Proces stárnutí začíná již v momentě našeho narození. Každý den je v lidském těle nahrazeno 330 miliard buněk. Jejich životní cyklus šlape jako hodinky, a nikdy se nemění. Je ale možné tyto základní stavební kameny přimět k pomalejšímu odchodu do penze?.
Jedno známé rčení praví, že „ženy stárnou otřesně, zatímco na mužích to vůbec není vidět…“ Z pramene mládí se lidstvo touží napít již několik století. Zatímco v počátcích měly veškeré omlazovací snahy podobu lektvarů nebo šel jejich vývoj cestou pokus/omyl, dnes věda slaví první úspěchy… Skutečně se nám podařilo přelstít evoluci a staneme se věčně mladými?
Padesát a dost
Buňky. Základní stavební kameny lidského organismu, na kterých závisí zrádný proces stárnutí. Byť je dnes věda na takové úrovni, že je umí uměle vypěstovat a následně zkoumat jejich složité procesy, přesto si dovedou zachovat své nedokonalosti.
Na ty poukázal již roku 1961 profesor anatomie Leonard Hayflick (*1928), kterému se podařilo zjistit, že lidská buňka vydrží pouze padesát rozdělení. Pak už jí docházejí síly, začíná postupně degenerovat a přechází do stavu hibernace.
Splašené buňky
Hayflick také přišel s tezí, že na rozdíl od rakovinových či jinak geneticky upravených buněk, mají zdravé lidské buňky přesně vyměřenou životnost. Avšak vlivem změn určitých procesů se mohou dělit znovu a znovu.
Zároveň u nich dochází k prodloužení telomerů, neboli ochranných čepiček na koncích chromozomů, které mohou zvrátit proces stárnutí efektivněji než je tomu u tzv. Metuzalémova genu. Ten vybraným živočichům umožňuje účinně bojovat s chemikáliemi vzniklými při kyslíkových reakcích.
Jedinci, u kterých se jej podařilo objevit, žili v průměru o 30 % delší život oproti běžné populaci stejného druhu.
Devět znaků stárnutí
Postupné chřadnutí lidské schránky je proces bezesporu komplikovaný a dosud plně nepochopený. I přesto již existují bílá „políčka“, která se vědcům podařilo vyplnit. Psal se rok 2013, když se skupině pod vedením španělského biochemika Carlose López-Otína (*1958) povedlo definovat devět běžných znaků stárnutí na buněčné a molekulární úrovni napříč živočišnou říší.
A jaké jsou? Zkracování telomerů, ochabující mezibuněčná komunikace, dále se projevují dysfunkce v mitochondriích a v neposlední řadě dochází k akumulaci senescentních (stárnoucích) buněk, které pokračují v jakémsi pseudo-životě, čímž zamořují buňky kolem sebe.
Maximum stagnuje
Jak se zdá evoluce člověka naprogramovala především k růstu a reprodukci, nikoli k věčnému mládí. To se ale může brzy změnit. Zatímco v roce 2015 žilo na celém světě na 417 000 jedinců starších věku 100 let, odhaduje se, že v roce 2100 se tento počet zvýší na 19 milionů.
„V bohatých zemí světa se ukazatel střední délky života prodlužuje o 5 hodin každý den,“ prohlásil Thomas Kirkwood (*1951) z Centra pro zdravé stárnutí Kodaňské univerzity. K prodloužení našeho života přispívají moderní styl života – ať už pravidelná hygiena, kvalitní strava a zázemí.
Maximální délka života se však příliš nezměnila. „I když se průměrná délka života zněkolikanásobila, dá se předpokládat, že tempo stárnutí a fyzického chátrání je stejné, jako přinejmenším od časů neandertálců,“ dodal profesor Steven Austad (*1946) z University of Alabama at Birmingham.
