Jeskyně Šánidar, která se nachází v severním Iráku v pohoří Zagros, je proslula především nálezy ostatků neandertálců. Jedním z nich je i jedinec, kterému jeho druhové vystrojili tak zvaný květinový pohřeb. Nejnovější studie však roli květin při pohřebním rituálu zpochybňuje..
Jeskyně Šanidar představuje významnou archeologickou lokalitu. Mezi roky 1957 až 1961 zde probíhaly vykopávky pod vedením Ralpha Soleckého, antropologa z Columbia University. Nakonec bylo nalezeno celkem 9 neandertálských koster z různých období osídlení jeskyně, mimo jiné i nejstarší na území Iráku kdy objevená kostra neandrtálce, stará 60 až 80 tisíc let.
Nálezy těchto ostatků dokládají, že se neandertálci starali o své blízké, i když byli nemocí, a že prohřívali své mrtvé.
V tomto ohledu jsou nejdůležitější nálezy koster označených jako Šánidar 1 a 4. Ta první byla pojmenována „Nandy“. Patřila muži ve věku 40 až 50 let, který trpěl řadou zdravotních problémů. Neměl levou ruku, přičemž se možná jednalo o vrozenou vadu, měl postiženou i levou nohu a na pravé ruce několik zhojených zlomenin.
Zranění utrpěl i v oblasti očního důlku, takže byl zčásti nebo zcela slepý na levé oko. I přesto byl ještě řadu let součástí neandertálské tlupy, což svědčí o jejich schopnosti léčit zranění i vnitřní sounáležitosti uvnitř skupiny.
Co prozradila pylová zrna
Kostra pojmenovaná Šanidar 4 byla objevena roku 1960, je možné, že se jednalo o šamana. Hrob bývá označován za květinový, protože v něm byla nalezena pylová zrna hned několika druhů rostlin s léčebnými účinky.
Byla studována v roce 1975 dvěma palynology, experty na pyly, kteří určili, že pylová zrna pocházela z pěti známých a dvou neidentifikovatelných druhů rostlin, které kvetly přibližně ve stejnou dobu, mezi květnem a začátkem června.
Byly mezi nimi například topolovky, starčeky nebo hyacinty. To bylo považováno za důkaz, že se neandertálci zabývali rituálním ukládáním mrtvých těl.
Nová studie, zveřejněná koncem srpna v Journal of Archaeological Science, tuto teorii popírá. Tým výzkumníků, vedený Chrisem Huntem, paleoekologem z Liverpool John Moores University ve Velké Británii, se domnívá, že pro nálezy pylu rostlin v neandertálském hrobě jsou lepším vysvětlením hrabavé včely než pohřební rituály.
Hunt a jeho kolegové zjistili, že rostliny, jejichž pyly byly v hrobce identifikovány, nekvetou zaráz, nýbrž v odlišných ročních obdobích, což zpochybňuje výklad, že neandertálci sbírali květiny, aby jimi obdarovali a uctili své mrtvé.
Za vším hledej včelu
Během vykopávek, které tým vědců provedl na místě v roce 2016, si experti také všimli, že se v zemi poblíž jeskyně nacházely zbytky včelích hnízd. Ty zřejmě náležely hedvábnicovitým, čeledi včel, pro kterou je typické, že hnízdí ve stéblech rostlin, chodbičkách dřevokazného hmyzu, nebo si hloubí hnízda v zemi.
Podle odborníků smíšené shluky pylu nesvědčí o položení celých květů na hrob, ale mnohem pravděpodobněji o jejich sběru včelami.
Pyl zřejmě pochází ze stejné doby, v níž došlo k pohřbu neandertálce z hrobu Šánidar 4, ale pokusy o určení jeho stáří nebyly úspěšné, protože radiokarbonová metoda dokáže spolehlivě datovat jen organické položky staré maximálně 50 000 let, kdežto o neandertálských ostatcích se ví, že jsou staré asi 75 000 let.
Hunt k tomu dodává: „Domnívám se nicméně, že neandertálci umisťovali na těla zesnulých větve a další vegetaci, například žlutý bodlák (Centaurea solstitialis) měl tělo bránit před mrchožrouty.“ Otázkou je, zda i to lze nazývat pohřebním rituálem.
