Mozek je zpravidla jedním z prvních lidských orgánů, které se po smrti rozkládají, proto jsou nálezy zachovaných center lidského myšlení a paměti tak extrémně vzácné. Týmu pod vedením forenzní antropoložky Alexandry Morton-Haywardové se ale podařilo shromáždit sbírku více než 4 400 dlouho po smrti zachovaných lidských mozků. Co je „uchránilo před zkázou“?.

V roce 1982 objevili stavební dělníci v rybníku na okraji Tutusville na Floridě desítky lidských koster starých 8000 let. Když je z podmáčeného místa vykopali, zjistili archeologové, že uvnitř 91 lebek našli neporušenou mozkovou tkáň.

Některé mozky přitom byly dostatečně zachovalé na to, aby z nich bylo možné extrahovat starověkou DNA. Na tento nález si dobře vzpomíná i forenzní antropoložka Alexandra Morton-Haywardová z Oxfordské univerzity, která byla tehdy pouhou doktorandkou.

Měla ovšem zkušenost s prací v pohřebním ústavu, a tak věděla, že mozek, jakožto nejměkčí z měkkých tkání lidského těla, má tendenci se po smrti rychle rozkládat, zkapalňovat a zanechat po sobě pouze prázdnou lebku.

Začala proto v literatuře pátrat po příkladech dochovaných mozků. Spolu s kolegy se jí nakonec podařilo dohledat 4405 lidských mozků, uchovaných dlouho po smrti, a to včetně 12 000 let starého mozku nalezeného poblíž mamutích zubů na Sibiři či mozku uchovaného v odříznuté lebce na břehu švédského jezera, jejíž stáří se datuje do roku 6000 před naším letopočtem.

Dehydratace mozku či jeho zmrznutí

Existuje hned několik známých mechanismů, díky kterým je mozek v lebce zachován i po smrti. Prvním z nich je dehydratace. Dehydrataci či mumifikaci prováděli například staří Egypťané, kteří přitom vycházeli z tradice pouštních pohřbů.

V takovém případě dojde k odbarvení a scvrknutí mozku. Například více než 500 mozků z předdynastického hřbitova v Horním Egyptě (6500 př. n. l.) mělo dvě třetiny původní velikosti mozku, některé se zmenšily i na pouhou polovinu velikosti.

Naopak zmrzlé mozky mají oběti nalezené v horských průsmycích či jiných chladných oblastech, například rituální oběti Inků na chladných a suchých vrcholcích And. Jindy se tuk v těle může po smrti změnit v látku podobnou mýdlu, která zachová tkáň, jedná se o proces zvaných saponifikace.

K nálezům „zmýdelněných mozků“ dochází zpravidla ve středních zeměpisných šířkách, příkladem je dětský mozek objevený v podmáčené rakvi ze 13. století, nalezené na soutoku řek Odet, Steir a Jet ve Francii.

Saponifikace i uchování v rašelině

Bažiny a rašeliniště vznikají hromaděním rostlinných zbytků po dlouhou dobu, díky tomu jsou následně schopné dobře zachovávat v nich pohřbené předměty včetně lidských těl. Kyseliny obsažené v některých rašeliništích mohou demineralizovat kosti, což je učiní křehčími, mozek ale zpravidla zůstává dobře zachovaný.

A to nejen u fosilií z Floridy, také bažiny v severní Evropě uchovaly měkké tkáně v nich pohřbených lidí po tisíce let.

Existuje však ještě pátý mechanismus uchovávání lidského mozku, kdy je tento zachován, ačkoliv ostatní měkké tkáně se rozložily. Alexandra Morton-Haywardová k tomu říká: „Předpokládali jsme, že vodní prostředí urychlí rozpad mozku, ale zdá se, že tomu tak není vždy.

Našli jsme mnoho zachovaných mozků ve vlhkých mohylách, na potopených vracích lodí, na dně studní či v olověných rakvích.“ Tyto mozky si přitom zachovaly svůj tvar i mikroskopickou strukturu, i když zbytek měkkých tkání zmizel. Morton-Haywardová má nyní k dispozici asi 570 takto zachovaných mozků.

Dokonale zachované lidské mozky

„Vypadají jako normální, dokonalé, svěží lidské mozky, ale jsou vždy zmenšené, obvykle na objem asi pětiny toho, co měly v běžném životě. Jejich konzistence se podobá tofu. Pocházejí z různých období i podnebí.

Jejich barva se pohybuje, v závislosti na tom, kde byly pohřbeny, od černé přes jasně oranžovou až po žlutou, v závislosti na obsahu železa v půdě,“ vysvětluje forenzní antropoložka. Nabízí i vysvětlení toho, proč se mozky zachovaly v takové podobě, jakou mají.

„Moje přesvědčení, založené na důkazech, je, že příčinou je něco v jedinečné biochemii mozku, něco, co je specifického pro centrální nervový systém. V mozku jsou tuky, které se nikdy jinde v těle nevyskytují, a proteiny obsahující síru, která je součástí mozkového signalizačního mechanismu.

Dle mého názoru se to všechno spojí dohromady a vytvoří nepoddajný materiál, který vydrží opravdu dlouho,“ objasňuje vědkyně. Studium těchto mozků považuje za důležité, protože nám může poskytnout mnoho cenných informací o našich předcích.