Zachrání budoucnost národa migranti? Budou senioři bez důchodů? Proč během druhé světové války, situaci v Evropě navzdory, rostla v českých zemích porodnost? A kolik je v republice homosexuálů?.

Migrace, (ne)plodnost, délka života, demografické stárnutí. Ve všech klíčových ukazatelích demografie jsou Češi občas obětmi mýtů, polopravd nebo lží. 30 let od pádu komunismu je Česká republika populačně „stabilizovaná“, přesto se vyvíjí.

O minulosti, současnosti a budoucnosti českého národa jsme si v dalším rozhovoru povídali s nejuznávanější tuzemskou odbornicí na demografii. A protože profesorka RNDr. Jitka Rychtaříková, CSc., vyučovala demografii i ve Spojených státech, opakovaně hostuje na pařížské Sorbonně a učí v Česku, dokáže srovnávat i mezinárodně. „Jsme v mnoha ohledech specifičtí…,“ říká uznávaná vědkyně.

Vizitka:

Prof. RNDr. Jitka Rychtaříková, CSc., vyučující na katedře demografie a geodemografie Přírodovědecké fakulty UK.

Publikovala cca 150 původních prací v odborných časopisech a monografiích. Byla spoluautorkou třech knižních publikací. Mimo publikační činnost vystupovala aktivně na řadě konferencí u nás i v zahraničí.

Od roku 1990 byla hlavní řešitelkou nebo spoluřešitelkou v 11 zahraničních výzkumných projektech a hlavní řešitelkou nebo spoluřešitelkou 11 výzkumných projektů, které podpořily domácí agentury (GAČR, GA AV, IGA, GA UK a TP5 MPSV, MŠMT).

Přesto se k demografii dostala vlastně náhodou. Původně studovala geografii a francouzštinu. „Dělala jsem diplomovou práci z demografie, o které jsem tenkrát nevěděla vůbec nic, ale práce byla poměrně dobře hodnocená, i obhajobou v podání mezinárodně uznávaného francouzského demografa Rolanda Pressata,“ vzpomíná.

Sedmý rozhovor časopisu 21. STOLETÍ

 

Nedávno jsme si připomněli 30 let svobody, jak se Česko demograficky změnilo?

Česká republika tehdy zažívala zásadní historický přelom. Ani my jsme na začátku nevěděli, co čekat, zejména pokud jde o porodnost. Někdejší Československo mělo zavedenou poměrně dobrou podporu rodin. Když si vezmeme příjem rodiny a přídavky na děti a slevu na dani ze mzdy, tak ono to v rodinném rozpočtu v životní úrovni dost významně pomáhalo.

Česko za federace v 70. letech, ale i v 80. letech mělo v rámci vyspělých zemí vysokou úroveň plodnosti. To znamená, že průměrný počet živě narozených dětí na jednu ženu byl okolo 2, což patřilo v tehdejší Evropě k těm vyšším.

Ale po revoluci jsme nevěděli, co očekávat. Udrží se ten trend? Jaký vliv bude mít demokracie na porodnost? Lidé budou šťastní a budou se spíš věnovat sobě, např. cestovat, nebo naopak mít děti ve svobodné společnosti?

A skutečně počet narozených dětí dramaticky poklesl.

Byli jsme připraveni na hodně, ale snad nikdo tenkrát nepředpokládal, že bude takový propad. V roce 1999 jsme se dostali na hodnotu 1,1 živě narozeného dítěte na jednu ženu.

A důvod?

Právě svoboda, cestování, kariéry, odklad rodin a pak také vláda, která zrušila přídavky na děti, které brali všichni. Rušily se jesle. Životní úroveň národa sice rostla, ale podpora rodiny relativně klesala.

To bylo špatně. Zatímco v ekonomicky vyspělých zemích podpora rodin trvale stoupala, u nás její význam klesal. Právě tato změna k horšímu přispěla k propadu plodnosti.

A překvapení druhé, které spadá až do současnosti: Děti narozené mimo manželství… Byli jsme populace, kde se od druhé světové války do roku 1991 rodilo méně než 10 procent dětí mimo manželství, dnes je to bezmála 50 procent.

Výkřik

Moderní trend v Česku: Téměř polovina manželství se rozvede a bezmála polovina dětí se rodí mimo manželství.

Ve srovnání se sňatečností?

Dřív bylo stigma mít dítě mimo manželství, 95 % procent žen to tak vnímalo. Dnes je to úplně jiné.

Mladí lidé se brali hned po škole, třeba i před vojnou. A vydrželo jim to klidně až do smrti, ale otázka je – byli spolu šťastní? Neexistuje studie, že pozdější sňatečnost a delší nesezdané soužití před svatbou vede ke spokojenějšímu manželství? .

Ne, neexistuje studie, která by nesporně prokázala, že by se starší lidé po svatbě měli líp. Manželství uzavřené v mladém věku je obecně rizikovější. U nás to souviselo i s předmanželskými koncepcemi – tím se myslí dítě, které se narodí do osmi měsíců po sňatku.

To byl model, který tady platil do konce 80. let, kdy polovina sňatků byla uzavírána s těhotnou nevěstou. A právě tyto sňatky byly dost rizikové. Česko patřilo v 50., 60. a vlastně i v 70. letech v rámci Evropy k zemím, které měly vyšší rozvodovost, ale ono se to dá vykládat i vyšší ekonomickou aktivitou žen, většími možnostmi, kdy už ženy tolik nezávisely na muži.

Pokud jde o rozvodovost, tak ta lineárně rostla už od 2. světové války. V současnosti se růst zastavil. Dnes kolem 45 % manželství končí rozvodem. Od poloviny 90. let jsou ukazatele sňatečnosti výrazně nižší a sňatky uzavírané ve starším věku již nejsou tolik vynuceny těhotenstvím snoubenky, takových sňatků je „jenom“ 24 %, člověk by tedy očekával, že se intenzita rozvodovosti zpomalí nebo zastaví.

Ale ne, trend pokračoval a teprve v posledních několika letech se tento růst zastavil.

Výkřik

54 470 párů v roce 2018 uzavřelo sňatek. Ženichům bylo nejčastěji 29 let, nevěstám 27 let.

Od toho kritického roku „anti-babyboomu“ v roce 1999 uběhlo 20 let. Kam jsme se posunuli?

Poslední data z roku 2018 říkají, že průměrný počet živě narozených dětí na jednu ženu je 1,71 dítěte, což nás řadí v rámci Evropy mezi země s vyšší porodností, ale já si myslím, že je to dočasné. Tohle je stále ještě kompenzační efekt předchozích nízkých hodnot.

Neúplná čísla za rok 2019 ukazují, že se narodilo o něco méně děti. Situace se stabilizovala, já bych si tipla, že tento průměr klesne na 1,5–1,6.

A to by nebyl problém? Není to velké číslo…

Uvidíme… demografie je věda založená na číslech. Třeba nikdo před 2. světovou válkou nepředpokládal, že po konci války nastane babyboom. Ve Spojených státech Richard Easterlin formuloval teorii o cyklech založených na střídání slabých a silných populačních ročníků.

Slabé populační ročníky se dobře uplatňují na trhu práce, mají hodně dětí, a těch hodně dětí má zase méně příležitostí na trhu práce a takhle se to střídá. V Evropě však tohle cyklické myšlení moc neplatí.

V Česku se oproti jiným zemím často mění počty živě narozených, a to se promítá na věkové pyramidě, kde vznikají tzv. populační vlny. Je těžko něco plánovat, protože buď je dětí málo, nebo hodně. Sice je hezké, že máme v současnosti v průměru 1,7 živě narozeného dítěte na jednu ženu, ale bylo by lepší, kdybychom měli stabilně a konstantně 1,5 nebo 1,6.

Teď se rodí ročně kolem 114 tisíc děti, v roce 99‘ se narodilo minimum, nějakých 89 tisíc dětí. Jaké je naopak maximum?

Poslední maximum bylo v roce 1974, a to se narodilo téměř 200 tisíc dětí. Kolísání je obrovské. Minimum bylo také v roce 1937, po ekonomické krizi, kdy se narodilo „jenom“ 156 tisíc. Historicky se v českých zemích nejvíce dětí narodilo v roce 1902, a to téměř 334 tisíc.

 

Výkřik

10,681 milionu obyvatel má aktuálně Česká republika.

 

Kdyby porodnost klesla pod hodnotu průměru 1,5, hrozí Česku vymření?

Ne. Nikdy. Možná klesne populace Česka, ale nevymřeme nikdy.

I proto, že nižší porodnost dorovnává imigrace cizích státních příslušníků. Aktuálně přibývá 20–40 tisíc cizinců ročně. Projekce ČSÚ počítá s přírůstkem 26 tisíc cizinců každý rok..

Ano. Český statistický úřad to tak predikuje.

Výkřik

84 tisíc cizích státních příslušníků se přistěhovalo do České republiky v roce 2007, v době těsně před začínající ekonomickou krizí.

V zemích s vysokou mírou imigrace je domácí národnost vlastně v menšině. Třeba Spojené arabské emiráty mají 11 procent původních obyvatel, zbytek jsou Pákistánci, Indové, Bangladéšané, Íránci. Podobně je to v Kuvajtu.

Kdyby se to fatalisticky přehnalo, může něco podobného potkat i Česko? .

Ne. Už proto, že když cizinci získají českou státní příslušnost (projdou celým kolečkem řízení), už to nejsou cizinci. Stejně jako jejich děti, které se tu narodí. Nemáme šanci poznat „cizince“, který se zde nenarodil a později získal české státní občanství, od Čecha, který má české občanství od narození.

Jak si stojíme ve srovnání s EU, kolik u nás žije cizinců?

Podle posledních údajů cizinecké policie z října 2019 je to nějakých 5,5 procenta. To je v rámci EU strašně málo, velmi nízké číslo. Podle posledních dat EUROSTATu z roku 2018 žilo 25 % cizinců ve Švýcarsku nebo 16 % v Rakousku.

A vlastně jeden z největších mýtů, který média zveřejňují, že máme už hodně cizinců. Já vůbec nechápu tu neustále šířenou obavu, která je v rámci České republiky neoprávněná. Navíc skladba je stále stejná:

Ukrajinci, Slováci, Vietnamci, Rusové. Tedy cizinci, kteří se tady velmi dobře integrují.

Kolik se v Česku rodí cizincům dětí?

To je další z mýtů, kterými se Češi straší, tedy že cizinci jsou plodnější. Podobné katastrofické scénáře jsou i ve Francii, kde se říká, že vysokou plodnost, která je kolem 2 živě narozených dětí na jednu ženu, dělají hlavně přistěhovalci.

Není to pravda tam ani tady. Ročně se u nás narodí necelá 4 procenta dětí, které mají cizí státní občanství, přičemž nejvíce z nich mají státní občanství Slovenska.

Ve Francii je situace ještě komplikovanější kvůli islámu. Někteří imámové prý prohlašují, že muslimové ovládnou svět skrze lůna jejich žen.

Existují studie, kde se zohledňuje plodnost cizinců ve Francii. A závěr je, že to příliš neovlivní. Víte, ono je to složitější i v tom, že my ve střední Evropě rozlišujeme tři kategorie: státní občanství (právní dopad), pak národnost (kulturní aspekt) a mateřský jazyk.

Ve Francii, v západní Evropě obecně, tyhle rozdíly vůbec nechápou. Oni mají jenom jedno – nationalité – to je něco ve smyslu našeho občanství. Když se ve Francii narodí dítě cizincům, a žije tam, může nabýt velmi snadno (počínaje věkem 13 let) „nationalité française“, pak se to těžko počítá.

My si tyto středoevropské archetypální pozůstatky neseme ještě z dob Rakouska-Uherska.

Když se za monarchie sčítalo obyvatelstvo a určovala se národnost, tak to bylo podle obcovacího jazyka. Rakousko-Uhersko bylo multinárodnostní společenství, které mělo to specifikum, že méně než polovina obyvatel deklarovalo svůj obcovací jazyk – takový sjednocující úřední jazyk – jako německý.

Takže před první světovou válkou si stěžovali Češi, že i když jejich mateřský jazyk je čeština, ale zjišťuje se obcovací jazyk, tj. v jejich případě němčina, diskriminuje se tak česká národnost. Při sčítání lidu v roce 1921 a 1930 se změnila definice a zjišťoval se mateřský jazyk, to si naopak stěžovali Němci.

Navíc je potřeba si uvědomit, že tehdy bylo mnoho lidí bilingvních a svou národnost volili podle toho, co bylo výhodnější, tj. dříve jako německou, po vzniku Československa českou.

 

 

Jsou modely, kolik by české země měly obyvatel, kdyby nepřišla 2. světová válka?

Před válkou žilo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku téměř 11 milionů obyvatel. Po válce byly skoro 3 miliony odsunutých.

Na vývoj obyvatelstva měla vliv především první světová válka, protože tam byl obrovský propad porodnosti. Čísla říkají, že v období let 1914–1918 bylo více než půl milionu nenarozených dětí, které by se za jiných okolností bývaly narodily.

Pak tam byly ještě ztráty na civilním obyvatelstvu a samozřejmě přímé ztráty na bojištích….

… kdy ve válce v rakouské uniformě padlo něco mezi 150–300 tisíc Čechů a Slováků…    

Celkově se odhaduje na 910 tisíc osob. Mluvíme jen o českém území. Na Slovensku to bylo složitější kvůli Uhrám. A pokud jde o druhou světovou válku…. Tam jsou čísla velmi nepřesná, pokud jde o zabrané pohraničí, zatímco za Protektorát Čechy a Morava jsou údaje spolehlivější.

Avšak tehdy nastal jiný, specificky český fenomén. Protože v protektorátu nebyla vojenská služba, muži byli odváděni do říše na totální nasazení. Kdo se chtěl vyvázat, mohl jen sňatkem a později narozením dítěte.

Takže u nás nastala velmi zvláštní situace, kdy navzdory válce v Evropě v protektorátu porodnost stoupala.

 

Výkřik

1 369 332 lidí žilo na konci roku 2018 v nejlidnatějším kraji ČR, středních Čechách. Jde zároveň o nejvyšší meziroční přírůstek (16 537) obyvatel v rámci celé republiky.

Jak problematické je stěhování lidí v republice? Praha se nafukuje, každý rok se do Prahy stěhuje asi 15 000 lidí. Naopak „vymírá“ Ostravsko.

To souvisí s pracovními příležitostmi. V Moravskoslezském kraji moc práce není. Právě stěhování má větší vliv na celkový počet obyvatel než rozdíl mezi počtem zemřelých a živě narozenými. To platí nejen regionálně, ale i celorepublikově.

Přirozený přírůstek, což je rozdíl mezi počtem zemřelých a živě narozených, je dnes kolem nuly. Třeba v letech 1994–2005 bylo dokonce víc zemřelých než živě narozených. Záporné číslo bylo ještě v roce 2013. Budoucí růst počtu obyvatel bude o imigraci, o přistěhování cizích státních příslušníků, nicméně podíl cizinců nebude u nás dramaticky vysoký.

Jak bude vypadat republika v roce 2050?

Český statistický úřad je dokonce tak odvážný, že dělá prognózy až do roku 2100.

Výhledově se počet obyvatel sníží, ale ne dramatickým způsobem. Co se výrazně změní, to bude věková struktura obyvatel. Dnes je kolem 20 procent osob ve věku 65+, v polovině 21. století to bude kolem 30 procent.

Ale dál už to neporoste. Neplatí katastrofický scénář, že tady bude permanentně přibývat seniorská populace a nebude na důchody. To je další mýtus. Stárnutí věkové struktury se zastaví, stabilizuje.

Je tedy potřeba radikálně nová důchodová reforma? Dokáže ekonomicky aktivní většina populace uživit 30 procent důchodců?

Já si myslím, že něco okamžitě radikálně měnit nemá smysl. Jde o to se zamyslet spíš nad tím, jestli nemotivovat lidi, aby odcházeli do důchodu později. V České republice máme vyšší úmrtnost ve věku 65+, než je průměr EU. To je třeba napravit.

Naděje dožití bude narůstat. V současnosti je důchodový věk zastropovaný na 65 let, třebaže Češi se dožívají vyššího věku, jsou zdravější, vzdělanější. Většina nemá fyzicky náročnou práci. Na druhou stranu by fyzicky náročné profese měly mít nárok na dřívější odchod do důchodu.

K tomu nám ovšem chybí potřebná statistická data. Dnes totiž u nás nic nevíme o rozdílech v délce života podle vzdělání nebo zaměstnání.

A co další mýtus?

Neplodnost Čechů… Objevují se čísla jako 30 procent. To je nesmysl. Bere se to podle těch párů, které mají problémy. Ve skutečnosti je to do10 procent žen a jde o ty, které nemohly nebo nechtěly mít děti nebo třeba nenašly vhodného partnera. Mluvím o součtu chtěné a nechtěné bezdětnosti.

Kdoví proč a kdoví kdy se zakořenil úzus, že v populaci žijí 4 procenta gayů a lesbiček. Máme k tomu tvrdá data?

K tomuto ne. Tato data nezjistíme. Jen co se týká registrovaných partnerů stejného pohlaví. A třeba loni uzavřelo registrované partnerství poprvé více žen než mužů. Celkově jde o 200–300 registrovaných partnerství ročně.

Od schválení zákona v roce 2006 se jedná o zhruba 3 tisíce párů stejného pohlaví.

Při sčítání lidu jednou za 10 let není v archu kolonka sexuální orientace?

Ne, ve formulářích tato velmi osobní otázka není. Ale zjišťuje se něco, čemu se říká faktické manželství (druh a družka), a to může být u nás pouze u osob opačného pohlaví.

Takže máme klasické manželství (opačné pohlaví), faktické manželství (opačné pohlaví), pak je registrované partnerství osob stejného pohlaví a faktické partnerství (stejné pohlaví). Upřímně řečeno mě dost štve, že jsou povinné položky registrované a faktické partnerství osob stejného pohlaví, protože tyto údaje v posledním sčítání zahrnovaly asi tak 10 000 osob, místo toho, aby se tam objevily užitečnější otázky.

Jako třeba?

Například podrobnější údaje o plodnosti, které tam byly dříve. Jako zbytečné považuji nepovinné údaje, které většina obyvatelstva nevyplňuje, což bylo v posledním sčítání náboženské vyznání a národnost.

Ty otázky vytváří Český statistický úřad?

Formuláře vydává ČSÚ a také tvoří otázky. Ale musí na to být zákon, takže vše pak schvaluje vláda a parlament – to je zvyk už od dob Rakouska-Uherska. A dost to komplikuje život a ohrožuje srovnatelnost jednotlivých sčítání.

Komplikace za dvě miliardy korun…

… a data se příliš ekonomicky nebo marketingově nevyužijí.

Jak to myslíte?

Musíte mít osobní identifikátor – rodné číslo, aby se prokázalo, o koho jde, o kontrolu dat. Ale podle zákona z roku 1991 musí pak Český statistický úřad rodné číslo z dat sčítání vymazat. Takže my vůbec nevíme, na rozdíl od jiných vyspělých států, nic o tom, jaká je úmrtnost podle dosaženého vzdělání nebo podle zaměstnání.

Třeba tato data by byla skvělá pro návrh důchodové reformy. Místo aby se navrhla nějaká legislativa na ochranu osobních údajů, která by na druhé straně umožnila efektivně pracovat s propojenými anonymizovanými údaji z dalších databází, tak je jednodušší rodná čísla vymazat.

Jan Zelenka