Vymizení našich nejbližších příbuzných, neandertálců, asi před 30 000 lety je pro vědce stále ne zcela rozlousknutou záhadou. Z jejich evolučního neúspěchu bývá obviňována exploze vulkánu, choroby či agresivita našich přímých předků.

Američtí vědci nedávno nepřímo obžalovali tvora, kterého by jistě nikdo nečekal: králíka divokého..

Pátrání po odpovědi na otázku, proč to byli zrovna neandertálci a nikoliv naši přímí předkové, kdo se musel odporoučet do propadliště dějin, patří mezi antropology a archeology k vůbec nejoblíbenějším. A stále přitom není jasno.

Na sklonku poslední doby ledové začalo po celém světě docházet ke zvláštnímu jevu, který je pro vědce snad ještě záhadnější, než vymizení neandertálců. Ze světa se začaly postupně vytrácet velké druhy zvířat, takzvaná pleistocénní megafauna.

Šlo především o velké druhy savců, jako byli mamuti, srstnatí nosorožci, obří daňci či šavlozubé kočky, vyhynuly i některé obří formy ostrovních ptáků.

K události nedošlo naráz – byla rozložena zhruba do období před 50 000–10 000 lety – a zdaleka všechny oblasti nebyly postiženy stejně. Nejvíce obřích zvířat dodnes zůstalo v Africe. Vymizení obřích savců, na němž se dozajista naši předkové či příbuzní alespoň do nějaké míry podíleli, mělo řadu nepříjemných důsledků.

Zmizel jim totiž velmi významný zdroj obživy. A ten bylo nutné nějak nahradit.

Jak taková náhrada za mamuty a obří kopytníky vypadala? Tuto otázku si položil britsko-španělsko-francouzský tým antropologů vedený Johnem E. Faem z Durrelova výboru pro záchranu divoké zvěře se sídlem na ostrově Jersey v kanálu La Manche.

Společnými silami podrobně prozkoumali tři jeskyně na pomezi dnešního Španělska a Francie, tedy oblasti, která patřila k jedněm z posledních útočišť neandertálců. Ve všech z nich také prokazatelně žili.

Přibližně před 30 000 lety zde však byli nahrazeni příslušníky našeho druhu Homo sapiens, tedy kromaňonci.

Průzkum jednotlivých vrstev v jeskyních by tedy měl prozradit mnohé o jejich zvycích, a napomoci tak při hledání odpovědi na otázku, co se to vlastně s neandertálci stalo. Odpověď nalezli v jejich jídelníčku.

Zatímco v případě inkriminované časové hranice před 30 000 lety byly jeskyně plné kostí z velkých zvířat, především nejrůznějších druhů sudokopytníků a lichokopytníků (koní, nosorožců), po této době začaly jeskyním dominovat zbytky králíků divokých (Oryctolagus cuniculus).

Co z toho vědci vyvozují? Podle nich šlo o klasický problém přežití schopnějšího.

Lov králíků, kteří se stali hlavním zdrojem potravy po vymizení velkých zvířat, podle všeho totiž neandertálcům příliš nešel. Zdá se, že zkrátka nebyli sto přijít s inovací své lovecké techniky, až na svou závislost na lovu velkých zvířat doplatili.

Jenže proč? O tom dnes můžeme spíše spekulovat.

Možná proto, že byli skutečně méně zruční, možná proto, že nedokázali přijít na to, jak králíky zahnat do úzkých a ulovit ve velkém množství. Vědci také naznačují možnost, že lov této drobné zvěře měly u kromaňonců na starosti ženy, které kmen doslova živily, zatímco muži se věnovali naprosto nevýnosnému lovu posledních zbylých velkých zvířat.

Ke katastrofě neandrtálců mohl přispět ještě jeden faktor, přesněji řečeno jedno zvíře. A tím je pes.

Americká antropoložka Pat Shipmanová z Pensylvánské univerzity na základě svých výzkumů došla k závěru, že domestikace psa umožnila našim předkům být výrazně úspěšnější při lovu mamutů. Ukazuje to i analýza mamutích kostí, kdy velké množství těchto zvířat bylo uloveno před 45 000 až 10 000 lety.

To přitom samotní neandrtálci nemohli zvládnout, mamutí genocidu měli na svědomí moderní lidé.

V tomto ohledu je důležitý objev z českých luhů a hájů. Ve známém archeologickém nalezišti v Předmostí u Přerova byla nalezena pohřbená kostra psovité šelmy s mamutí kostí v tlamě. Je vysoce pravděpodobné, že se jednalo o ochočeného vlka.

Ten lidem pomáhal při lovu, samotní lidé k němu přilnuli a před 27 000 lety, když nastal jeho čas, jej i pohřbili. Psi, kteří nejspíše pocházeli z dnes již vyhynulého druhu vlka, pomáhali lovcům rychleji a přesněji najít a vystopovat kořist.

„Ochočení psi navíc dokázali s člověkem spolupracovat. Obklíčili mamuta, drželi ho na místě, zastrašovali jej vrčením. Tím razantně zvýšili lovecké úspěchy lidských tlup,“ vysvětluje Shipmanová.

První psi vážili kolem 35 kg a v kohoutku měřili zhruba 65 cm. Archeologické nálezy však zatím neukázaly, že by domestikaci psa zvládli neandrtálci. To dokázali jen moderní lidé a jejich nový věrný přítel jim v boji o přežití poskytl nemalou výhodu.