Jsou malí, většinou dobře schovaní a když mohou, lidem se vyhýbají, přesto patří mezi tvory, kteří u značné části populace probouzí až panický strach. Lékaři se neshodnou, proč se to některým lidem děje, ale je jisté, že fobie z pavouků patří k nejčastějším z fobií.

Pavouci skutečně vzbuzují hrůzu a štítivý pocit. Arachnofobie neboli strach z pavouků se projevuje nepřiměřenou reakcí na pavouky, kdy se postižený dostane do stavu nekontrolované paniky, a to přesto, že se ho pavouk vůbec nedotýká.

Někomu dokonce vadí, když ho vidí jen na obrázku. Mnozí lidé tak zajisté nebudou mít radost z toho, že se neustále objevují nové druhy těchto osminohých tvorů.

Austrálie je místo s „nejděsivější“ faunou

Říká se, že na světě existuje pouze jedno místo, kde není třeba mít z pavouků strach, a tím je Antarktida. Naopak taková Austrálie je domovem opravdu vysokého počtu různých tvorů s osmi nohama. Před několika lety bylo „u protinožců“ popsáno více než 50 zcela nových druhů při vědecké expedici napříč zemí.

Pro osoby trpící arachnofobií to zaručeně není dobrá zpráva, obzvláště je může znervóznit fakt, že některé z nově objevených druhů dorůstají velikosti běžného jídelního talíře. Výzkum prováděl tým vědců z Queenslandkého muzea a z Macquarieské univerzity, jenž měl jako doprovod místní domorodé lovce a stopaře.

V rámci expedice se badatelé vypravili také na poloostrov Cape York, jenž se nachází na severu Austrálie a disponuje rozlohou zhruba 137 tisíc kilometrů čtverečních. Vědci lokalitu prozkoumávali po dobu dvou týdnů v rámci programu nazvaném Bush Blitz, od jehož startu v roce 2010 bylo zaznamenáno přes 200 nových druhů pavouků.

Nalezení pavouci se ukrývali v malých norách, kde většinou trpělivě vyčkávají na příchod kořisti, místa k úkrytu si nevybírají příliš odlehlá, spokojí se i se skrýší pod dveřmi nebo v otvorech kolem zárubní dveří.

Hrají všemi barvami

Jeden z nově objevených pavoučích druhů patří do čeledi sklípkanovitých (Theraphosidae), ale většinou se v případě novinek jednalo o čeleď skákavek (Salticidae). Nově objevený druh dostal pojmenování Saliticidae Jotus sp.

nov. cf auripes a může dorůstat délky od 5 do 20 milimetrů. Skákavky jsou velice zdatnými skokany a s přehledem dovedou přeskočit dálku svého vlastního těla až padesátinásobně. Skákavky jsou nejpočetnější čeledí pavouků na světě, přibližně více než 5 tisíc druhů představuje asi 13 % všech známých pavouků.

Pojmenování získaly díky svému stylu lovu, kdy v klidu vyčkávají v úkrytu, až se přiblíží kořist, plíží se za ní a následně ji skokem uloví. Podle odborníků se však není čeho bát, skákavky dorůstají maximálně 1,5 centimetru a pro člověka jsou prakticky neškodné.

Přesto ale rozhodně nejsou nezajímavé, tito jedineční malí tvorové totiž hrají všemi barvami. Skákavky rodu Maratus musí zákonitě obdivovat i ti, kteří se pavouků běžně štítí, důvodem je jejich specifický namlouvací rituál.

Samečci musí samičku nejen přesvědčit, že nejsou pouze k jídlu, ale především ji musí hlavně zaujmout.

Záleží na úhlu pohledu

„Zásnubní tanečky“ samečků jsou proto plné rytmického mávání končetinami, otáček a poskoků. To ale není vše, nezaměřují se pouze na jakousi charakteristickou choreografii, ale využívají také své specifické zabarvení.

Na rozdíl od běžně zbarvených a nenápadných samiček mají pestrobarevný zadeček, díky čemuž dostali přízvisko „paví“. Během tance ho různě naklánějí, zvedají, a dokonce rozšiřují do vějíře stejně jako pávi svůj nádherný ocas.

Prakticky všechny paví skákavky se mohou chlubit zajímavými barvami, jedna však vybočuje z řady, je jí druh Maratus robinsoni, což by se dalo z anglického názvu přeložit jako skákavka duhová. Tento pavouk při námluvách dovede měnit barvy své chlouby.

Vědce okamžitě toto barevné spektrum zaujalo a rozhodli se ho prozkoumat blíže, nakonec zjistili, že se jedná o obyčejné bílé světlo rozložené na jednotlivé barvy. Duhové zabarvení tak není výsledkem jednotlivých pigmentů, ale jde vlastně o lom světla.

Díky tomu se barvy na pavoučkově zadečku mění v závislosti na úhlu pohledu. Aby odborníci zjistili, jak duhová skákavka světlo rozkládá, rozhodli se ji prozkoumat pod elektronovým mikroskopem. Spektroskopem navíc přesně změřili i ty nejmenší vlnové délky jejích barev a z výsledků následně vytvořili optický 3D model.