Po 14 let odhaloval americký vesmírný průkopník jménem Galileo tajemství související s planetou Jupiter. Byl to tedy právě on, kdo jako první odhalil, že pod ledovou krustou měsíce Europa se nachází voda v kapalném skupenství. Tím ale jeho triumfy zdaleka nekončily.

V neděli 21. října 2003, přesně před 20 lety, však jeho mise dospěla ke svému zdárnému konci.

Své poslední okamžiky strávila sonda Galileo nad atmosférou Jupiteru, do které se posléze dobrovolně zřítila. Zbytky doznívajícího signálu přijala NASA Goldstone Visitor Center v Kalifornii ve 19:43:14 UT.

Máme problém!

Ale zpět na začátek. Velkolepá cesta sondy, pojmenované po toskánském astronomovi a fyzikovi Galileu Galileim (1564–1642), započala v říjnu roku 1989. Namísto k Jupiteru si to ale nejprve namířila směrem k Venuši, aby následně procestovala pás planetek mezi Marsem a Jupiterem.

Výzkumné dobrodružství šlo zpočátku podle plánu, dokud se v dubnu roku 1991 neobjevil problém. Stalo se tak v době, kdy se letový tým připravoval na rozevření hlavní parabolické antény o průměru 4,8 m. Tehdy totiž došlo k zadření mechanismu, a anténa se otevřela pouze z části.

70 %

Expertům z NASA začaly v té chvíli krušné časy. Po řadu měsíců totiž byla jejich pozornost směrována pouze na jediný defekt, který se různými způsoby snažili na dálku opravit. Nejprve sondu natočili tak, aby sluneční světlo anténu nepřetržitě zahřívalo.

Nakonec však obrátili a zvolili metodu spočívající v podchlazení ve stínu. Motory rozevírající konstrukci antény byly opakovaně zapínány a vypínány v naději, že se zablokované zařízení přeci jen pod jistým tlakem uvolní.

Vše ale bezvýsledně. Galileo proto byl odkázán výhradně na pomocnou anténu s malým ziskem, což znamenalo značné omezení datové přenosové rychlosti mezi sondou a Zemí.

Zároveň bylo nutné, aby technici a kontroloři letu přepracovali způsob vzájemné komunikace. Úpravy byly ale provedeny natolik efektivně, že předpokládané splnění mise stále čítalo zhruba 70 %.

Esa v „rukávu“

I přes počáteční komplikace se v říjnu roku 1991 sondě podařilo nasnímat planetku č. 951 Gaspra. Výsledek byl ve své době unikátem, jelikož až do té doby žádné podobné snímky neexistovaly.

O necelé dva roky později Galileo učinil další triumf, když se přiblížil k planetce č. 243 Ida. Nejenže se mu podařilo ji vyfotografovat, ale zároveň objevil také její drobný satelit.

V červenci 1994 pak jako jediný provedl přímé pozorování dopadu komety Shoemaker-Levy 9 na Jupiter. V té době činila jeho vzdálenost od největší planety soustavy 240 milionů kilometrů.

Mise splněna!

Celkový snímek Jupiteru zachytil teprve 11. října 1995, kdy se nacházel ve fázi přibližování. Samotná fotografie přitom byla uložena na magnetické pásce záznamníku, která se však v okamžiku odvysílání na Zemi zasekla.

Po pár dnech se problém podařilo vyřešit. Do „cílové rovinky“ dorazila sonda 7. prosince téhož rok, a rovnou měla napilno. Kromě průletu kolem měsíců Europa a Io, ale také kolem samotného Jupiteru, musela navíc přijímat a ukládat údaje odeslané sestupovým pouzdrem.

Teprve hodinu po ukončení vzájemné komunikace provedla sonda brzdící manévr, po kterém přešla na oběžnou dráhu kolem planety, čímž se stala její první umělou družicí.

P. S.:

Zatímco původně byla mise naplánována pouze do prosince roku 1997, nakonec došlo k jejímu prodloužení do roku 2003. Důvodem pro následné nasměrování sondy do atmosféry Jupiteru byl především nedostatek paliva do manévrovacích motorků.

Aby NASA předešla nežádoucímu zřícení na některý z měsíců, byl nakonec ze všech variant zvolen kontrolovaný pád na Jupiter.