Přežeňme tu metaforu… V seriálu The last of us napadne lidstvo cizopasná houba, která mění myšlení i chování a přinutí člověka, aby jednal v souladu s cíli vetřelce, které nutno říci nejsou zrovna mírumilovné..

Při studiu psychologie se velmi snadno přikrádá myšlenka: Nejsme snad napadeni takovou psychologickou houbou my všichni? Ovládnuti silami za horizontem našeho vědomí? Smýkáni ze strany na stranu něčím, co nedokážeme ani dobře vyslovit?

Jistěže ne. Byla by scestná představa člověka jako bezmocné loutky pro zručného loutkáře podvědomí. Jsme aktivní činitelé a nikoliv jen hřiště pro hráče odkudsi z hlubin. I když….

Soutěž v ping-pongu

Naše motivace existuje i za hranicí slov. Tam, kde končí schopnost vypovídat o sobě, se rozprostírá podivuhodná říše nevědomých neboli implicitních motivů, které tehdy ještě mladičké psychologii představil David McCleland s kolegy ve 2. polovině minulého století.

Tvrdil, že nevědomé motivy mají vliv na to, jak reagujeme na sociální stimuly v nejrůznějších doménách života. Máte vysokou potřebu úspěchu, například. Nedokážete říci proč, ale táhne vás to přihlásit se do místní soutěže v ping-pongu a porvat se o ten lákavý pohár, který je vystaven na radnici.

Po večerech tvrdě dřete a když přijde ten den, dáte do toho vše, abyste zvítězili. Úspěch je váš. Zvedáte nad hlavu pravda trochu lacinější trofej a cítíte obrovskou radost a hluboké uspokojení. McCleland by se zápisníkem sledoval celou situaci zpovzdálí a vcelku nevzrušeně by poznamenal, že vaše potřeba úspěchu způsobila, že jste na podnět soutěže v ping-pongu reagoval/a proaktivně, vynaložením velkého úsilí na dosažení vítězství a silnou emoční odezvou při jeho získání.

V první řadě emoce

A o emoce tu jde především. Lidé s různou úrovní určité potřeby, nebo chcete-li nevědomého motivu, budou různě reagovat na tutéž situaci. Vezměme si opět potřebu úspěchu. Postavíte-li dva různé lidi před tutéž náročnou výzvu zvládnout obtížný a riskantní kaskadérský kousek na skateboardu, člověk s vysokou potřebou úspěchu bude reagovat vzrušením, zájmem a dalšími emocemi, které jej přitáhnou blíže k objektu výzvy.

Naproti tomu člověk s nízkým motivem úspěchu bude reagovat spíše emocemi, které evokují stažení se ze situace – strachem, úzkostí a nejistotou. Když se mu ten husarský kousek povede, neprožije takovou euforii jako člověk s vysokou potřebou úspěchu.

Nevědomé motivy ovlivňují to, zda při dosažení určitého cíle zažíváme pozitivní emoce a jak silné. Motiv může být přítomen jak na vědomé tak na nevědomé úrovni, nebo mezi těmito dvěma úrovněmi může existovat rozdíl.

Na vědomé úrovni člověk může sám o sobě vypovídat, že dosáhnout úspěchu pro něj nemá vysokou prioritu a že úspěch neurčuje kvalitu člověka, ale když se mu podaří získat ocenění v práci, pocítí hluboké uspokojení.

Na vědomé úrovni tu máme přesvědčení, postoje a hodnoty, na nevědomé úrovni hluboce zakořeněné reakce na výzvy, úkoly a cíle.

Myšlenky a jednání

To jak silné máme ty které motivy tedy nezávisí na našich výpovědích o tom, co nás motivuje. Pravdu musíme odvodit z našich myšlenek, emocí a jednání. Člověk s vysokou potřebou úspěchu se bude ve svých vzpomínkách častěji zaobírat šťastně překonanými výzvami a bude myslet na náročné cíle, které před ním ještě leží.

Vybere si obtížnější úkol, vyvine vyšší úsilí, aby jej zvládl, a pocítí uspokojení, když se mu podaří zlepšit se v některé své dovednosti.

Implicitní motivy nejsou vrozené. Člověk je získává, jak se učí, že určité činnosti u něj vedou k zažívání pozitivních emocí – implicitní motivy jsou získané zkušeností. Potřebu úspěchu můžete u svých dětí „vypěstovat“ tak, že je budete učit, aby závisely samy na sobě, budete mít aspirace na vysoký výkon svých dětí, ale realistické nároky na to, co už je „dost dobré“, a budete podporovat jejich vnímání sebe sama jako schopných lidí.

Tak jsme si na příkladech představili motiv úspěchu a zbývají nám další dva – moc a vztahovost.

Potřeba moci

Člověk s výrazným motivem moci touží přetvořit svět k obrazu svému. Ovlivnit, udělat dojem, ovládnout, kontrolovat. Blízkého přítele, pracovní skupinu, organizaci a vůbec svět kolem. Nejkrásnějším zážitkem pro lidi s vysokou potřebou moci je být zvolen do vedoucí pozice, získat druhé lidi pro svůj záměr, ve strhující přednášce přesvědčit publikum o svém stanovisku, vydat vlivnou publikaci.

Tito lidé se snaží dosáhnout vysokého postavení a to je zdrojem jejich vysokého sebehodnocení. Vysoká potřeba moci se může projevovat různými způsoby. Váš kolega důsledně prosazuje svoji vizi pro firmu a chce, aby se podle ní každý řídil.

Váš partner je ochoten jít do rizika vážné hádky, jen aby měl slovo v tom, jak trávíte volný čas. Vy sami dáváte na odiv svoji odvahu při poslední dobrodružné cestě do hor, abyste ohromili své posluchače.

Nesmíte si ale lidi, kteří mají tuto potřebu vysokou, představit jako despoty bažící po moci, kontrolovat svět se dá i ku prospěchu světa. Můžete být uznávaný vědec, který svými výzkumy ovlivní směřování celého oboru, vynikající dirigent, pod jehož taktovkou bude orchestr sehraný jako jeden organismus, nebo ředitel neziskovky, díky kterému najde přístřeší mnoho lidí bez domova.

Vlivní malíři, kteří svojí tvorbou inspirovali celou řadu umělců, také mohli uspokojit svoji potřebu moci, není-liž pravda? Potřeba moci, je tak dá se říct velmi dvojsečná, má velký potenciál tvořit a budovat a stejně tak velký potenciál mít ničivý dopad v mezilidských vztazích. Vždy záleží na tom kterém člověku jak se svými danostmi zachází.

Potřeba vztahovosti

Potřeba vztahovosti má jako měsíc svoji odvrácenou stranu. Podle raného pojetí lidé mající tuto potřebu vysokou vyhledávají mezilidské vztahy spíše jako balzám na svůj strach z odmítnutí, než kvůli intimitě samotné.

Potřebují získat ujištění o tom, že jsou přijati, ujištění o tom, že na ně druzí nepohlížejí negativně, spíše než zažít mezilidský vztah sám o sobě. Už nejspíše tušíte, že potřeba vztahovosti mluví více o určitém způsobu, jakým se lidé vztahují k druhým než potřebě vztahů jako takových.

Lidé s vysokou potřebou vztahovosti, nebo respektive s tím, jak tuto potřebu v minulém století psychologové pojali, budou při interakci s druhými lidmi cítit spíše úlevu, než potěšení, budou se vyhýbat konfliktům a soutěžení, jsou nesobečtí a spolupracující a zřídkakdy mluví o druhých lidech negativně.

Také jsou v kolektivu méně oblíbení, ale mají dobrý přehled o sociálních vazbách mezi lidmi kolem sebe.

Něco hluboko v nás

Představili jsme si trojici nevědomých motivů, které představují naše hluboce zakořeněné vzorce reakcí na podněty z okolí. Zbývá si říci, jak se tyto motivy měří. Prostými dotazníky na ně nedosáhneme, jsou skryty hluboko v nás, často aniž bychom si byli vědomi toho, jak je ten který motiv pro nás důležitý.

Proto se používají projektivní testy. Předpokládá se, že do nejednoznačného stimulu si člověk promítne své vlastní obsahy, z nichž budeme moci usuzovat na fungování jeho nevědomí. Ať už tomuto předpokladu věříte, či nikoliv, v praxi to funguje tak, že respondent dostane obrázek, na kterém je několik lidí vyobrazeno v určité situaci a jeho úkolem je vymyslet k obrázku příběh.

Říci, co se děje, kdo jsou lidé na obrázku, co se stalo, co se bude dít nyní a tak podobně. Poté se zjišťuje, zda se v příběhu objevil některý ze znaků charakteristický pro určitou nevědomou motivaci. Při zjišťování úrovně potřeby moci se například zjišťuje, zda osoby v příběhu respondenta mají v úmyslu projevit svoji moc, zda projevení moci jiným člověkem blokují, nebo zda někdo vykonal něco, co má na druhého velký vliv.

Autor: Martin Burget