Kost je živá rostoucí tkáň, která se skládá z kolagenu – proteinu tvořícího „měkkou“ část kosti – a z hydroxypatitu, minerální složky, jež je uložena uvnitř a zajišťuje pevnost a tvrdost kosti. Ani značná odolnost ale nezabrání jejímu občasnému poškození v důsledku nehody či nesprávné životosprávy, a to je pak případ pro lékaře.

120 000 př. n. l.: V odborných kruzích po dlouhý čas panoval předpoklad, že rakovina spadá mezi civilizační choroby moderní společnosti o kterých naši dávní předkové neměli potuchy. S realitou to ovšem nekorespondovalo!

Rozsáhlý vědecký výzkum těl neandrtálců v jeskyni Krapina v severním Chorvatsku totiž odhalil výskyt tumoru na 120 000 let starém žebru dospělého muže. Jednalo se o vůbec nejstarší důkaz kostního nádoru v lidském těle.

„Ukazuje to, že život v relativně neznečištěném prostředí ještě nemusí nutně chránit před rakovinou, i když jste Neandertálcem žijícím před 120.000 lety,“ shrnul význam nálezu z roku 2013 vedoucí týmu výzkumníků z Kansaské univerzity David Frayer.

3500 př. n. l.: První pokusy o nápravu zlomených nebo jinak poškozených kostí se objevovaly již v dobách starověku a ačkoliv z důvodů základních neznalostí v oblasti medicíny pochopitelně nedosahovaly valných výsledků, určité plody jejich úsilí přece jen přinášelo.

Takoví Egypťané při léčení zlomenin úspěšně používali dřevěné dlahy obmotávané plátěným obvazem. Ve starém Řecku pro změnu vykonával Hippokrates léčbu zlomenin i na zvířatech a běžně zastavoval při zlomeninách krvácení.

On i jeho následovníci také úspěšně uplatňovali metodu pevné fixace kostí a uvolňován tlaku na zlomené místo například natahováním nebo uvazováním zraněné osoby v napřímené poloze.

12. století: Právě tehdy spatřily světlo světa první pokusy o operační stabilizaci zlomenin prostřednictvím tzv. osteosyntézy jež je dnes charakterizována jako operační metoda pro fixaci zpravidla komplikovaných zlomenin nebo zlomenin, kde došlo k fraktuře na více namáhaném místě.

Jako osteosyntetické materiály tehdejší doby byly používány různé dlahy a hřeby, vyráběné z rozličných materiálů (stříbro, slonová kost, železo apod.). Průkopnické pokusy o operační léčení zlomenin byly při neznalosti zásad asepse a antisepse doprovázeny značným množstvím infekčních komplikací, amputacemi a často i úmrtím pacienta při celkové sepsi.

19. století: Na sklonku století páry už byly pojmy jako asepse nebo antisepse světu medicíny dobře známé, takže komplikací radikálně ubylo a stále odvážnější lékaři se začali častěji pouštět do složitějších zákroků jako byla právě osteosyntéza a další.

Mezi první průkopníky osteosyntézy patřili i C. Hansmann z Hamburku a belgický chirurg A. Lambotte. Hansmann popsal v roce 1886 ve své práci „Eine neue Methode der Fixierung der Fragmente bei komplizierten Frakturen“ první zkušenosti s osteosyntézou zlomenin, kterou realizoval prováděnou pomocí kovových dlah.

Lambott zase vydal o pár let později knihu „L´intervention opératoire dans les fractures récentes et anciennes“, která je považována za jakousi první propracovanou učebnici této unikátní operační metody.

1947: Toho roku se proslulý belgický chirurg R. Danis ve své knize „Theorie und Praxis der Internen Fixation“ rozepsal o unikátní metodě osteosyntésy prostřednictvím speciálních kompresních dlah, které zajišťovaly efektivní doléčení zlomenin.

Při axiální kompresi a rigidní fixaci zlomeniny nebyly na RTG kontrolách patrny známky tvoření svalku a tento způsob hojení zlomenin popsal jako „primární hojení zlomenin“ na rozdíl od „sekundárního hojení“ při konzervativním způsobu léčení zlomenin.

Paralelně s vývojem dlahových osteosyntéz probíhal i vývoj tzv. nitrodřeňové osteosyntézy, kdy jsou implantáty umístěny uvnitř dřeňové dutiny.

Pokračování článku v aktuálním (zářijovém) čísle časopisu 21. STOLETÍ