Kolo času se točí pouze jedním směrem, a to kupředu. Lidé se obvykle nechtějí smířit s faktem, že stárnou, že se jejich tělo mění, pozbývá na síle i na kráse. Stárnutí je věc nezvratná. Nebo ne?

Vědci si uvědomují, že stárnutí je naprosto komplexní proces. Z biologického hlediska jde o progresivní ztrátu funkce a struktury tkání provázenou hromaděním různých defektů na úrovni biomolekul, tkání i orgánů a zvýšenou náchylností k nemocem.

Nic netrvá věčně

Lidské, ale ani zvířecí, buňky nejsou vyrobeny tak, aby vydržely věčně. Struktury a funkce v buňkách časem upadají. Ale proč se to děje? Vědci toto téma studují již desítky let. V současné době existuje více než 300 teorií o tom, proč stárneme, a odborníci se každý den učí více.

Buňky jsou základními stavebními kameny těla a jsou naprogramovány tak, aby se dělily, množily a prováděly základní biologické funkce. Čím více se buňky dělí, tím jsou starší a nakonec ztrácejí schopnost správně fungovat.

Buněčné poškození se také zvyšuje, jak buňky stárnou. To činí buňku méně zdravou, což způsobuje selhání biologických procesů.

Obecně se uznává, že stárnutí je způsobeno více procesy, nikoli pouze jedním faktorem. Je také pravděpodobné, že se tyto procesy vzájemně ovlivňují a překrývají. Genetická teorie navrhuje, že stárnutí závisí především na genetice.

Pro lepší pochopení, délka života je regulována geny, které jsme získali od našich rodičů. Vzhledem k tomu, že geny mají předem stanovené vlastnosti, tak se má za to, že se tato teorie překrývá s naprogramovanými teoriemi stárnutí.

Omezení genetických teorií spočívá v tom, že zcela ignorují důležitost vnějších faktorů. Ve skutečnosti se odhaduje, že pouhých 25 % délky života je ovlivněno genetikou – to naznačuje, že faktory životního prostředí a životního stylu hrají stěžejní roli.

Kdo žije déle?

V posledních desetiletích se průměrná délka života po celém světě zvýšila. Je to způsobeno mnoha faktory, včetně lepší výživy, hygieny, zdravotní péče a obecně modernější medicíny. Tyto faktory mohou chránit naše buňky a snižovat jejich poškození, což prodlužuje délku života.

To však nevysvětluje odvěkou otázku: Proč žijí ženy déle než muži? Podle odborníků je důvodů hned několik, a to především biologických, sociálních a environmentálních. „Ženy mají v průměru logicky více estrogenu než muži, jelikož jde o ženský pohlavní hormon.

Bylo zjištěno, že má protizánětlivé a imunitní posílení, takže může ochraňovat ženy před určitými chorobami. Naproti tomu mužský pohlavní hormon testosteron je schopen potlačit imunitní systém,“ uvedl Sanjiv Charpa z Univerzitní nemocnice v Bostonu, v USA. Ačkoli je stárnutí nevyhnutelné, je možné některé efekty zpomalit. Toho lze dosáhnout dodržováním pravidel zdravého životního stylu.

Snaha přelstít přírodu

Stárnutí se projevuje ve všech buňkách, ať už v těch lidských, či zvířecích. Odhalit ho je možné tak, že se zkracují špičky u chromozomů, tzv. telomer. Výzkumníci z Izraele se však rozhodli s časem „bojovat“ a na jinak zdravých šedesátnících začali v závěru minulého roku zkoušet hyperbarickou léčbu kyslíkem (HBOT).

Jejich studie přinesla kýžené výsledky, podařilo se jim zmírnit dva projevy stárnutí v buňkách – zkracování zmíněných ochranných čepiček chromozomů a výskyt vadných bílých krvinek v krvi. „Hyperbarická komora navozuje mládí tím, že zlepšuje předávání kyslíku cílovým tkáním,“ vyjádřil se k projektu doc. Mgr.

Pavel Stopka, Ph.D. Snaha o úplné převrácení procesu biologického stárnutí je snem mnoha výzkumníků. Izraelský lékař Šaj Efrati ze Sacklerovy lékařské fakulty Telavivské univerzity společně se svým týmem z centra Sagol Center for Hyperbaric Medicine and Research při nemocnici Shamir Medical Center ve městě Be’er Ja’akov je tomuto objevu blíže než kdokoliv jiný.

Pomůže tlaková komora?

Badatelům se podařilo prokázat, že když umístí dospělé ve věku přes 64 let do tlakové komory a následně jim budou podávat čistý kyslík po dobu 90 minut denně, 5 dní v týdnu po dobu 3 měsíců, nejenže dojde ke zpoždění procesu stárnutí, ale dokonce se ho může podařit obrátit.

„Náš tým se již mnoho let zabývá hyperbarickým výzkumem a terapií – léčbami založenými na vystavení vysokotlakému kyslíku v různých koncentracích uvnitř tlakové komory. Naše úspěchy v průběhu let zahrnovaly zlepšení mozkových funkcí poškozených věkem, mozkovou příhodou nebo poraněním mozku.

V této studii jsme chtěli prozkoumat dopad HBOT na stárnoucí, ale jinak zdravé dospělé, a zjistit, zda taková léčba může zpomalit, zastavit, nebo dokonce zvrátit normální proces stárnutí na buněčné úrovni,“ řekl k výzkumu profesor Efrati.

Na klinice Aviv Clinic v USA na Floridě se do studie zapojilo celkem 35 dospělých lidí ve věku od 64 let, jímž byla podána tzv. hyperbarická kyslíková terapie či oxygenoterapie s využitím stoprocentního kyslíku při tlaku prostředí vyšším než jedna absolutní atmosféra ke zvýšení množství kyslíku rozpuštěného v tělních tkáních.

Hyperoxicko-hypoxický paradox

Celkem „pacienti“ absolvovali 60 hyperbarických sezení, přičemž si účastníci sundavali pravidelně po 20 minutách na 5 minut masky, aby navrátili hladinu kyslíku do normálu. Vědci zjistili, že výkyvy koncentrace kyslíku byly interpretovány na buněčné úrovni jako nedostatek kyslíku.

Přestože byla opakovaná hyperoxická expozice přerušovaná, dokázala vyvolat množství buněčných reakcí, jež jsou běžně indukovány během hypoxie, což je snížená hladina kyslíku. „Říká se tomu hyperoxicko-hypoxický paradox,“ sdělil Efrati a dodal, že „důležité je tedy toto kolísání kyslíku, které jsme generovali.

Během procesu došlo ke zdánlivému stavu nedostatku kyslíku, který způsobil regeneraci buněk“..

Je důležité zmínit fakt, že účastníci studie kromě samotné léčby vůbec nezměnili svůj životní styl ani způsob stravování, také neužívali žádné medikamenty. Výsledky uvádějí, že hyperbarická kyslíková terapie je schopna zvrátit průběh stárnutí buněk, a to hned dvojím způsobem.

Výrazně prodlužuje telomery v buněčném jádru o 20 až 38 % a také snižuje zastoupení stárnoucích buněk v krvi účastníků experimentu. Podle jednotlivých typů buněk proběhlo snížení o 11 až 37 %.

Na závěr výzkumníci uvedli, že buněčná úroveň těl a mozku účastníků byla na úrovni, na jaké byla před 25 lety. Přestože studie vypadá nadějně, i zde jako jinde vyvstává mnoho otázek i problémů. Především jde o fakt, že proběhla jen na velice omezeném počtu testovacích subjektů, a tak z hromadného hlediska dokazuje jen velice málo.