Trochu to připomíná béčkový horor. Vědci zkoumali prastaré viry, které odebrali ze zmrzlé půdy v severské tundře. Ke svému překvapení badatelé zjistili, že viry se nejen navrátily k životu, ale dokázaly být i infekční.

Tedy, jen vůči jednobuněčným organismům, možnost, že by napadly i lidi je nejasná, ale i tak by viry z tajícího permafrostu mohly znamenat zásadní hrozbu..

Permafrost je vrstva půdy, která zůstává celoročně zcela zmrzlá. Tedy alespoň za normálních okolností, pokud neprobíhají klimatické změny. Pokrývá 15 % půdy na severní polokouli. Jakmile ovšem začne tát, nastává problém…

Sibiřské lesy v sobě zadržují velké množství metanu, který s podnebím dokáže dělat ještě větší divy než oxid uhličitý. Jenže, jak se planeta otepluje, metan uniká a cestu k volnosti mají otevřenou i další organické látky a jak se ukazuje i drobní vnitrobuněční cizopasníci, kterým bylo přitom původně souzeno snít svůj věčný zmrzlý sen…

Například na zmíněné Sibiři se rapidně mění charakter celé krajiny. Tam, kde bývala věčně zamrzlá rašeliniště, se nyní objevují močály a jezírka. Ta se však při zvyšující se teplotě velmi rychle odpařují.

Zatímco v roce 1971 bylo v této oblasti napočítáno 10 882 jezer o rozloze přesahující 40 hektarů, tak v roce 1997 už jich bylo jen něco přes 9000. Následná vědecká pozorování, probíhající od roku 2000 až do minulého desetiletí, zmizení 11 % jezer definitivně potvrdila. Tato měření potvrzují, že tání permafrostu je realitou.

Permafrost tedy v současnosti taje celkem rychle, čímž se na světlo světa dostávají relikty z minulosti, které měly být dávno zapomenuty, od virů a bakterií až po srstnaté mamuty a dokonale zachovalého jeskynního medvěda.

Francouzský badatel Jean-Michel Claverie nyní na několika místech věčně zmrzlé půdy na Sibiři objevil kmeny 48 000 let starého zmrzlého viru. Jeden ze vzorků se ukrýval právě v ostatcích mamuta.

Viry nejen, že byly objeveny, ale v laboratorních podmínkách znovu ožily a byly schopné infikovat i jednobuněčné organismy, konkrétně kultivované améby. Na ty složitější si zatím netroufly, ale ukázalo se, že kromě úniku metanu v sobě tající permafrost skrývá i jiná nebezpečí.

Není to poprvé, co Claverie oživil staré viry nebo „zombie viry“, jak je sám nazývá. Výzkum na toto téma publikuje od roku 2014 a říká, že kromě něho samotného bere tyto viry vážně jen velmi málo vědců.

„To mylně naznačuje, že ‚zombie viry‘ nepředstavují hrozbu pro veřejné zdraví,“ uvádí Claverie a jeho kolegové ve své nejnovější práci publikované v časopise Viruses.

Claviere totiž upozorňuje, že viry schopné napadnout améby nemusí být v tající sibiřské půdě osamocené. „Tyto viry infikující améby považujeme za reprezentanty všech ostatních možných virů, které se mohou nacházet v permafrostu,“ řekl.

„Vidíme stopy mnoha, mnoha, mnoha dalších virů, tudíž víme, že tam jsou. Co nevíme je to, zda jsou stále živé. Ale naše úvaha je taková, že pokud jsou amébové viry stále živé, není důvod, proč by ostatní viry na tom nebyly stejně a nebyly nakonec schopné infikovat své hostitele.“.

I jiní vědci se obávají, že s oteplováním Arktidy v důsledku klimatických změn by se z tajícího permafrostu mohly uvolnit prastaré viry, které se po tisíce let nedostaly do kontaktu s živými organismy.

Rostliny, zvířata a lidé by tak proti nim nemuseli být imunní. „Musíme si uvědomit, že naše imunitní obrana se vyvinula v úzkém kontaktu s mikrobiologickým prostředím,“ poznamenala emeritní profesorka na katedře klinické mikrobiologie Umea University ve Švédsku Birgitta Evengårdová.

„Pokud se v permafrostu skrývá virus, se kterým jsme po tisíce let nepřišli do styku, může se stát, že naše imunitní obrana není dostatečná,“ dodala.

Současný výzkum zmražených virů, jako provádí Claviere, má své opodstatnění.Badatelé se snaží zjišťovat, zda současné organismy mají před pravěkými viry ochranu. Rovněž není od věci poznat, jak tyto viry fungují.

Nejde však jen o ně. Jak taje permafrost, mohou se uvolňovat i dávné bakterie. Ty se dokonce mohou reaktivovat po dvou milionech let. Právě to se podle vědců stalo, když se v roce 2016 na Sibiři objevila ohniska bakteriální infekce antraxu u lidí a sobů.