Losos obecný patřil do středověku mezi nejdůležitější součást jídelníčku českého obyvatelstva. Jeho výskyt postupně snižovaly stále důmyslnější a masivnější způsoby lovu. Od 19. století byla zaváděna opatření na jeho ochranu, definitivní ránu mu však zasadily zvyšující se znečištění řek Labe i Vltavy a stavba plavebních kanálů a přehrad.
Od roku 2000 probíhá program na jeho opětovné navrácení do našich řek.
Není tolik známo, že do zavedení chovu kapra v rybnících, tedy 12.–13. století, byl losos obecný z hlediska výživy lidí naší nejdůležitější rybou. Ve velkém počtu táhl každoročně od konce zimy do pozdního podzimu Labem a jeho přítoky do horských řek na svá trdliště.
Přestože cíle dosáhla jen malá část generačních ryb, při vysoké plodnosti i málo jedinců stačilo dát život nové generaci a stavy lososů se nesnižovaly. Ve 13. století se u nás začaly stavět jezy pro potřebu mlýnů a hamrů.
Ty nepředstavovaly pro lososy velkou překážku. Losos je totiž výtečný skokan a z vody dokáže vyskočit až do výšky tří metrů.
Kde byl tedy problém? Za jejich úbytkem nestál nikdo jiný než člověk. Táhnoucí lososi byli stále intenzivněji loveni, do sítí, vrší nebo bodnými nástroji. Největší nebezpečí pro ně představovala lapací zařízení na jezech – lososnice.
Nelze přesně doložit, kdy byly zakládány první lososnice, ale v 16. století již nepochybně existovaly a dá se předpokládat, že byly ještě mnohem starší. Nad vorovou propustí se vztyčila lávka, z níž byly spuštěny pruty nebo latě, které bránily rybám v proplutí.
Na zbylé hraně jezu byl postaven nízký plot, který znemožnil lososům překonat jez mimo vorovou propust.
Když lososi narazili na zábranu z prutů, obrátili se a vraceli se podél strany vorových vrat. Tam byly umístěny sítě v železných rámech, nazývané kesery nebo koše. Do nich byli lososi lapáni. Když připluly vory, musely být pruty vytaženy do výšky, aby bylo možné pod nimi proplout.
To byla příležitost pro lososy k překonání jezu. Ale i tomu se snažili majitelé lososnice zabránit a plašili pod jezem připlouvající lososy tzv. žinkrouty.
To byla okovaná bidla opatřená železnými kroužky, která svým zvukem ryby zaháněla. „Unikátní historické sítě lososnice a odlitky původních ryb z roku 1891 patří k těm nejvzácnějším a nejstarším předmětům, které v našich sbírkách máme.
Spolu s modely historických pastí na lososy je návštěvníci mohou vidět v expozicích Rybářství v Praze a na zámku Ohrada,“ říká ředitel Národního zemědělského muzea Ohrada Jiří Houdek.
Je zřejmé, že překonat takto zahrazený jez se podařilo jen málo jedincům, což vedlo ke sporům mezi majiteli lososnic. Bylo nařízeno, že plot lososnice nesmí být vyšší než půl lokte.
I když opatření nebylo motivováno záchranou lososů, ale snahou o zvýšení úlovku ve výše položených lososnicích, dávalo sice lososům určitou šanci, ale i přesto nadměrný lov nakonec vedl k tomu, že v druhé polovině 19.
století začínali být lososi v našich řekách vzácní.
Ke konci 20. století došlo ke značnému zlepšení kvality vody v Labi a Vltavě, což spolu s politickými změnami – pádem železné opony – vytvořilo podmínky pro alespoň částečnou obnovu tahu labského lososa.
Byl to však pouze počátek vleklého boje za jeho záchranu, který se plně rozhořel až od roku 2000. První úspěch byl zaznamenán v roce 2002, kdy byli v Kamenici odchyceni čtyři dospělí lososi – tři mlíčňáci a jedna jikrnačka.
Zkouší se i nové metody odchovu lososa. V roce 2014 byl vyzkoušen odchov v inkubačních schránkách, což jsou dvoukomorové boxy upevněné v říčním korytě.
Počty navrátilců jsou kolísavé a většinou se jedná o desítky kusů. Populace našich lososů je stále malá a úspěch reintrodukce nejistý. Přesto první úspěchy dávají naději, že se losos jednou znovu stane součástí naší přírody.
Nenechte si ujít další zajímavé články
