Zapsal se do historie jako krotitel blesků z Helvíkovic, nicméně Prokopu Divišovi šlo o něco jiného a daleko významnějšího, než jen o neškodné svedení blesku…

Trochu jiné bylo i jeho jméno, ve skutečnosti se narodil jako Václav Divíšek. Prokopem se stal v klášteře, také příjmení přizpůsobil církevní latině a z Divíška byl Diwish.

Jinak si ale na církev stěžovat nemohl, pro venkovského chlapce byla prakticky jedinou možností, jak se dostat na studia. Navíc mu pomohla ve svízelné situaci. Když mu bylo 16, zemřel mu otec. Nadaného mladíka se posléze ujal premonstrátský klášter v Louce u Znojma a hradil mu vzdělání na latinském gymnáziu jezuitů.

Klášter nemusel litovat. Diviš ve škole vynikal, a tak ho nechali dál studovat filozofii na olomoucké univerzitě. Nepředstavujte si dnešní obor filozofie, tehdy zahrnovala i přírodovědu, a ta Diviše zajímala přednostně. Další doktorát, tentokrát z teologie, získal v Salcburku.

Učitelem na gymnáziu

Mladý Diviš vynikal nejen vzdělaností, ale také vrozenou zvídavostí a vynalézavostí, které při dlouhých letech studia neztratil. Naopak, přírodovědu chápal jako praktický obor a své nápady si ověřoval pokusy.

Když uspěl, předváděl je studentům, protože ho klášter poslal učit na stejnou střední školu ve Znojmě, kterou sám absolvoval. Fascinovala ho především elektřina, jejíž podstatě se tehdy věda snažila přijít na kloub.

Diviš si sestavil zařízení, kterému říkal elektrum: Středem byla skleněná koule usazená na podstavci. Na ten byla napojena hřídel, která koulí otáčela, aby se třela o polštář z telecí kůže. Tak prý byl Diviš schopný vytvořit výboj až 20 cm dlouhý.

Silou elektřiny, kterou třením získával, uváděl k úžasu studentů do pohybu soustavu sochy římského boha Vulkána, který pak bušil kladívkem do plechu. Nebo nechal kroužit kousek papíru zavěšený v plechové krabici, aby vydával slabý tón.

Výzkum na faře

Divišovy pokusy vzbuzovaly nevoli u části mnichů, stěžovali si, že se místo teologie věnuje alchymii a čarodějnictví. Bylo to trochu nespravedlivé, protože Diviš chápal vědu a techniku velmi prakticky, a tak se během svého působení v klášteře například postaral o několik vodovodů.

Nepříjemnou situaci se rozhodl řešit rázně: I když už stoupal v hierarchii a byl zástupcem opata, za důležitější považoval klid pro svůj výzkum. A tak přijal místo faráře v Příměticích, ležících nedaleko od Znojma.

Malá vesnice se od roku 1736 stala jeho druhým domovem a místem jeho výzkumů atmosférické elektřiny. Ta Diviše zaujala už kdysi jako mladičkého pomocníka knihovníka v louckém klášteře. Tehdy se dostal i k zakázaným knihám a přečetl si antické pojednání Plinia o původu a druzích blesků.

Už v počátcích svého působení na faře pak nasbíral díky pokusům s elektrem dostatek zkušeností, aby došel k názoru, že výboje, které dokáže vytvořit, jsou stejné podstaty jako blesky a hřmění.

Sledoval výzkum ve světě

V polovině 18. století finišovala pomyslná soutěž o prvenství, kdo zkrotí nebezpečnost bouřek. Diviš sledoval výzkumy z Petrohradu, kde výboj svedený přímo do laboratoře zabil německého fyzika Georga Richmanna.

Reagoval dopisem s radami, ale odpovědi se nedočkal, prý ho kvůli biblickým citátům v úvodu ani nečetli. Navíc Michail Lomonosov, který se na výzkumu podílel, se po Richmannově smrti elektřinou zabýval už jen teoreticky.

To zvýšilo šance na prvenství Američanu Bejnaminu Franklinovi, kterému se už podařilo svést blesk k železné tyči, když k ní přivázal papírového draka s dlouhým mokrým provázkem. Oproti Franklinovi a petrohradským vědcům ovšem Diviš už v tu dobu chápal, že zařízení je třeba uzemnit.

Přesně s tím experimentoval v Příměticích. Jeho cílem ovšem nebylo pouhé svedení elektrického výboje do země. Představoval si, že je možné elektřinu z mraků vysát, a tím vzít bouřce její sílu. Zařízení, které sestavoval, tedy neměl být pouhý bleskosvod.

Diviš sám mu říkal meteorologická mašina. Byl to železný stožár se soustavou železných krabic pod vrcholem vyplněných železnými pilinami, do nichž byly zasunuty na čtyři stovky železných hrotů trčících vzhůru k obloze. Stožár pak uzemňovaly tři železné řetězy.

Meteorologická mašina

Hotový stožár Diviš poprvé vztyčil za bouřky v červnu 1754. A spokojeně si zapisoval, že „z mraků, nad strojem se nesoucích, počaly lítati zcela bílé, tenké prouhy ku hrotům stroje. Po několika minutách rozestřel se nad strojem jemný bílý oblak, a bouřka vůčihledě se ztratila.“ Téhož dne nechal zase stožár odstranit:

„Sotva na zemi přístroj ležel, proměnila bílá oblaka svou barvu a polohu: zatměla se a táhla ku vzdálenějším černým mrakům; výše pak blýskalo se a hřmělo stále silněji.“ A tak meteorologickou mašinu opět zprovoznil.

A co se nedělo: „Sotva přístroj postaven, udeřil nad ním silný blesk se silným praskotem“. Pak si zaznamenal, že se mračna roztrhla a v Příměticích bylo povětří zcela klidné, ač v sousedství proběhla slabší bouřka.

Chápal to jako potvrzení svých úvah, že zařízení může, aspoň lokálně, odvést sílu atmosférických výbojů. Vesnice, podobně jako dříve klášter, ale sledovala jeho pokusy s nedůvěrou. Za suchého léta o pár let později se mezi sedláky začalo šířit, že je to právě farářův vynález, co brání dešti.

Sedláci si nejdřív stěžovali, a když neuspěli, stožár násilně strhli. Jejich vítězství bylo je krátkodobé, protože sucho vystřídaly časté bouřky a sedláci přišli s prosíkem, zda by Diviš mohl zase zabránit bleskům, aby jim ničily úrodu a majetek.

Zlatý Diviš

Divišův výzkum se ale zdaleka neomezoval jen na atmosférické výboje. Zajímal ho také vliv elektřiny na rostliny a lidské tělo. Usoudil, že slabé výboje mohou léčit některé potíže, zaměřil se hlavně na epilepsii, křeče a revmatismus.

O pacienty, kteří to chtěli vyzkoušet, neměl nouzi, a tak si na něj pro změnu stěžovali lékaři. Přitom Divišovi šlo jen o zkoumání dalších vlastností elektřiny. Mnohem víc ho ale zajímaly její technické možnosti.

Ty vedly k unikátu, k němuž se na rozdíl od meteorologické mašiny nezachoval popis. Šlo o hudební nástroj se 790 kovovými strunami, který fungoval na principu syntezátoru. Poháněla ho totiž elektřina vytvářená v leydenských lahvích a měl napodobovat zvuk klavíru, harfy, loutny, lesního rohu, fagotu, zvonkohry a snad i lidského hlasu.

Nástroj, který pojmenoval Denis d’or čili zlatý diviš, vzbudil podiv v široké Evropě. Matematik a fyzik Leonhard Euler, jeden z vědců, s nimiž si Diviš čile dopisoval, naléhavě prosil o popis nástroje, pruský princ Jindřich za něj nabízel značnou částku.

Na prodej ani popis nedošlo, Diviš mezitím zemřel. Nástroj putoval do louckého kláštera, později ho Josef II. daroval bývalému varhaníkovi. Ten odvezl zlatý diviš do Bratislavy, kde stopa unikátního nástroje nenávratně mizí.

A tak dědictvím po tomto geniálním technikovi zůstaly jen kopie jeho meteorologické mašiny a shrnutí jeho zkušeností, které na sklonku života vydal pod názvem Magia naturalis čili Traktát theoretický o atmosférické elektřině.

Autor: Kateřina Pavelcová