Rh faktor je něco jako poslední dílek krevní skládačky. Právě díky němu je možné určit, zda je krev dvou jedinců po „smíchání a protřepání“ kompatibilní. Ačkoli dnes se bez jeho znalosti medicína neobejde, jeho význam vědcům dlouhá léta unikal..
První zmínky o oběhu krve přitom medicína zaznamenala už v roce 1603. Britský lékař William Harvey (1578–1657) ovšem zpočátku neměl tolik odvahy, aby si své myšlenky prosadil. A když se tak nakonec po 25 letech stalo, byl (nejen) odbornou veřejností za své názory pohaněn.
Co nám proudí v žilách?
Teprve vídeňský lékař Karl Landsteiner (1868–1943) počátek 20. století provedl první systematické pokusy s přenosem krve. Během nich míchal svou krev s krví pěti kolegů, z níž následně odvodil krevní skupiny A, B, 0 a AB0. Revoluční objev však nejprve zapadl a pomyslné prvenství v objevu krevních skupin bylo připsáno českému sérologovi Janu Jánskému (1873–1921).
Landsteiner byl oceněn až roku 1930, kdy obdržel Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.
Jsem životně důležitý
Ani poté jeho vášeň pro životodárnou tekutinu nepohasla, což stvrdil roku 1940 dalším převratným objevem. Při sérii výzkumů na opicích Makak rhesus, které prováděl s kolegou Alexanderem S. Wienerem (1907–1976) totiž narazil na antigen vyvolávající srážející reakci, dnes známý jako Rhesus factor.
V tu chvíli se stal důležitou oblastí v medicínském výzkumu. A ačkoli byla až do dnešních dnů identifikována celá řada Rh antigenů, k nejběžnějším stále patří RhD, který má až 90 % Evropanů a Severoameričanů bílé pleti. U Japonců a Číňanů se jedná o téměř 100 %.
Krevní „puzzle“
A jakou že mají tato dvě písmenka v medicínském světě vlastně moc? Dalo by se říci, že nepředstavitelnou. Včasné zjištění Rh faktoru totiž napomáhá zabránit vážné nemoci zvané fetální erytroblastóza. K ní dochází v případě, že těhotná žena, která je Rh negativní má s partnerem Rh pozitivním Rh pozitivní dítě.
Tělo matky si vytvoří proti červeným krvinkám plodu protilátky, které následně pronikají placentou směrem k nenarozenému dítěti, čímž jeho krvinky nenávratně poškozují. Řešením je podávání anti–D protilátek, které zničí Rh pozitivní krevní buňky.
Významnou roli sehrává také při transfuzi krve. Rh negativní pacienti totiž nemohou „pozitivní krev“ přijmout.
Pozitivně odolní?
Nečekanou souvislost se však podařilo objevit v roce 2016 vědcům z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Podle nich totiž Rh faktor ovlivňuje (ne)propuknutí toxoplazmózy Rh pozitivní jedinci totiž na parazita reagují mnohem lépe, než jejich negativní „protějšky“. Ale co víc… Toto zjištění se dá aplikovat i na další nemoci.
„Rh negativní jedinci reagují na celou řadu nemocí mnohem více. A z Rh pozitivních se ukázalo, že ti, kteří jsou heterozygoti – od jednoho rodiče mají gen pro Rh pozitivitu a od druhého pro Rh negativitu – tak ti jsou úplně nejrezistentnější.
Onemocní méně často,“ uvedl vedoucí výzkumu Jaroslav Flegr (*1958). Neméně zajímavá je také skutečnost, že čeští odborníci došli k tomuto závěru jako první.
