Lidé si byli od pradávna vědomi spojení mezi stravou a zdravím, ale až pokroky v chemii, fyzice a biologii jim umožnily nahlédnout pod pokličku toho, co je ve stravě opravdu důležité. Dlouhou dobu byly za základ pro lidské zdraví považovány bílkoviny, až později byl kredit přiznán látkám, které získaly označení vitaminy. Jak byly objeveny a jak získaly svoje jména?.

Námořníky na dlouhých plavbách trápila nemoc zvaná beriberi, kterou, jak už dnes víme, způsobuje nedostatek vitaminu B1. Postižení touto chorobou ztráceli cit v nohách a chodidlech, ohrožovalo je i srdeční selhání.

V 80. letech 19. století si japonský námořní lékař Kanehiro Takai všiml, že rozvoj nemoci byl pravděpodobnější u chudých lidí než u bohatých. Vinu hledal v nedostatku bílkovin v jejich stravě.

Nizozemský armádní lékař Christian Eijkman měl jinou teorii o původu beriberi, kterou si potvrdil experimentem s kuřaty. Ptáci, kteří jedli bílou, loupanou rýži, běžně dostupnou na japonských lodích, měli podobné příznaky jako námořníci.

Oproti tomu kuřata krmená hnědou rýží (natural) od kuchaře touto nemocí netrpěla. Následně zjistil, že i vězni krmení bílou rýží jsou ohroženi beriberi. Za problematické proto Eijkman považoval zpracování rýže.

Životně důležité aminy

Polský chemik Casimir Funk se zaměřil na postup zpracování rýže. Při něm je odstraněn tvrdý vrchní obal, pod kterým se nachází hnědavá vrstva, část osemení, která obsahuje vlákninu, minerály a vitaminy včetně B1. Při leštění rýže se tato vrstva odírá a vzniká bílá, loupaná rýže, která žádný vitamin B1 neobsahuje.

Funk provedl vlastní experiment s holuby, aby došel ke stejným závěrům jako Eijkman. Látku, která v bílé rýži chyběla, nazval Funk vitamin, což byla kombinace latinského slova vita (život) a amin, což je název sloučeniny obsahující dusík. Tedy „životně důležitý amin“.

V návaznosti na to se pak vědci snažili o izolaci mikroživin potřebných pro potlačení nemocí, jako je křivice, kurděje či struma. Americký odborník na výživu Elmer McCollum a další zkoumali Funkovu živinu získanou z otrub a pojmenovali ji vitamin B po beriberi.

Následně se ukázalo, že se ve skutečnosti jedná o osm látek rozpustných ve vodě, které dostaly své vlastní pojmenování a byly očíslovány v pořadí, v jakém byly objeveny.

Vitamin K vybočuje z řady

Ještě předtím provedl McCollum experiment s potkany, aby odhalil, že pro jejich růst je nezbytná jiná „doplňková“ látka, obsažená v tucích, která se později stala známou jako vitamin A. Ne všechny látky, které dnes označujeme jako vitaminy jsou ve skutečnosti aminy obsahujícími dusík, nicméně zvyk pojmenovávat je abecedně v pořadí podle objevu přetrval.

Dnes jsou známé čtyři vitaminy rozpustné v tucích: A, D, E a K, ty jsou nezbytné pro lidský růst a zdraví, a dále 9 vitaminů rozpustných ve vodě: B1 (thiamin), B2 (riboflavin), B3 (niacin), B5 (kyselina pantothenová), B6 (pyridoxin), B7 (biotin), B9 (kyselina listová), B12 (kobalamin), a C.

Jen jeden vitamin vybočil z abecedního pořádku, a to vitamin K. Objeven byl v roce 1929 dánským výzkumníkem Carlem Peterem Henrikem Damem. Vzhledem k datu svého objevu mohl být nazván vitaminem F, ovšem po zjištění, že se jedná o látku nezbytnou pro srážení krve (koagulace), byl jeho název odvozen od německého slova „koagulation“, tedy od procesu srážení krve.

Posledním objeveným esenciálním vitaminem byl v roce 1948 vitamin B12. Od té doby uplynula spousta času, nezdá se tak pravděpodobné, že by byl ještě objeven nějaký nový esenciální vitamin.