Říká se, že není malých rolí. A že i nicotný jedinec může dokázat velké věci. To se potvrdilo v savaně v Keni, kdy jeden druh mravenců zapříčinil malou změnu v přírodním prostředí, která ale měla dalekosáhlé důsledky.

Celá desetiletí působil a žil na pastvinách v africké Keni původní druh mravenců akátových (Crematogaster). Ten svými jedovatými kusadly chránil zdejší akáciové stromy trnovníky hvízdavé (Vachellia drepanolobium) před hmyze a slony a dalšími býložravci, kteří by je jinak spásali.

Díky tomu byly akáciové stromy stálezelené.

A díky tomu měli lvi stabilní a zaběhlý úkryt při lovu zeber.

To všechno se změnilo – došlo k narušení rovnováhy – s příchodem silně invazivních mravenců velkohlavých (Pheidole megacephala), kteří vytlačili ty akátové, a kdy nový druh stromy už nechrání.

„Často jsou to právě maličkosti a nejmenší živí tvorové, kteří vládnou světu. V oblastech, kam invazivní mravenci pronikli, sloni stromy spásají pětkrát až sedmkrát rychleji než tam, kde tito mravenci nejsou,“ napsal spoluautor studie Todd Palmer z Floridské univerzity.

Tam, kde sloni dokážou spást více zelených listů, pak jsou lvi při lovu až třikrát méně úspěšní.

Lev totiž útočí podobně jako kočka domácí – připlíží se co nejblíž ke své kořisti a ze vzdálenosti pouhých několika metrů se na ni vrhne. Díky zrychlení, které dokáže vyvinout na krátkou vzdálenost, mu potrava unikne jen málokdy.

„Lvi potřebují úkryt, aby dokázali s úspěchem pronásledovat a přepadnout svou kořist – a ten jim schází, když je méně stromů, za kterými se mohou plížit, což jim lov zeber výrazně komplikuje,“ vysvětlil Palmer.

Lvy to přinutilo zaměřit se při lovu na obtížnější a nebezpečnější kořist, buvola. Který se ale umí bránit dokonale.