Petra není jen dívčí jméno, které nosí mnohé půvabné ženy. Když archeolog slyší pojem Petra, okamžitě si vybaví skalní město nacházející se v Jordánsku. Mistrné dílo, před kterým se tají dech, a na které může být hrdá celá lidská civilizace, před 2000 lety vytesali do růžového pískovce kočovní Nabatejci..

Jordánské království je jen o málo větší než Česká republika. Zatímco naše země je i přes její ničení v podobě nekonečných lánů zemědělských družstev a holdingů velmi pestrou krajinou, v Jordánsku je to jinak.

Tři čtvrtiny území tvoří bezútešná kamenitá poušť. V západní části Jordánska, kde protéká řeka Jordán, která dala zemi jméno, se zvedají k obloze Šárské hory. Nejsou příliš vysoké v porovnání s jinými pohořími, avšak i přesto působí velkolepě. A ve svých útrobách skrývají nefalšovaný poklad…

Obytné místnosti, hrobky, pokladnice, chrámy i lázně, to všechno se zde ve skalách ukrývá. Preciznost tehdejších stavitelů doslova bere dech. Svého času to bylo docela slušné starověké velkoměsto. V dobách největšího rozkvětu v první polovině 1. století v Petře přebývalo až 40 000 lidí.

Vraťme se však do třetího století před naším letopočtem. V té době byla západní Asie jedním z center rozvíjející se lidské civilizace. Jedním z etnik, které zde žili, byli Nabatejci. Pouštní krajinu, kde voda byla vzácností, zpravidla obývali nomádi a Nabatejci nebyli výjimkou. Jejich původním domovem byl nehostinný Arabský poloostrov.

O počátcích Nabatejců toho archeologie příliš mnoho neví. První zmínka o nich pochází z roku 647 před naším letopočtem. Jejich vůdci zřejmě brzy pochopili důležitost obchodu a také logistiky. Ovládli totiž obchodní cesty, po kterých proudily především byliny, kadidlo a koření, od Středozemí přes Rudé moře až po Indický oceán.

A tak jako dnes, platilo už tehdy, že kdo má pod palcem obchod, má pod palcem svět. Nabatejci získali řadu obchodních monopolů, ze kterých těžili i mocensky.

Není tak překvapením, že Nabatejci začali zhruba od třetího století před naším letopočtem v Západní Asii dominovat. Jejich království postupně ovládalo rozsáhlá území rozkládající se od dnešní jižní Sýrie, přes Negevskou poušť po Hidžáz.

Jenže, žádný strom neroste do nebe. Na západě v té době rostla mocná Římská říše, která expandovala i do východního Středomoří. Její vliv pronikl i na území dnešního Jordánska a Nabatejci se mu bránili jen velmi obtížně.

Jejich obchodní monopol zmizel jak pověstná pára nad hrncem a s tím začala upadat i jejich moc.

Na přelomu věků západ země oficiálně patřil pod židovské království, kde už ovšem měli hlavní slovo Římané. Za císaře Trajána, který vládl mezi lety 98 až 117 už bylo celé Nabatejské království Římem anektováno.

Z části, kde se nacházela metropole Nabatejů Petra byla vytvořena obyčejná provincie nazvaná Arabia Petraea. Po rozpadu římské říše na dvě části zabrala všechny východní oblasti Byzantská říše se sídlem v Konstantinopoli (dnešní Istanbul). Rozvíjelo se zde křesťanství, šířila se tu řecká kultura.

Ani Byzantská říše netrvala navěky. Definitivně padla až roku 1453, kdy Konstantinopole padla pod náporem Osmanů, avšak islámský svět z ní ukrajoval už mnohem dříve. Oblast Jordánska, která se v té době vzpamatovávala z těžké rány v podobě zemětřesení, se pod islámský vliv dostala už během prvního tisíciletí.

A na jedno fantastické město uprostřed skal začal svět pomalu zapomínat. Novým vládcům to nijak nevadilo, protože Petra nebyla s islámem nijak spojena, takže nebylo žádoucí ji obdivovat.

Po dlouhá staletí o existenci skalního skvostu vědělo jen pár Beduínů, kteří si zkazky o ní ústně předávali z generace na generaci. Stalo se nemyslitelné, svět na Petru skutečně zapomněl. Zatímco kolem kráčely dějiny, kdy se třeba během dvanáctého století snažily křižácké výpravy oblast vrátit křesťanskému světu, pískovcové město se drolilo a leželo ladem. V 16. století pak Jordánsko přičlenili ke své říši Osmané.

Druhdy postrach Evropy v podobě Osmanské říše začal od 19. století postupně upadat. Zároveň se země začala i více otevírat okolnímu světu. Evropští cestovatelé a obchodníci se tak dostávali i do arabských pouští.

Už v roce 1812 putoval po stopách starých Nabatejců švýcarský geograf a orientalista Johann Ludwig Burckhardt. Byl to právě on, kdo po téměř tisíci letech znovu pro svět objevil poklad uprostřed Šárských hor.

Burckhardt měl ovšem i trochu smůlu. Beduíni mu jako cizinci příliš nedůvěřovali a přes veškerou jeho snahu mu nedovolili skalní město řádně prozkoumat. Burckhardt ovšem nebyl z těch, kdo by se nechal odradit prvním neúspěchem.

Odcestoval do Sýrie, kde se začal učit arabsky a hlavně si nechal narůst plnovous. Beduínům namluvil, že na místě obětuje kozu. Lest vyšla a podruhé už Burckhardt do Petry dostal. Ovšem důkladně skalní město zmapovat se povedlo až později skotskému malíři Davidu Robertsovi.

Ten zjistil, že skalní město má tvar amfiteátru. Od východu na západ má délku asi kilometr a od severu k jihu činí vzdálenost půl kilometru. Skály, které onen amfiteátr ukrývají, jsou vysoké asi 300 metrů.

To, že dávní Nabatejci měli styky s různými kulturami, potvrzují i stavby v jejich městě. V Petře lze nalézt řecké, římské i egyptské stavební prvky. S nadsázkou lze říci, že do místního pískovce byla vytesána většina tehdy známého světa.

Nedávno přišel španělský astronom Juan Belmonte s hypotézou, že urbanismus celého města je koncipován podle hvězd: „Město je vynikající dílnou pro archeoastronomické i archeotopografické bádání.“

Badatel měřil hlavní památky ve městě, například zmíněnou pokladnici, klášter či královské hrobky, a při analýze údajů ke svému překvapení zjistil, že „posvátná“ astronomie a topografie měly zásadní význam pro orientaci hrobek i chrámů.

Jedna z nejznámějších staveb v Petře, takzvaný klášter, je orientována na západ Slunce v době zimního slunovratu, což je klíčový časový bod ročního cyklu. Klášter byl vytesán do skalnaté hory a zřejmě byl zasvěcen králi Obodasovi nebo bohu Dusharovi. Zimní slunovrat byl spojován i s narozením tohoto božstva.

Tak či onak, budovy v Petře rozhodně stojí za pozornost. Už vstup do ní je pozoruhodný a pro klaustrofobiky docela nepříjemný. Soutěska Sík sevřena vysokým skalstvem je místy natolik úzká, že při rozpražení rukou se člověk dotkne obou stěn.

Hned za ní se nachází jeden ze symbolů Petry stavba Al-Khazneh, což v překladu znamená pokladnice. Vystavena byla jako hrobka krále Arety III., který vládl mezi lety 82 až 67 před naším letopočtem. Na stavbě vysoké přes čtyřicet metrů jsou mimo jiné znázorněna i starořecká božstva. Z toho je patrné, že kulturní vliv Řeků na Nabatejce byl skutečně velmi silný.

Přes veškeré peripetie věků je Al-Khazneh dodnes ve skvělém stavu. Její umístění ji ochránilo před erozí a ani ono ničivé zemětřesení ze šestého století se na ní tolik nepodepsalo. Jediné jizvy, které se na ní nacházejí, jsou výtvorem ziskuchtivých lidí.

Legenda totiž tvrdí, že jeden Egypťan v pokladnici ukryl zlatý poklad. Mnozí obyvatelé Petry tomu uvěřili a při hledání zlata budovu poškodili.

To z divadla se zachovaly jen fragmenty. Že Nabatejové nebyli kulturní barbaři, svědčí to, že v jeho nejslavnějších časech mělo kapacitu 8 500 diváků. Kvůli jeho rozšíření dokonce obyvatelé Petry obětovali některé stavby.

Jenže, jak už bylo naznačeno, Petra se nachází v seizmicky docela činné oblasti. Kromě ničivého zemětřesení ze šestého století, ji zasáhly i další otřesy. Zemětřesení, ke kterému došlo ve čtvrtém století, s divadlem důkladně zatočilo. A to, co z něj zbylo, si lidé odnesli na jiné stavby.

Další zajímavou stavbou je Ad-Dér, který fungoval jako klášter. Stavba je podobná pokladnici. Je vysoká 45 a široká přes 50 metrů. Původně vznikla jako hrobka. Označení klášter získala podle křížů, které jsou k vidění uvnitř stavby.

Před časem bylo možné po úzké stezce u kláštera vylézt k jednomu místu nad ním. Po nehodě, kdy po pádu zahynula turistka, i s ohledem na monumentální stavbu, bylo šplhání nad klášter zakázáno.

Klášter je v lecčems podobný pokladnici, ovšem svou monumentalitou ji ještě překonává. A výhled odtud je neopakovatelný, aniž by návštěvník musel kamkoliv šplhat. Jako na dlani se tu nabízejí tři desítky dalších památek, ať už chrám Okřídlených lvů, Petrský kostel nebo obětiště.

Za pozornost rovněž stojí zdejší muzeum, ve kterém je umístěna řada artefaktů, které s Petrou souvisí.

Petra je samozřejmě rájem pro archeology. Jejich práce pak odkrývá spoustu netušených věcí, které badatelé o skalním pokladu dosud nevěděli. Jak už bylo řečeno, Petra se nachází uprostřed hor, které obepíná pustá poušť.

Přesto si obyvatelé Petry mohli užívat vodních radovánek. Nedávný výzkum totiž ukázal, že ve městě byl postavený bazén. Ten mohl být postaven díky vyspělému zavlažovacímu systému.

Systém umožňoval nejen to, že žádný obyvatel Petry netrpěl žízní, ale mohl zavlažovat i stále zelené zahrady. Na svou dobu to byla revoluční záležitost, protože pouze užitková voda v poušti byla něčím, co bylo ve vyprahlé poušti nemyslitelné.

„V bazénu je patrný vývod akvaduktu, který přiváděl vodu z jednoho z pramenů, Ajn Braku, který byl v kopcích mimo Petru. Velkorysý bazén stejně jako zelená zahrada byly oslavou úspěchu Nabatejců a jejich schopnosti dostat vodu do centra města,“ popsala antropoložka Leigh-Ann Bedalová z Pensylvánské univerzity.

Archeologické práce odhalily rozsáhlou podzemní vodovodní síť. Během vzácného období dešťů, v Petře za celý rok naprší pouhých deset centimetrů vody, se voda sváděla do šachty hluboké deset metrů. Odtud byla skrze keramické potrubí vedena do zásobníků a cisteren.

Zde docházelo k filtraci vody tak, aby se zbavila nečistot. A tak, byť obklopeni pouští, si mohli obyvatelé Petry dopřávat čerstvých oliv, vína i ovoce. A jak bylo už řečeno i plaveckých radovánek v nádrži, která svými rozměry překonávala i současné standardní padesátimetrové bazény.

Babylon, Atény, Alexandrie či Konstantinopol patří mezi nejvýznamnější starověká města. Petra samozřejmě také, ale na rozdíl od zmiňovaných sídel se nenacházela poblíž vodního zdroje. To by z dlouhodobého hlediska mělo přece znamenat, že její perspektiva nebude bůhvíjaká. V případě Petry byl však opak pravdou.

Čím to? Petra těžila z toho, že ji její zakladatelé umístili na křižovatce dvou významných obchodních tras. První z nich spojovala Rudé moře a Damašek, druhá pak Perský záliv a Gazu. Stovky kilometrů žhavým pískem byly i pro zkušené obchodníky a cestovatele z karavan vyčerpávající.

Když se jim před očima v dálce zjevila silueta Šárských hor, věděli, že alespoň krátký odpočinek se blíží. V Petře doplnili zásoby a svlažili vyprahlá hrdla.

Petra však nebyla charitativním místem. Město si za pomoc obchodním karavanám nechalo řádně zaplatit. A vzhledem k tomu, že obě trasy byly dosti frekventované, Petra tak měla dost příležitostí bohatnout a rozšiřovat svoje jmění.

Podle římského historika Plinia kromě peněz byly od obchodníků očekávány i drahé dary, které měly být určené jak strážným, tak kněžím v Petře. Karavany s tímto počítaly a mohly si to dovolit. Ceny za koření či kadidla byly ve starověkém světě horentní.

Pády i vzestupy, to podobně jako řada jiných míst, zažila jordánská Petra. V současnosti opět zažívá období zájmu návštěvníků celého světa. V roce 1985 byla Petra zapsána na seznam kulturních památek UNESCO a každou sezónu ji navštíví půl milionu turistů.

O její celosvětovou slávu se postarali i filmaři. Scény, ve kterých se Harrison Ford v roli Indiana Jonese řítí skalními soutěskami či se plíží starobylým chrámem se točily právě v Petře. Kromě této legendy se zde točily i další filmy, například Transformers: Pomsta poražených.

Turisté ze do Petry dnes dostávají buď ze Sinaje nebo z 235 kilometrů vzdálené jordánské metropole Ammánu. Celodenní vstupné do Petry je 50 jordánských dinárů, dvoudenní vstupenka vás vyjde na 75 dinárů, přičemž jeden dinár odpovídá zhruba třiceti korunám.

Část prohlídky lze dokonce absolvovat v koňském sedle, takže se lze snadno vcítit do pocitů dávných Nabatejů. Ovšem, jen za předpokladu, že si člověk odmyslí zástupy dalších turistů proudících kolem něj…