V tibetštině je nazýván Čumulangma, v nepálštině Sagarmatha. Je to ikonická část pozemské topografie, představuje smrtelné nebezpečí pro horolezce a zároveň je geologickým zázrakem. A navíc stále roste.

Takový je Mt. Everest..

S vrcholem ve výšce 8 848,86 metrů nad mořem bez problémů drží titul nejvyšší hory světa. Jistě, havajská Mauna Kea měří od úpatí k vrcholu více než 10 kilometrů, jenže aby ona byla nejvyšší pozemskou horou, musela by se přestěhovat někam, kde by své základy neměla pod mořskou hladinou.

Everest je zkrátka výjimečný.

Co ale způsobuje, že neustále roste? Je to jistě tlak způsobený indickou deskou, která se před miliony let vydala na sever, srazila se s Asií a dala tak vzniknout pohořím, jako je Himálaj nebo Karákoram.

Výzkum zveřejněný v časopise Nature Geoscience však ukazuje na jinou překvapivou příčinu růstu hory: řeku, která byla dávno ukradena jiným vodním tokem.

Asi před 89 000 lety si mocná řeka přivlastnila svou sousedku. Spojením těchto dvou řek došlo k zesílení eroze, což vedlo k odplavení značné části himalájské krajiny a odlehčení zemské kůry, tedy vrstvy, na které žijeme.

Podle studie takto odlehčená kůra mohla snadněji plout nad podložním pláštěm Země. Tímto procesem Everset narostl o 50 až 165 metrů, což je připomínkou toho, že ani kolosální hora není nehybná. „Ačkoli hory mohou z pohledu lidského života vypadat jako nehybné, ve skutečnosti jsou neustále v pohybu,“ uvedl geovědec z Pekingské univerzity geověd v Jin-Gen Dai, který je jedním z autorů studie.

Toto vysvětlení sice pokrývá jen část nárůstu výšky Everestu, vědci to však považují za krok směrem k pochopení, jak hora dosáhla své současné velikosti. „Je to velmi zajímavý příběh a dává smysl,“ říká Tom Gernon, geovědec z Univerzity v Southamptonu v Anglii, který se na novém výzkumu nepodílel.

Everest začal vznikat před přibližně 45 miliony let, kdy se tektonická deska Indie střetla s euroasijskou deskou a začala se pod ni zanořovat.

Ačkoli se zemská kůra může zdát pevná, ve skutečnosti není. Když něco masivního, třeba ledovec nebo pohoří, zatíží kůru, ta se ohýbá směrem dolů. Ale plášť pod ní je nadnášený, což nutí pokleslou kůru opět vystoupat.

„Je to, jako by Himaláje stály na skákacím hradu,“ uvedl další z autorů studie Adam Smith z University College London.

Když se kůra nepohybuje nahoru ani dolů, mluvíme o izostatické rovnováze a Everest by měl být v tomto stavu. Jak indická deska vniká pod horské masívy, materiál se z ní neustále oškrabává a přidává se k horskému pásmu.

Současně se z povrchu hory odebírá hornina díky erozi a pohybům ledovců. Tyto síly by se měly vyrovnávat, a Everest by tak neměl růst ani se zmenšovat. Nicméně jeho mimořádná výška naznačuje, že něco mění tuto rovnováhu. A tím faktorem je erodující řeka.

V Everestově stínu leží řeka Arun. Ta vede podezřele klikatou trasou: teče podél severních Himalájí a pak se náhle obrací a protíná hřeben poblíž Everestu.

To naznačuje, že horní a dolní část řeky nebyly vždy sjednoceny, a že něco významného je přimělo spojit se.

Reprodukováním toku řek v oblasti pomocí počítačových simulací vědci identifikovali klíčový okamžik. Asi před 89 000 lety se říční síť řeky Kosi, které je přítokem Gangy, prořezala zpět do Himalájí, až nakonec dosáhla na řeku Arun, de facto ukradla její vodu a sloučila se s ní.

Himaláje tomuto erozivnímu gigantu nemohly konkurovat. Zemská kůra byla vytlačena vzhůru nadnášeným pláštěm, okolní vrcholy se začaly zvedat a Everest získal až 165 metrů během „geologického mrknutí oka“.

Nejvyšší hora světa stále roste, přibližně o šířku vlasu ročně. Tento růst však pravděpodobně nebude trvat věčně. Rovnováha se může převrátit a něco z výšky Everestu může být odebráno. Himaláje budou stoupat a klesat, stejně jako všechna pohoří.

Zemská kůra je dynamická a nikdy není stacionární. „Na dlouhých časových škálách,“ řekl Smith, „je to skoro, jako by Země dýchala.“.