Roku 1915, za zvuků války, byl poprvé popsán Spinosaurus, Richard Martin Willstätter obdržel Nobelovu cenu za výzkum rostlinných pigmentů a bystrý muž jménem Albert Einstein popsal svou obecnou teorii relativity. Teorii, která přepsala dějiny….

Rovnice a výpočty, které pozvedly vědu do nečekaných sfér, Albert Einstein (1879–1955) až fanaticky psal na staré dopisní obálky. Některé teorie jako ze sci-fi románů pravděpodobně zůstanou jen na papíře, jiné však nemusí. Třeba….

Červí díry

Ačkoli by se mohlo zdát, že rychlejší přemístění z bodu A do bodu B je zázrakem a revoluční myšlenkou konce 20. století, prvotní koncept byl představen už roku 1916. Později se pro něj vžil název Einstein-Rosenův most.

Právě duo Albert Einstein a Nathan Rosen (1909–1995), totiž v polovině 30. let přišlo na myšlenku spojení dvou míst v časoprostoru pomocí dvou černých děr. Narazili ovšem na problém spočívající v nemožnosti podobný časoprostorový tunel stvořit.

Einsteinovy rovnice obecné relativity se totiž v tomto případě jevily jako nestabilní. V 60. letech navíc dvojice utržila silný, avšak přesný, „políček“ od fyzika Johna Wheelera (1911–2008).

Od muže, který jako vůbec první na světě přišel s termíny černá a červí díra. V tu chvíli bylo jasné, že by se Einstein-Rosenův most zbortil prakticky ve stejnou chvíli, kdy by se zformoval.

Je toto možné? Ale ano!

I když problémy s pohodlností a jednoduchostí tohoto typu přepravy přetrvávají, červí díry sloužící coby zkratky v časoprostoru pravděpodobně existují, pravda, zatím v teoretické rovině. Ke svému fungování nepotřebují složité fyzikální podmínky, jaké byly hojně skloňovány v minulosti.

Alespoň podle studie uveřejněné v polovině letošního roku v časopise Physical Review Letters. „Teoreticky by časoprostor mohl být ohnutý a zakřivený i bez masivních předmětů,“ uvedl španělský fyzik Jose Luis Blázquez-Salcedo, autor nového modelu.

V něm by byla červí díra extrémně zakřivenou oblastí v časoprostoru, jež by připomínala dva propojené trychtýře a zároveň by spojovala dva body v prostoru. „Z matematické perspektivy by taková zkratka sice byla možná, ale skutečnou červí díru zatím ještě nikdo nepozoroval,“ dodal Blázquez-Salcedo.

Důvod? Nestabilnost. Jakmile by totiž do červí díry vletěla kupříkladu kosmická loď, došlo by k okamžitému zhroucení do černé díry. Jediný způsob, jak díru udržet otevřenou, je spojen s exotickou formou hmoty, která nic neváží. Ta ovšem prozatím taká existuje pouze ve světě fyzikální teorie.

Cestování časem

Stejně jako u červích děr stojí za možností cestování do minulosti či budoucnosti Einsteinova teorie obecné relativity. Při svém bádání americký fyzik zjistil, že čas není konstantou, jak se předpokládalo, ale závisí na rychlosti, jakou se ve vesmíru pohybujeme.

To v praxi znamená, že pokud bychom se vydali na cestu k jakékoli planetě a raketa by vyvinula rychlost blížící se k rychlosti světla, po návratu bychom vypadali stále stejně. Zatímco naše okolí na Zemi nikoli.

Zpátky či kupředu?

Na podobném principu by bylo možné podle Einsteina cestovat časem, vstříc budoucnosti. Cesta zpět do minulosti by závisela na červích dírách. Jejich simulace v kombinaci s potřebnou energií a rychlostí, ale není prozatím v lidských možnostech.

Odborný tým vedený australským profesorem fyziky Timem Ralphem proto provedl experiment na fotonech, čímž dokázal, že návrat světelné částice zpět do minulosti není pouhým výplodem fantazie spisovatelů, ale možnou realitou.

Filozof Nikk Effingham ale dodává, že by do sledu událostí nebylo možné jakkoli zasahovat.

V nitru časoprostoru

Na myšlenky geniálního fyzika Einsteina a Ralpha navázal v loňském roce také student Germain Tobar z Queenslandské univerzity v Austrálii. Své know-how opřel o matematickou teorii, přesněji řečeno pracoval na „umocnění čísel“, aby bylo možné cestovat časem bez časových paradoxů.

„Klasická dynamika říká, že pokud víte, v jakém stavu se nacházel nějaký systém v určitou dobu, můžete znát i celou jeho historii,“ uvedl. Na základě získaných dat by se časoprostor mohl potenciálně přizpůsobit tak, aby se vyhnul paradoxům. Ovšem nešlo by to nejspíš napořád.

WARP pohon

Koncept nadsvětelného vesmírného pohonu, známého jako warp drive svět poznal v 60. letech, s příchodem seriálu Star Trek. Bohužel pro vědu tehdy nešlo o skutečnou fyziku, ale spíše líbivě vypadající trik zapadající do celkového konceptu.

V roce 1994 ale už byla situace jiná. To když teoretický fyzik Miguel Alcubierre (*1964) navrhl na základě platného řešení Einsteinových rovnic z obecné teorie relativity koncept pohonu, jež by kolem kosmické lodi vytvořit warpovou bublinu díky níž by bylo možné dostat se do cíle. Inspiraci mu však poskytl právě americký seriál.

Bádání NASA

Roku 2012 byla možná myšlenka uvedena do praxe. A to rovnou pod záštitou NASA. Na konferenci 100 Year Starship Symposium představil fyzik Harold White (*1965) studii věnovanou warpovým bublinám.

Za nejdůležitější považoval skutečnost, že by k jejímu vytvoření nebylo třeba tak enormní množství energie, jak se předpokládalo. „Tímto způsobem bychom se k Alpha Centauri dostali za dva týdny. Warpový pohon by měl i další výhody – nemá žádné zrychlení a hlavně:

čas na palubě rakety uvnitř warpové bubliny by běžel stejně rychle jako na Zemi.“ Zároveň oznámil, že NASA se o její vznik už pokouší. Cílem je dokázat, že je v lidských silách něco takového stvořit.

Paralelní vesmíry

Jednu z největších záhad světa představuje vesmír, který si lze jen těžko představit. Je (ne)konečný a neustále se rozpíná. I přesto, že jej lze jen obtížně komplexně zkoumat, Multiverse theory – neboli teorie multivesmíru –, rezonuje mezi odbornou veřejností čím dál častěji.

Podle ní se totiž v prostoru nachází nekonečno vesmírů, které se budou neustále zvětšovat prakticky donekonečna.

Jinde a jinak…

Další teorie, která jejich existenci potvrzuje, bývá označována jako „hypotéza mnoha interakcí světů“. Podle ní nejenže jsou další světy skutečné, ale co je důležitější – mají být zjistitelné na základě vzájemné interakce s modrou planetou.

Ačkoli se hypotéza prozatím nachází pouze v rovině spekulativní, mohla by vysvětlit několik bizarních důsledků kvantové mechaniky. Mechaniky, které podle teoretického fyzika Richarda Feynmana (1918–1988) „nikdo nerozumí“.

Jádro teorie je přitom odvozené od interpretace mnoha světů. Jedná se o myšlenku, podle níž jsou veškeré alternativní minulosti i budoucnosti skutečné a dohromady tvoří současný, paralelní svět. K jejímu spolehlivému ověření však aktuálně chybí „protistrana“.

„Myšlenka paralelních vesmírů se vyskytuje v kvantové mechanice už od roku 1957,“ vysvětluje fyzik Howard M. Wiseman (*1968), působící na Griffithově univerzitě v Austrálii. Muž, který je s výše zmíněnou hypotézou odborně spojený.

„Ve velmi dobře známé interpretaci mnoha světů se každý vesmír větví do svazku nových světů pokaždé, když se provádí kvantové měření. Všechny možnosti jsou tedy uskutečnitelné.