Těžko hledat ikoničtější snímek vlajky než ten, na kterém astronaut Buzz Aldrin stojí vedle prvního amerického praporu na Měsíci. Přitom vlajka zapíchnutá do země má určité historické konotace.

Ještě začátkem 20. století zapíchnutí vlajky znamenalo automatické přičlenění daného území k té které zemi. Znamenaly snad v roce 1969 hvězdy a pruhy na Měsíci založení americké kolonie?.

Vyhlašování nových národních území a jejich přičlenění k některému z již existujících států bylo do značné míry evropským zvykem, který se vztahoval na neevropské části světa. Velké koloniální říše vytvořili zejména Britové, Francouzi, Portugalci, Španělé nebo Nizozemci.

Původně evropská právní představa, že vyvěšení vlajky je aktem ustavení suverenity, se rychle ujala a stala se celosvětově přijímanou jako nedílná součást práva národů.

V 60. letech 20. století mezi lidmi koloval vtip: Za americkým prezidentem přijde jeho poradce a oznámí mu, že USA závod o Měsíc prohrály, protože první na něm přistáli Rusové. „Ba co víc, oni Měsíc natřeli na rudo,“ vzdychne poradce.

Prezident se však nenechá vyvést z míry: „Tak víte co? Pošlete tam loď s našimi astronauty, ať na ten rudý Měsíc napíší velkým bílým písmem Coca-Cola…“.

Nu, zatím se ještě nestalo, že by se některé mocnosti přetahovaly o pozemky na Měsíci nebo jiném kosmickém objektu. Měsíc prostě nikomu nepatří. Je sice pravda, že si lze u některých firem pořídit certifikát o vlastnictví pozemku na Marsu či na Měsíci.

Z právního hlediska se však jedná o zcela bezcenné listiny, jež se přitom prodávají za tisíce korun.

Fakt, že posádky programu Apollo na Měsíci zanechaly svou vlajku, neznamenal, že by si USA tento prostor nárokovaly. Podle NASA to jen symbolizovalo cosi na způsob „Byli jsme tady“.

Neil Armstrong, Buzz Aldrin a nad nimi v lodi Apollo 11 létající Michael Collins měli samozřejmě důležitější věci na práci než přemýšlet o právním významu a důsledcích vyvěšené vlajky. Odborníci se však o tuto záležitost postarali ještě předtím, než se všichni tři vydali na svou cestu.

Od počátku vesmírných závodů činitelé NASA přinejmenším tušili, že mnoha lidem po celém světě pohled na americkou vlajku na Měsíci vyvolá před očima velké otazníky. Jakýkoli náznak, že by se Měsíc mohl stát z právního hlediska součástí amerického území, by mohl vyvolat mezinárodní spory škodlivé jak pro americký vesmírný program, tak pro zájmy USA jako celku.

Svou roli tehdy hrály i historické souvislosti. Studená válka byla v plném proudu a šedesátá léta byla také ve znamení dekolonizace především afrických a asijských zemí. A tak americká vlajka v měsíčním prachu rozhodně neznamenala a neznamená, že by si tehdy Američané jakýmkoli způsobem nárokovali byť jen centimetr území Měsíce.

Mimochodem, pět ze šesti vlajek dodnes na Měsíci stojí. Jediná, která spadla, byla vlajka první mise, již shodil proud zplodin lunárního modulu. Všechny vlajky jsou už dnes zcela bílé.

Američané si nemohli nic nárokovat i z toho důvodu, že k tomu byli smluvně zavázáni. V době, kdy ještě nebylo jasné, kdo vyhraje závod o Měsíc, zda Američané, nebo Rusové, byla podepsána Smlouva o kosmickém prostoru.

Ta v platnost vstoupila v říjnu 1967, tedy necelé dva roky předtím, než Armstrong a Aldrin poznali, jak chutná šestinová gravitace Měsíce. Signatáři, včetně USA a SSSR, se shodli na tom, že „kolonizace“ na Zemi byla zodpovědná za obrovské lidské utrpení a mnoho ozbrojených konfliktů. Není tak třeba podobné chyby opakovat ve vesmíru.

Zejména obě supervelmoci se chtěly vyhnout situaci, kdy by „zábor půdy“ ve vesmíru vyvolal další světovou válku. Z tohoto důvodu se Měsíc stal jakýmsi globálním společným majetkem právně přístupným všem zemím.

Symbolickým gestem, které tuto ideu podtrhovalo, bylo předání měsíčních vzorků, které američtí astronauti nasbírali, do všech nezávislých zemí světa.

Zatímco právní status Měsíce jako „globálního společného statku“ přístupného všem zemím pro mírové účely se nesetkal s žádným zásadním odporem ani zpochybněním, pozdější Smlouva o kosmickém prostoru ponechala další podrobnosti nedořešené.

Nicméně nebyl to palčivý problém. Poslední posádka Apolla se po našem vesmírném souputníkovi prošla a projela v roce 1972 a od té doby Měsíc na návrat lidí marně čeká. A ani k dalším tělesům se lidé nijak zvlášť nehrnuli.

Ale všeho do času. Řada institucí po celém světě už ohlásila, že právě Měsíc či jiná tělesa budou jejich novým cílem. A nejde jen o NASA nebo ESA. Některé soukromé společnosti, mimo jiné Planetary Resources nebo Deep Space Industries, ohlásily zájem těžit nerostné suroviny na planetkách.

A z hlediska vesmírného práva je planetka a Měsíc de facto totéž, přinejmenším proto, že žádný stát je nemůže prohlásit za své území. „Avšak zcela zásadní zákaz podle Smlouvy o kosmickém prostoru získávat nová státní území, ať už vyvěšením vlajky, nebo jakýmkoli jiným způsobem, se nezabýval komerčním využíváním přírodních zdrojů na Měsíci a dalších kosmických tělesech,“ upozorňuje profesor vesmírného práva Frans von der Dunk, působící na Univerzitě v Nebrasce.

Na mezinárodní úrovni se nyní vede debata, jak z problému ven. A hlasy se různí. Země s vyspělým vesmírným programem jako USA a Evropa reprezentovaná Lucemburskem tvrdí, že Měsíc a asteroidy jsou „globálním společným majetkem“.

To znamená, že každá země může umožnit svým soukromým podnikatelům, pokud mají řádnou licenci a dodržují další příslušná pravidla vesmírného práva, aby na vesmírných tělesech těžili a ze své činnosti měli zisk.

Analogií pro tento postup je mořské právo. Mimo pobřežní vody je moře zcela otevřené pro řádně licencované a zákony dodržující rybářské společnosti z kterékoli země.

Na druhé názorové straně stojí především Rusko, jehož vesmírný program v posledních desetiletích poztrácel hodně ze svého bývalého lesku. Podle jeho pohledu by potenciální přínosy z komerčního využívání měly podléhat předpokládanému přísnému mezinárodnímu režimu, který by zaručoval přínosy pro celé lidstvo.

Je to trochu podobné režimu, který byl původně zaveden pro těžbu nerostných surovin z hlubokého mořského dna. „Zde byl vytvořen mezinárodní licenční režim a také mezinárodní podnik, který měl tyto zdroje těžit a obecně sdílet přínosy mezi všechny země,“ vysvětluje Frans von der Dunk. Podle něj ale dává větší smysl první přístup.

Avšak o Měsíc, kde se mimo jiné nacházejí zásoby helia-3, jehož využití by mohlo znamenat energetickou revoluci, se hlásí nejen Evropa a USA, ale i ČLR, Indie, Japonsko a některé další země. Právní rámce nových vesmírných závodů tak musí být dořešeny.

„Je extrémně důležité, aby se dohody podařilo dosáhnout. Rozvoj vesmírných aktivit bez jakéhokoli obecně platného a přijímaného zákona by byl nejhorším možným scénářem,“ uzavírá Frans von der Dunk.