Život ve vesmíru se ani vzdáleně nedá srovnávat s tím na Zemi. Přestože astronautům mnohdy vše ulehčuje mikrogravitace, není to „to pravé ořechové“. Jaké další nástrahy musí každý den lidé žijící stovky kilometrů nad námi překonávat?

Člověk je uzpůsoben životu na planetě Zemi v atmosféře a gravitaci, na kterou si za tisíce let již zvykl. Dříve stavy, které naznačují, že se jedinec nachází někde, kde nemá, zažívali námořníci. Nevolnost, deprese, strach – to je jen několik málo potíží, s nimiž se musí vypořádat astronauti.

Když pohyb škodí

Své o tom zajisté vědí jedinci, které postihl SAS (Space Adaptation Syndrome) neboli syndrom adaptace na stav beztíže. Stav způsobuje konflikt signálů ze zrakového ústrojí a vnitřního ucha. Za roky, co se lidé vydávají ke hvězdám, se s tímto syndromem setkalo již více než 75 % astronautů.

Nemoc se projevuje stejně jako mořská nemoc nebo kinetóza – bolestí hlavy, závratí a zvracením. Vesmírná kinetóza, jak je nemoc často označována, je navíc obohacena o dezorientaci, jelikož bez patřičné gravitace logicky přestává pro jedince existovat nahoře a dole.

Na Zemi je situaci většinou snadné zvládnout, postačí se zastavit a setrvat v „bezpohybovém“ stavu, ve vesmíru ale taková možnost není. Z historického hlediska se např. udává, že SAS stál za zrušením sovětské mise Sojuz 10 v roce 1971.

Nevábný způsob smrti

Americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) se snaží urputným cvičením astronautů dosáhnout toho, aby je podobné obtíže nezaskočily. „Stane se to, že zemřete. Ta lepivá věc se tam prostě vznáší a vy nemáte šanci dostat ji z nosu a úst, abyste se mohli nadechnout,“ říká astronaut z mise Apollo 9 Rusell Schweickart.

Přestože zvratky v helmě mohou být nepříjemné, je toto prohlášení třeba uvést na pravou míru. Již v dobách Apolla měly americké helmy astronautů vzduchové kanálky, které z helmy všechny nežádoucí tekutiny odváděly do dolní části skafandru.

Mnohem horší bývá v důsledku absence gravitace odvápňování kostí, úbytek svalové hmoty a další změny na lidském těle. Ti, kteří se vrátili zpět na Zemi po dlouhé době bez gravitace, často nedokázali stát na vlastních nohách a museli se následně vypořádávat i s dalšími obtížemi.

Co se děje s mozkem?

V roce 2020 se na mozky ruských kosmonautů, kteří ve vesmíru trávili dlouhý čas, zaměřili výzkumníci, kteří zjistili, že nejen sami lidé plují ve stavu mikrogravitace, ale že prakticky stejně je na tom i jejich mozek.

Podrobné analýze bylo vystaveno celkem 11 kosmonautů ruského vesmírného programu, kteří v průměru strávili zhruba 6 měsíců na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Všichni do jednoho podstoupili vyšetření pomocí magnetické rezonance, a to hned několikrát za sebou, klíčové však byly tři vyšetření, a to těsně před odletem, okamžitě po návratu a pak s odstupem 7 měsíců.

Výzkumníci nejenže zjistili, že po dlouhém pobytu ve vesmíru nenese mozek známky žádného poškození, dokonce se jim podařilo prokázat, že je velice adaptabilní a dokáže se ve zcela nových podmínkách přeskupit a změnit tvar.

Na druhou stranu bylo prokázáno, že přestože se díky nárůstu hmoty v mozkovém regionu odpovědném za rovnováhu, držení těla a koordinaci zlepšila jemná motorika, zhoršil se téměř všem kosmonautům jejich zrak, sice mírně, ale přece, viděli hůře na blízké předměty a měli obtíže s textem.

Čím jsou změny způsobené?

„Někteří kosmonauti dokonce získali nové motorické schopnosti, které jsou na úrovni schopnosti jezdit na kole. Je možné, že pokud se do vesmíru vydají znovu, budou schopni se tamnímu prostředí přizpůsobit rychleji,“ vyjádřil se k výzkumu hlavní autor studie neurovědec Steven Jillings z Antverpské univerzity serveru Business Insider.

Vědci objevené změny přirovnávají k tomu, co je známé např. u atletů, kteří usilovně trénují, a vybrané oblasti jejich mozku, jež jsou vystavovány nadměrné zátěži, posílí. Lidé ve vesmíru, zdá se, trénují mozek jednoduše tím, že pobývají delší čas v prostředí mikrogravitace na palubě stanice.

Výzkumníci nicméně připouští, že i přes aktuální studii toho o změnách v lidském těle způsobených pobytem v kosmu vědí stále velice málo.

Na oči působí gravitace

Známým faktem je např. působení gravitace na tělesné tekutiny, kdy jsou na Zemi tažené směrem dolů, což ve vesmíru chybí, tekutiny se tak rovnoměrně rozptýlí v těle. Nejde jen o zhoršení zraku, které je v důsledku tlaku tkáně na oční nerv, ale zhorší se také chuť a čich.

Podle odborníků je však mikrogravitace jen jedním z jevů, s nímž se musí kosmonauti vypořádat. Vnější vesmír má i menší, leč měřitelný vliv na chod naší DNA, stejně tak zvyšuje zátěž organismu i vyšší mírou radiace vlivem kosmického záření.

Jelikož se lidé zdržují v nepříliš vzdálených místech od Země, nemusí se příliš obávat. Jak to bude ale v případě vzdálenějších misí do hlubokého vesmíru, nebo dokonce rozhodne-li se člověk k trvalé kolonizaci, je prozatím pro vědce zahaleno tajemstvím.