K tomu, že právě na Zemi mohl vzniknout život, dopomohla velmi dlouhá řada nejrůznějších faktorů. Jedním z nich je i existence magnetického pole kolem planety. To mimo jiné brání smrtonosnému kosmickému záření, aby pronikalo k zemskému povrchu..
Geomagnetické pole vychyluje kosmické záření z jeho normální dráhy a nutí je, aby Zemi obešlo. Ve vzdálenosti od 1000 do 50 000 kilometrů od naší planety tak vznikají radiační van Allenovy pásy. Magnetickým pólem se přitom nemůže pochlubit každá planeta, třeba Mars může Zemi jen tiše závidět.
Své pole má například Merkur, ale je mnohem slabší – o celých 99 % – než pole kolem Země.
Před 42 000 lety došlo na Zemi k zvláštním událostem. Naši předci se začali po celém světě stěhovat do jeskyní. Jejich konkurenti v podobě už tak oslabené populace neandrtálců zahájili definitivní cestu na smetiště dějin.
Ale nejen neandrtálci vymírali, spolu s nimi podobný osud čekal i další živočišné druhy. Například na australském kontinentě zmizela veškerá fauna, jejíž vzrůst byl vyšší než u současného klokana.
A tak pravěcí biologové ztratili možnost studovat třeba diprotodona, vačnatce příbuzného dnešním vombatům, jehož výška dosahovala tří metrů. Stejně tak doskákal i třímetrový procoptodon, gigant mezi klokany.
Mnozí menší živočichové si oddechli, že zmizel i tehdejší největší australský predátor varanus priscus, jehož délka přesahovala šest metrů.
Čas od času dojde k zajímavému jevu – Země se přepóluje. Výzkumy ukázaly, že v historii k tomuto procesu došlo již několikrát. Magnetometrické analýzy vzorků hornin, odebraných z hloubky až šesti kilometrů, dokázaly, že za posledních 76 milionů roků se naše Země přepólovala výměnou magnetických pólů celkem ve 171 případech. Poslední přepólování se přitom uskutečnilo před 780 000 lety.
Pravidelný proces přepólování má v současnosti slušné zpoždění. V jedné pozici totiž magnetické póly obvykle vydrží mezi 420 000 až 480 000 let. Těžko věřit, že by magnetosféru její hra přestala bavit, v budoucnosti k přepólování opět dojde.
S tím ale souvisí jedna nepříjemná věc – dočasné oslabení ba dokonce vymizení geomagnetické pole. Život by se mohl dostat do přímého ohrožení, největší riziko by podstoupily zárodečné buňky.
Před 42 000 lety sice nedošlo k magnetickému přepólování, ale zemské magnetické pole přesto významně oslabilo. Způsobila to geomagnetická exkurze, což je jev, při kterém se promění geometrie magnetického pole Země.
Podobně jako u přepólování i u geomagnetické exkurze dojde k významnému oslabení magnetického pole. Tehdejší jev vědci označují jako Laschampskou událost.
O tom, že právě geomagnetická exkurze mohla mít na svědomí dávné změny v biologické rozmanitosti, se v akademické obci spekulovalo už nějakou dobu. Důkaz nyní dodal jeden dávný novozélandský strom. Ten v době Laschampské události spadl do jednoho z močálů a tím se stal skvělou kronikou, popisující tehdejší události.
Analýza stromu ukázala, že během Laschampské události se značně zvýšila koncentrace radioaktivního uhlíku v atmosféře. K tomu může dojít tehdy, když magnetické pole ztrácí svou funkci. Země tak nebyla chráněná před kosmickým zářením, které dohromady s nízkou sluneční aktivitou způsobující změny v klimatu mohlo výrazně ovlivnit podmínky života na Zemi.
Zatímco naši předci se dokázali zachránit úprkem do jeskyní, pro slábnoucí neandrtálce znamenala Laschampská událost definitivní konec. „Nejspíš to muselo vypadat jako konec světa,“ popsal tehdejší dění na planetě jeden z autorů studie profesor Chris Turney z University of New South Wales.
Po celé planetě řádily elektrické bouře, polární záře se zjevovaly i v oblastech kolem obratníků. Nelze se divit, že se člověk před takovými pro něj děsivými jevy potřeboval schovat do jeskyní. Ostatně, právě v té době se začalo rozmáhat i jeskynní výtvarné umění a vědci, kteří zkoumali strom z Nového Zélandu nadhodili možnost, že hojně využívaná okrová hliněná barva mohla posloužit i jako ochranný prostředek před ultrafialovým zářením.
Každopádně, Laschampská událost znovu ukazuje, jak zranitelný život na Zemi může být.
