Domů     Historie
Jaroslav Heyrovský: Skromný génius
Zdroj: Wikimedia Commons

Za každým velkým objevem je spousta mravenčí práce nebo šťastná náhoda. U Heyrovského se oba předpoklady spojily, byl neúnavný dříč a navíc se brzy chytil správného nápadu. Jen na oficiální uznání v podobě Nobelovy ceny si musel počkat dlouhých 37 let..

Štěstí měl Heyrovský i na rodinné zázemí. Otec Leopold (1852– 1924) byl dobře situovaný pražský právník a své potomky v jejich zvídavosti velkoryse podporoval. A že ta byla převeliká… Jaroslava bavila fyzika i chemie, mladšího bratra Leopolda (1892–1976) proto zapojoval do svých pokusů.

Otec měl pro syny velké pochopení, dokonce jim z univerzity, kde učil, obstaral vyřazený rentgen. Jaroslav spolu s bratrem si ho doma zapojili a začali experimentovat s akvarijními rybičkami. Dařilo se jim, a tak si pořídili snímky svého zápěstí a rozesílali je jako novoročenky přátelům.

Vstříc Londýnu

Po maturitě začal Heyrovský studovat matematiku, fyziku a chemii na pražské univerzitě. Už v prvním ročníku ale zjistil, že ho víc přitahuje zcela nový obor fyzikální chemie – ta se ovšem v Praze ještě nepřednášela.

Znovu tedy pomohl otec, který synovi umožnil vydat se na University College do Londýna. Byla to skoro osudová cesta, která mladíka nasměrovala k budoucímu objevu i celoživotnímu výzkumu. V Londýně totiž Jaroslava zaujala elektrochemie a pro svou rigorózní práci si vybral téma elektrochemické vlastnosti hliníku.

Pracoval na ní ale déle, než si představoval, protože studium a běžný život přerušila I. světová válka. Heyrovský, který trávil prázdniny roku 1914 doma, se už do Londýna nesměl vrátit a musel se hlásit do armády.

Od vyslání na frontu ho zachránila křehká fyzická kondice, kvůli které skončil u zdravotníků. Jeho stav se ale zhoršoval, proto se už během války vrátil do Prahy, kde pokračoval na rigorózní práci. Stihl ji s koncem války a v uniformě, která už něco pamatovala, skládal závěrečnou zkoušku.

Bratr Leopold vzpomínal, že „… měl na jedné nohavici díru, a tak ji vypodložil papírem a ten vybarvil modrým inkoustem.“.

Osudové rozhodnutí

Při zkoušce ale na uniformě pramálo záleželo. Jednoho ze zkoušejících, fyzika Bohumila Kučeru (1874 –1921), totiž mnohem více zajímaly Heyrovského zkušenosti s elektrochemickým výzkumem hliníku.

Sám totiž pracoval na něčem obdobném se rtutí, přičemž jeho experiment byl jednoduchý. Z kapiláry vypouštěl do roztoku kapičky rtuti, které fungovaly jako elektroda. Druhou elektrodou byla rtuť na dně nádoby.

Následně sledoval, co dělá změna potenciálu s povrchovým napětím „živého stříbra“. Bohužel pro něj mu však vznikaly anomálie, pro které neměl vysvětlení.

Trojitý úspěch

Mladíkovi proto navrhl, aby v jeho výzkumu pokračoval a podivné chování kapkové elektrody objasnil. A Heyrovský souhlasil. Od zkoušky nakonec odcházel nejen obdařený diplomem, ale také s nabídkou na místo asistenta od druhého zkoušejícího, a ještě na pokračování výzkumu profesora Kučery.

Obdržel dokonce i jeho dosavadní výsledky, aby však velice záhy zjistil, že je to ubíjející práce. S velkou vytrvalostí vydržel vážit rtuťové kapky několik let, k žádným výsledkům ale nedošel. Kolem Vánoc roku 1921 toho začal mít dost.

Řekl si, že je na čase změnit metodu, vždyť je vlastně elektrochemik. Přestane vážit kapající rtuť, zapojí galvanometr a bude měřit proud, který roztokem prochází. A překvapení přišlo okamžitě, v roztoku se skutečně něco odehrávalo.

Přelomový objev

Po sérii opakování začalo Heyrovskému svítat, k čemu dochází. Kapající rtuť i rtuť na dně byly propojené se zdrojem elektrického napětí. Kuchyňská sůl, která se v roztoku přirozeně rozpouštěla na ionty, na proud reagovala.

Kladné ionty se stahovaly k anodě, záporné ke katodě. Na těch se pak rozpuštěné látky redukovaly nebo oxidovaly, tím uváděly elektrony do pohybu a měnily proud, který prochází nádobkou. Jak budoucí držitel Nobelovy ceny změny sledoval, uvědomil si, že se tento obecný princip musí projevovat zdánlivými anomáliemi a že křivky s maximy, které při záznamu pokusu vznikaly, vlastně odpovídaly vlastnostem konkrétních látek.

Každá reagovala na jiné napětí a podle své koncentrace vytvářela jiný proud. Tím se rozpuštěné chemikálie na křivce jednoznačně identifikovaly a současně udávaly své množství. Když si to Jaroslav Heyrovský uvědomil, pochopil, že objevil mimořádně elegantní a jednoduchý způsob chemické analýzy, kterému se žádný z tehdy známých postupů nemohl ani s odstupem rovnat.

Výhodné spojenectví

V té době už byl docentem, a tak neměl problém vydat o výsledku pokusů články v různých odborných časopisech. Jeden z nich si přečetl i mladý japonský fyzik Masuzó Šikata (1895–1964), který v té době pobýval v Berlíně na stáži.

Netrvalo dlouho než Heyrovskému napsal, zda může přijet. Svého rozhodnutí mladíka přijmout český vědec nikdy nelitoval. V Šikatovi totiž získal velmi šikovného spolupracovníka, který mu pomáhal nejen dál zkoumat charakter křivek, ale také změnit experimentální metodu na prakticky použitelnou.

Potřebovali jen vymyslet přístroj, který by měření zautomatizoval a zpřístupnil polarografii jako běžnou analytickou metodu.

Novinka je na světě!

Psal se rok 1924, když dvojice představila první polarograf, který předchozí pracné měření a zaznamenávání křivek zkrátil z mnoha hodin na pět minut. Objev s obrovským praktickým dopadem měl nevídaný ohlas a rychle se šířil světem.

Za Heyrovským jezdili zahraniční vědci, světové univerzity ho zvaly na přednášky, několik měsíců dokonce působil v USA, přednášel ale i v tehdejším Sovětském svazu. Jen doma s polarografem pohořel, patentový úřad Heyrovského se Šikatou odmítl s tím, že jde jen o vědeckou zajímavost a pro praxi nebude mít žádný význam.

Válečné stíny

Ve zdokonalování metody pokračoval Heyrovský dál, a roce 1934 se dočkal i první, zatím neúspěšné nominace na Nobelovu cenu. Větší starosti mu ale dělalo, že se opět schylovalo k válce. Začátek okupace navíc přinesl šok v podobě uzavření českých vysokých škol.

Úspěšnému chemikovi tehdy podal pomocnou ruku profesor Johann Böhm (1895–1952) z německé části pražské univerzity a nabídl mu, aby pokračoval v jeho laboratoři. Heyrovský si postupně přibral skoro dvacítku českých studentů a vědců, takže výzkum ilegálně pokračoval pod hlavičkou německé instituce.

Po skončení války však československé úřady obvinily vědce z kolaborace. Nepomohl ani zásah tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše (1884–1948). Musel ústav opustit. Až po vlekoucím se vyšetřování se koncem roku 1946 ukázalo, že nepomáhal německému výzkumu, naopak němečtí vědci z kolegiality riskovali a pomohli tomu českému.

Jeho jméno bylo očištěno a mohl se do ústavu vrátit. Podle pamětníků byl pro svou laskavost a skromnost oblíbený, i když byl na druhou stranu náročný, navíc puntičkář, který si potrpěl na pořádek nejen v laboratořích.

Autor: Kateřina Pavelcová

Více se dočtete v čísle 12/2023, které je právě v prodeji!

Související články
Pravé neštovice, zavlečené do Ameriky kolonialisty, vedly do roku 1620 ke ztrátě 70 % původní incké populace. Vzhledem k tomu, že historické informace z prvních let kolonizace jsou kusé, sehrávají archeologické důkazy klíčovou roli při posuzování dopadů nákazy na původní obyvatelstvo. Pravé neštovice existují nejméně tři tisíce let, první důkazy o jejich výskytu pocházejí z […]
Ačkoliv měli dosti zjednodušenou představu o lidské anatomii a při léčbě spoléhali i na nadpřirozené síly a magii, jejich lékařství bylo značně pokročilé. Informace o tom, jak léčili nemocné, lze čerpat ze 13 zachovaných lékařských papyrů. Nejnovější nález svědčí o tom, že se dokonce snažili léčit i rakovinu mozku. Egypťané léčili pomocí nejrůznějších pilulek, sirupů […]
Tradiční Olomoucké tvarůžky slaví významné jubileum. V roce 1924 se v loštické tvarůžkárně roztočil první formovací stroj a odstartoval revoluci ve výrobě jediného původního českého sýra. Formovací stroj dokázal vyrobit neuvěřitelných 10 000 tvarůžků za hodinu a umožnil tak tvarůžkovou pochoutku dostat k mnohem většímu množství zákazníků. Historie výroby tvarůžků sahá až do 16.  století, […]
Tajemný úsměv Mona Lisy nedá odborníkům spát už mnoho let. Snažili se proto zjistit, kdo stál předlohou slavného díla italského renesančního umělce. Zatímco na tuto otázku již zřejmě odpověď nalezli, další tajemství světoznámého díla dosud odhaleno nebylo. Jaká krajina je na obraze zachycena? Americká geoložka Ann Pizzorussoová tvrdí, že zná odpověď. Snah o spojení krajiny […]
Geny zděděné od denisovanů, vyhynulých příslušníků rodu Homo, pomáhají obyvatelům Papuy-Nové Guineje bojovat s infekcemi v nížinách i žít ve vysokých nadmořských výškách. První kosterní pozůstatky denisovanů byly objeveny v roce 2008 v Denisově jeskyni na Altaji v Rusku, podle tohoto místa nálezu jsou pojmenovaní. Stáří tamních kosterních pozůstatků bylo odhadnuto na 41 000 let. […]
reklama
Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
reklama
Copyright © RF-Hobby.cz