„Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet a dost možná ještě dál, se nachází Oortův oblak…“ Tak nějak by mohlo začínat vyprávění některého z vesmírných Večerníčků. I když, existence onoho Oortova oblaku sice není stoprocentně prokázána, tak s vysokou pravděpodobností se dá konstatovat, že do říše pohádek nepatří..
Neptun je sice poslední planetou sluneční soustavy, avšak její území pokračuje i za ním. Od oběžné dráhy Neptunu ve vzdálenosti třiceti astronomických jednotek (AU) až do vzdálenosti 55 AU se táhne Kuiperův pás s mnoha malými objekty a také trpasličími planetami jako Pluto, Makemake nebo šišatá Haumea připomínající ragbyový míč.
Avšak, ani zde sluneční soustava ještě nekončí. Za Kuiperovým pásem se nachází ledový svět rozptýleného a odděleného disku. Odděleného proto, že na objekty v něm už nepůsobí gravitace vnějších planet, nýbrž pouze jen Slunce.
A ani zde by sluneční soustava ještě neměla svou pomyslnou celnici. Ve vzdálenosti zhruba 100 AU se rozprostírá heliopauza, kde přestává vát sluneční vítr. A ještě za touto sférou, ve vzdálenosti desítek tisíc AU, se nachází Oortův oblak, který se skládá z vnitřní a vnější části.
Ba dokonce, některé odhady hovoří o tom, že onen zvláštní útvar ve tvaru gigantické koule leží až ve vzdálenosti jednoho světelného roku, což je 63 000 AU. Proč badatelé přepokládají, že se jedná o kouli a nikoliv o disk v ekliptice?
Komety, které zde mají svůj původní domov, do centra sluneční soustavy přilétávají ze všech možných směrů, kdyby bylo Ortovo mračno diskem, přibližovaly by se v rovině.
Právě Oortův oblak, jakýsi obal kolem sluneční soustavy, by se dal považovat za hranice našeho hvězdného systému. Byť, jak už bylo zmíněno, stoprocentní důkazy o jeho existenci zatím scházejí, většina astronomů o tomto útvaru nepochybuje.
Jeho obsah tvoří nevelká tělesa, obsahující kromě ledu i zmrzlý metan, kyanovodík nebo amoniak. Je jich ohromné množství, odhady hovoří o bilionu, avšak vzhledem k ohromným vzdálenostem je zde hustota hmoty velmi nízká.
Předpokládané objekty v Oortově mračnu jsou malé, od nás vzdálené a chladné. To jsou důvody, proč se tato tělesa obtížně pozorují, byť současná astronomie má k dispozici řadu špičkových přístrojů. Astronom pátrající po Oortově oblaku však nenalezne odražené světlo od místních těles, a ani v infračerveném spektru nic neuvidí, protože se jedná o ledové světy.
V takové vzdálenosti je současná astronomie objevit nanejvýš velkého plynného obra, avšak s planetou velikosti Země by už měla veliký problém. Ostatně, to je jeden z důvodů, proč neustávají spekulace o tom, že tam kdesi v dáli za Neptunem krouží přinejmenším ještě jedna planeta, byť je tato možnost vysoce nepravděpodobná.
Materiálu, který by umožnil její vznik je v okrajových částech solárního systému již velmi málo.
Porodnice komet, tak by se Oortův oblak dal také nazvat. Právě zde se ledová tělesa formují ze zbytků po kondenzaci sluneční mlhoviny. Gravitace Slunce je už v takové vzdálenosti relativně slabá. Může se proto stát, že na zdejší tělesa gravitačně působí i jiné hvězdy a koneckonců i síly galaxie, protože zdejší vázanost na Slunce je již velmi volná.
Působení slapových sil vycházejících z galaxie čas od času zaviní, že se kometa či jiné těleso vydá na průzkum vnitřních částí sluneční soustavy. Někdy jen jednou, avšak některé komety jsou navedeny na novou oběžnou dráhu a periodicky se vrací.
Při průniku do centrálních částí sluneční soustavy blíže ke Slunci se kometa zahřívá, což vytváří její charakteristický ohon. Ve skutečnosti jsou tyto ohony dva, jeden plynný a jeden prachový. Ohon vždy směřuje směrem od Slunce, takže když se kometa od naší hvězdy vzdaluje, nemá jej za sebou, nýbrž před sebou.
Komety byly jedním ze zdrojů vody na naší planetě, i když nedávný výzkum sondy Rosetta ukázal, že většinu této důležité látky přinesly na Zemi spíše asteroidy z Hlavního pásu.
Není bez zajímavosti, že výpočty pohybu okolních hvězd ukazují, že za 1 400 000 let se na vzdálenost pouhého světelného roku se ke Slunci přiblíží oranžový trpaslík Gliese 710. Ten Oortův oblak zásadním způsobem naruší, což ovlivní situaci i v centrálních částech sluneční soustavy.
Mnoho objektů bude vychýleno ze svých běžných drah a řada z nich si to namíří právě ke Slunci. Byl by skoro zázrak, kdyby se některé z nich nestřetlo s vnitřními planetami.
Když Slunce vznikalo, nebylo samo, nýbrž mělo své sourozence. Existence Oortova oblaku je kompatibilní s hypotézou, že Slunce vzniklo v hvězdokupě, kde mělo až 400 bratříčků. Nechovalo se k nim moc hezky, některé komety jim ukradlo a ty se právě nyní pohybují v onom zvláštním mračnu.
Podle počítačové simulace amerického planetologa Harolda Levisona až 90 procent komet v Oortově mračnu pochází z protoplanetárních disků jiných hvězd.
