Rhynchosauři, býložravci obývající Zemi před 225 až 250 miliony lety v období triasu, zřejmě na konci svého života umírali hlady. Alespoň to naznačuje výzkum provedený vědci z University of Bristol na základě vzorků nalezených v anglickém hrabství Devon..

Tito prehistoričtí býložraví plazi se živili tvrdými a houževnatými rostlinami a stromy, jako jsou například kapradiny, jejichž růstu přálo teplé podnebí, které tehdy panovalo. Měli podsaditá těla a trojúhelníkové protáhle lebky se silnými zobáky.

První exempláře rhynchosaurů byly malé a připomínaly ještěrku, pozdější rody dorůstaly délky dvou až tří metrů, většina jedinců měřila kolem jednoho metru na délku. Na některých místech byli nejhojnějšími požírači rostlin na souši a tvořili důležitou součást pozemské fauny před vzestupem dinosaurů.

Fosilie rhynchosaurů byly nalezeny v Severní a Jižní Americe, Evropě, Africe, na Madagaskaru a v Indii. Zdá se, že v Severní Americe byli poměrně vzácní, v jiných částech světa naopak velmi hojní. Poslední rhynchosauři vyhynuli těsně před koncem triasu spolu s mnoha dalšími obratlovci.

Příčina tohoto vymírání není známa. Profesor Mike Benton, vedoucí týmu, k tomu podotýká: „Byli jako ovce nebo antilopy své doby, a přesto měli specializované zubní systémy, které byly zjevně přizpůsobeny pro práci s masami tvrdé rostlinné potravy.“.

Pevný počet zubů jako sloni

Na základě studia zubů různých devonských fosilií vyslovili vědci hypotézu, že ke konci života měli tito tvorové již tak opotřebované zuby, že nebyli schopni dále přijímat potravu a zemřeli hlady. Jejich zuby totiž byly velmi specifické.

Většina plazů má v každé čelisti jednu řadu zubů, které se jim obměňují, když se opotřebují, takže počet zubů v každé čelisti je po celý život zvířete přibližně stejný. Oproti tomu rhynchosauři měli pevně daný počet zubů.

Odborníci je proto přirovnávají k dnešním slonům, kteří se také rodí s pevně daným počtem zubů. V čelisti mají založeno šest stoliček, funkční je však vždy jen jedna. Za ní je připravena další, která se v čelisti pomalu posouvá, čímž tu před sebou vytlačuje.

Stolička se tak obrušuje, až se nakonec rozpadne a její místo zaujme nová. Tento postup se během sloního života opakuje pětkrát, přičemž každá následující je větší než ta předchozí. Zhruba po 70 letech jsou na posledním zubu.

Žádné zuby, žádné jídlo

Rhynchosauři měli mnoho řad malých zubů těsně u sebe v horní a dolní čelisti, jako zrnka kukuřičného klasu. Tato deskovitá pole zubů tvořila povrchy pro řezání a drcení rostlinného materiálu. Jednotlivé zuby byly drobné, ale byly pevně ukotvené v čelisti velmi hustou kostí.

Bohužel byly velmi náchylné k opotřebení. Opotřebované zuby předního okraje byly nahrazeny novými zuby vytvořenými na zadním okraji kostní ploténky. Výzkum ukázal, že se nakonec příchod nových zubů zpomalil a opotřebovaná oblast se „dostávala hlouběji a hlouběji“.

Jakmile byly jejich zuby opotřebovány, jídlo bylo řezáno a mleto proti husté kosti samotných čelistí.

K těmto závěrům došli na základě studia fosilií nalezených v jižní Anglii. Doktor Rob Coram, který tyto zkamenělé pozůstatky rhynchosaurů objevil, k tomu říká: „Fosilie jsou vzácné, ale občas byli jedinci pohřbeni během říčních povodní, což umožnilo sestavit řadu čelistních kostí rhynchosaurů, kteří byli ve věku od docela mladých, možná dokonce nemluvňat, až po dospělé, včetně jednoho zvláště starého zvířete, triasového starce, jehož zuby byly opotřebované.

Pravděpodobně se marně snažil získat dostatek výživy každý den.“ Rostlinná strava však byla tak náročná, že se jim čelisti jednoduše postupně opotřebovaly a oni nakonec zemřeli hlady.