Přibližně před 40 miliony let se termití pár druhu Electrotermes affinis zrovna věnoval námluvám, když uvízl v lepkavé pryskyřici stromu a navždy zůstal uvězněn ve zkamenělém jantaru. Tato dosud jediná známá fosilie páru termitů poskytla vědcům z Biologického centra Akademie věd ČR (BC AV ČR) a Okinawského institutu vědy a technologie (OIST) v Japonsku jedinečnou příležitost analyzovat chování při páření u již vyhynulého hmyzu a pochopit, jak věrně je toto chování zachyceno v jantaru.

Své poznatky nyní publikovali v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS)..

Tuto vzácnou zkamenělinu objevil úplnou náhodou Aleš Buček z Entomologického ústavu BC AV ČR v internetovém obchodu pro sběratele a okamžitě rozpoznal její vědeckou hodnotu. „Fosilie termitů jsou docela běžné, ale tento kus byl unikátní, protože obsahuje pár.

Viděl jsem stovky jantarů s termity, ale nikdy v nich nebyla dvojice,“ vysvětluje Aleš Buček.

Po zakoupení fosilie ji vědecký tým detailně nasnímal pomocí rentgenové mikrotomografie. „Určení druhu nebylo vůbec snadné, protože před poznávacími znaky těl termitů byly bubliny,“ zmínil Simon Hellemans, postdoktorand z OIST. Skenování odhalilo nejen to, že se jedná o druh Electrotermes affinis, ale také to, že uvěznění jedinci jsou samec a samice ležící u sebe, přičemž samice se ústní částí dotýká konce zadečku samce.

Tento výjev ze života termitů výzkumníci dobře znali, protože jej mnohokrát pozorovali u současných termitů, kteří při páření provádějí tzv. tandemový běh. To jsou koordinované pohyby, kdy se při běhu jeden partner ústním ústrojím dotýká zadečku druhého, aby se při hledání budoucího hnízda udrželi pohromadě.

Na fosilii však byla nápadná nezvyklá pozice páru v jantaru. Místo aby samec a samice leželi za sebou, byli vedle sebe. „Zaměřili jsme se na to, jak fosilie vznikají a jak se mění chování během smrti hmyzu,“ vysvětluje Nobuaki Mizumoto, který v současné době působí na Auburn University v USA. Konzervace v pryskyřici totiž není okamžitá, obvyklé chování hmyzu při páření se přeruší a jejich pozice se během obalení lepkavou hmotou mění.

Svou hypotézu o tom, že posun polohy termitů způsobily síly při vzniku jantaru, vědci testovali v laboratoři.

Jejich pokusy s pářícími se termitími páry za využití kamerového systému a automatické analýzy videonahrávek ukázaly, že i když vůdčí jedinec páru uvízne na lepkavém povrchu, druhý neuteče ani neopustí svého partnera, ale následuje ho a sám se také přilepí – v pozici velmi podobné páru zvěčněném v jantaru.

„Pokud pár potká predátora, většinou uteče, ale na lepkavém povrchu si pravděpodobně neuvědomuje nebezpečí a uvízne,“ vysvětluje doktor Mizumoto.

Díky neotřelému přístupu pomocí rekonstrukce procesu uvíznutí v pryskyřici mohli vědci popsat chování vyhynulého druhu s novou přesností: „Zkameněliny mohou být nejlepším důkazem a přímým oknem do minulosti,“ dodává Aleš Buček.

Zdroj a foto: Biologické centrum Akademie věd ČR