Ze skutečně podrobných analýz, ke kterým se využívala například i počítačová tomografie, vyplývá, že pobřeží západní Antarktidy kdysi tvořil hustý bažinatý les, jenž se podobal lesům na dnešním Novém Zélandu.
Stejně jako dnes, tak i v minulosti byl jižní pól vystaven antarktické polární noci trvající čtyři měsíce. Jak mohl prehistorický les přežít tak dlouho bez slunečních paprsků? Výzkumníci se pokusili zrekonstruovat tehdejší klimatické podmínky za pomoci počítačových modelů, které vytvořili díky biologickým a geochemickým údajům, jež byly obsaženy v půdních vzorcích.
Simulace napoví
Na základě simulací předložili vědci teorii, že v minulosti panovaly na naší planetě mnohem vyšší teploty, které byly zapříčiněny především hustou koncentrací oxidu uhličitého (CO2) v atmosféře. Nadměrná koncentrace skleníkových plynů způsobila vulkanickou činnost.
Jak pevninské, tak i podmořské sopky vypouštěly do ovzduší plyn CO2, ten planetu ohříval a navyšoval asimilační schopnost zelených rostlin, a tím množství biomasy.
Následkem bylo roztavení polárních ledových štítů a navýšení hladiny oceánů o 170 metrů, než je tomu dnes. Průměrná teplota vzduchu byla více než 12 stupňů Celsia. Prostředí bylo natolik přehřáté, že se zde mohlo dařit husté vegetaci.
„Studium extrémních klimatických podmínek, které už na planetě existovaly, nám ukazuje, jak vypadá skleníkový efekt. Tohle je rozhodně zajímavá doba, protože budeme-li pokračovat v tom, co děláme, může to vést k něčemu, co už nedokážeme ovládat,“ dodal na závěr Klages.
Teplota stále stoupá
Přestože i v minulosti se měnila teplota Země, dnes je to poněkud jiný případ. Neustále přibývající populace má vyšší a vyšší nároky, produkuje nadměrné množství odpadu, a to včetně oxidu uhličitého. Vědci jsou přesvědčení, že pokud se nezmění přístup lidí, čeká planetu zánik.
Teplota okolo nás se proměňuje, tento proces úzce souvisí s výraznými změnami jak z hlediska sociálního, tak z hlediska životního prostředí.
Vědci se ze současné situace pokoušejí odvodit, jakým způsobem a jakou rychlostí budou změny probíhat a co nás čeká v budoucnosti. Co ještě může člověk dělat, aby se co nejvíce zamezilo oteplování planety?
Vědci světu představili jejich novou vizi, která zahrnuje jakýsi geoinženýrský zásah do atmosféry. „Do stratosféry by se z letadla rozptýlily tisíce tun částeček oxidu siřičitého, ty budou mít funkci jakéhosi štítu, který odrazí sluneční paprsky zpět do vesmíru.
Aby se docílilo efektivních výsledku, bude muset proces rozprašování probíhat opakovaně,“ uvedl Wake Smith z Yaleovy univerzity v americkém Connecticutu.
Jaké jsou možnosti?
Odborníci pokládají tzv. globální ochlazování pomocí aerosolu sirnatých částic za velmi reálné. Projekt by mohl být dle nejoptimističtějších odhadů spuštěn v roce 2035 a trval by do roku 2100. Ve hře jsou nyní tři modely koncentrace aerosolu, který bude ve výšce zhruba 20 kilometrů, a tři body programu.
Prvním je poloviční zpomalení růstu teplot, dále zastavení růstu teplot a jako poslední figuruje snížení na hodnoty z roku 2020. O tom, že by tento ambiciózní plán mohl zafungovat, se mohli lidé přesvědčit v roce 1991, kdy vybuchla filipínská sopka Mount Pinatubo, kdy se do atmosféry dostalo určité množství síry, přesněji 10 milionů tun.
Ovzduší se v důsledku toho ochladilo o 0,5 stupně Celsia. Je třeba mít na paměti, že oxid siřičitý, který spadne ze stratosféry na zem, může představovat určité zdravotní riziko. Vědci budou mimo jiné pátrat po podobném materiálu, jenž by tolik nezatěžoval plíce.
