začal rozptylovat do vzdálenějšího disku.
Teď se však zbytky nešťastné hvězdy dostaly tak daleko, že interferují s další hvězdou, která každých 48 hodin prochází zbytkovým diskem. Tento průchod vyvolává záblesky rentgenového a jiného záření. Mezinárodní tým astronomů pod vedením astronoma Matta Nicholla z Queen’s University v Belfastu sleduje toto drama pomocí vesmírných teleskopů, jako je Chandra nebo Hubbleův teleskop.
„Představte si potápěče, který opakovaně skáče do bazénu a pokaždé tím vytváří spršku vody,“ přirovnává Nicholl tento jev. „Hvězda je jako ten potápěč a disk jako bazén. Každý průchod hvězdy diskem vytváří obrovskou vlnu plynů a rentgenového záření.
Při své cestě kolem černé díry tento proces opakuje stále dokola.“ A jaký bude konečný osud této hvězdy? „Je to závod s časem, co se stane dřív,“ říká Matt Nicholl. „Buď se propadne do černé díry, nebo se sama zničí.“.
V jiné části oblohy astronomové zkoumají podivný systém zvaný V404 Cygni, který zpochybňuje dosavadní představy o vzniku černých děr. Tento systém se nachází asi 8 000 světelných let od Země v souhvězdí Labutě.
Obsahuje jednu z nejstarších známých černých děr, která je devětkrát hmotnější než Slunce a nekompromisně vysává plyn z blízké hvězdy, která kolem ní obíhá každých šest dní.
Na první pohled se jedná o celkem běžný objekt známý jako rentgenový dvojhvězdný systém. Ale do hry zde vstupuje další hvězda, která také obíhá tuto černou díru a její blízkého společníka. Krouží kolem nich jednou za 70 000 let ve vzdálenosti 482 miliard kilometrů, což je zhruba 82násobek vzdálenosti od Slunce k Plutu, takže ji astronomové téměř přehlédli.
Jak je možné, že černá díra drží hvězdu tak daleko? Podle běžných modelů vzniká černá díra při explozi umírající hvězdy v podobě supernovy. Tento kataklyzmatický jev by měl tak vzdáleného člena jejího doprovodu odhodit daleko pryč a zároveň držet blízkého společníka pevně u sebe.
„Představuji si to jako tahání draka na pavoučím vláknu,“ popisuje astrofyzik Kevin Burdge z MIT. „Pokud taháte velmi jemně, můžete draka udržet za sebou, aniž by se vlákno přetrhlo. Ale jakmile zatáhnete prudce, provaz se snadno přetrhne. Supernova je jako prudké škubnutí gravitačního vlákna.“.
Ve studii publikované v časopise Nature Burdge on a jeho kolegové navrhli, že na počátku celého příběhu žádná supernova nebyla.
Černá díra ve V404 Cygni mohla vzniknout takřka „neposkvrněným početím“, kdy hvězda zmizela z vesmíru bez jakýchkoli ohňostrojů.
Takový jev se může stát u hvězd s hmotností 25 až 40násobku hmotnosti Slunce. „Co je tady zajímavé, je to, že tato hvězda měla mnohem menší hmotnost,“ vysvětluje Burdge. Jednou z možností je, že před kolapsem vypudila většinu své hmoty.
Daniel Holz, astrofyzik z University of Chicago, který nebyl součástí týmu, poznamenal: „Zní to sice nepravděpodobně, ale nakonec jen příroda rozhoduje, co je a není možné.“