Z psychologického hlediska je cukr stejně návykový jako kokain. Jen ve Spojených státech si život nadměrně oslazuje 75 % populace, což vede nejen k obezitě, ale i „epidemii“ cukrovky.

Ačkoli dosud nebyla posedlost cukrem zařazena mezi klasické závislosti, podle odborníků není pochyb, že mezi ně patří. Čím dál častěji totiž bývá označován za „zabijáka 21. století“.

Sladká mánie

Při časté konzumaci sladkých výrobků dochází k nadměrné činnosti slinivky břišní a provokaci k tvorbě inzulinu. „Tento hormon následně zareaguje tak, že odstraní velké množství cukru z krve, což se projeví okamžitým propadem, na jehož základě mozek vyvolá paniku a začne vyžadovat více glukózy,“ vysvětlila odbornice na výživu Leisa Cockaynová.

Jedinec v tu chvíli získá dojem, že by měl tělu dodat další cukr a znovu sáhne po něčem sladkém, čímž se začíná točit v kruhu…

Od čtverečku k tabulce

V první fázi závislosti má člověk potřebu osladit si život jen jednou za čas. Pokud však nedrží své chutě na uzdě dostává se do druhého stadia, kdy si namísto jednoho čtverečku čokolády dopřeje rovnou celou tabulku.

Byť je schopen svou touhu po sladkém v jisté míře ovládat, netrvá dlouho než začíná „hřešit“ čím dál víc, což vede k tomu, že si dobroty s obsahem cukru dopřává každý den. A to navzdory skutečnosti, že mu sladkosti vlastně ani tak moc nechutnají.

„Na jednu stranu lidé touží po sladkém, na druhou si většina z nich plně uvědomuje, že se nejedná o nic zdravého, a přepadají je pak pocity viny, studu a lítosti, že se tomu všemu nedokázali ubránit,“ dodala Cockaynová. Výčitky z vlastního selhání ovšem mohou snadno přerůst v ataku úzkosti.

Lží k úspěchu?

Samotné zbavení se posedlosti cukrem je přitom věcí poměrně jednoduchou. Postačí si totiž lhát. A to například tak, že si tabulku čokolády, balíček sušenek nebo bonbonů dáte až za chvíli. Když se takto budete balamutit opakovaně zjistíte, že touha postupně mizí.

Klíčové je také změnit své stravovací návyky, mnoho závislých si totiž sladké dopřává společně s kávou nebo k snídani. „Pokud jste zvyklí svou kávu sladit dvěma cukry, pak vám první dny káva bez cukru nebude chutnat, ale jakmile ve svém odhodlání setrváte, za několik dní vám ani nepřijde, že neoslazená chutná jinak, a přestanete mít potřebu ji sladit,” poradila Leisa Cockaynová.

Dle jejích zkušeností se člověk k racionálním rozhodnutím bez touhy po cukru „doabstinuje“ zhruba po 21 dnech.

Obezita jako postrach

Přílišná konzumace sladkého se však netýká pouze Američanů. V loňském roce si britská vláda nechala vypracovat stravovací strategii, ve snaze zlepšit kondici svých obyvatel. Právě Britové jsou označováni za jedny z nejobéznějších na světě, a to z důvodu, že spotřebují zhruba třikrát více cukru, než kolik je odborníky doporučováno.

Největším problém představují děti, ve věkové kategorii 10–11 let je totiž obézní hned pětina. „Musíme rozbít začarovaný kruh spojený s nezdravým jídlem. Výrobci je nacpou solí a cukrem, lidem to chutná, kupují ho a konzumují.

Výrobci se následně pakují a investují do výroby dalšího nezdravého jídla. Tady musí nastat změna, proto navrhujeme daň z cukru a soli. Ne proto, aby se jídlo zdražilo, ale abychom donutili jeho výrobce změnit receptury,“ uvedl autor návrhu, restauratér a spisovatel Henry Dimbleby.

Při jeho vypracovávání se inspiroval daní z cukru u nealkoholických nápojů z roku 2018. Výrobcům limonád, které obsahují více než 8 g cukru/100 ml, totiž vznikla povinnost platit daň ve výši v přepočtu 7 korun za litr.