Spolu se 144 autory z celého světa se profesor Pavel Kindlmann podílel na 1800stránkové globální zprávě o stavu biodiverzity. Podle ní jsme na prahu šestého vymírání druhů. Jaký je svět „tam“ venku, jaká je budoucnost, co říká na kanibalská slunéčka z východu a co všechno (ne)víte o kůrovci?   .

Šestý rozhovor časopisu 21. STOLETÍ

Pavel Kindlmann patří mezi přední osobnosti světové ekologie, třebaže sám vystudoval teoretickou kybernetiku na Matematicko-fyzikální fakultě. Varuje před mizejícími přírodními lokalitami Česka. Studuje orchideje v Kolumbii, kde dřív vládly drogové kartely, o světové ekologii má smíšené pocity a líbí se mu, že se mladí o svět zajímají. „Pro ně je ta planeta,“ říká.

vizitka

Prof. RNDr. Pavel Kindlmann, DrSc. (*1954) je vedoucím oddělení výzkumu biodiverzity Ústavu výzkumu globální změny AV ČR Brno a profesorem Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty UK.

Sice se živí ekologií, přitom ale vystudoval teoretickou kybernetiku na Matematicko-fyzikální fakultě. „V prváku nebo ve druháku jsem dělal teoretickou matiku. Jenže když to začalo být takové „věta – důkaz“ tak mě to přestalo bavit.

Chtěl jsem dělat něco praktičtějšího. A zjistil jsem, že k nám do Budějovic má přecházet Entomologický ústav akademie věd,“ říká. Známý mu doporučil doktora Ivo Hodka (⃰1931), specializujícího se na slunéčka a mšice, který hledal někoho, kdo by mu modeloval to, co na těchto druzích naměřil.

„Na konci druháku jsem teda řekl, že bych chtěl dělat matematické modelování v biologii. Řekli mi, abych šel na teoretickou kybernetiku – a protože jsem byl jediný, kdo se tím zabýval, dostal jsem na to individuální plán.Vymyslel jsem model, který vlastně funguje nejen na mšice a slunéčka, ale třeba i na kůrovce.“ U mšic a slunéček zůstal dodnes.

 

Tři roky jste se podílel na obšírné zprávě o úbytku druhů, spolupracoval jste se 145 autory a dalšími 310 vědci, vznikla 1800stránková studie – globální zpráva o stavu biodiverzity. Jaká tvrdá data máte?.

To, co jsme napsali, je opravdu založené na číslech. Není to výkřik do tmy. Skutečně se na tom podílelo 145 autorů, já byl ze začátku mezi 25 prvními koordinátory. Prošli jsme v podstatě veškerou literaturu, kterou jsme projít mohli.

Byly to desítky tisíc článků. Rozdělili jsme si je mezi sebou a vyhodnocovali jejich relevantnost k biodiverzitě. Skončili jsme na asi 15 tisících relevantních článcích a na základě toho jsme vytvářeli závěry.

Tato studie opravdu shrnuje veškerou vědu, která o biodiverzitě vznikla za posledních 30 let.

A došli jste…?

… K tomu, že rozmanitost druhů na celém světě klesá nevídaným tempem. Celosvětová míra vymírání druhů je nyní 100krát vyšší, než činí průměr za posledních 10 milionů let.

Vymírání tu bylo vždycky. Setkají se dva druhy a jeden „vykonkuruje“ ten druhý.

Ano, vymírání tu bylo vždy a proti němu jde speciace – tedy že se vytvářejí nové druhy (jeden druh se rozštěpí na dva, pozn. red.). Většinou je to v rovnováze, nebo tak, že speciace převládá nad vymíráním, a tudíž se v průběhu času počet druhů zvětšuje a rozmanitost roste.     Ale tohle vymírání je řádově vyšší než to, které probíhá neustále….

Může dojít k hromadnému vymírání druhů, co jsme zažili už pětkrát?

Při současných datech a stavech jsme na prahu šestého vymírání, které má „jedinečnost“ v tom, že poprvé v historii světa to nebude v důsledku nějakého jiného abiotického faktoru, třeba pádu meteoritu nebo výbuchu sopky, ale v důsledku činnosti živého organismu.

Člověka. Jsme takovou další kometou zániku života.

Přesně. Teď z odhadovaných osmi milionů druhů rostlin a živočichů na zemi je celý milion ohrožen vyhynutím. Reálně to hrozí osmině druhů na světě! A mnohé druhy během následujících desetiletí opravdu vyhynou. Mám k tomu přirovnání….

Sjezdovku…

Jsme na jejím vrcholu. Zatím jedeme pomalu, ale brzy se to rozjede a už to nepůjde zastavit. Čím déle to necháme, tím delší a náročnější bude návrat zpátky.

Není paradoxní to, že na jedné straně je tu přemnožený hraboš, který způsobuje enormní škody, a druhé straně v Německu zmizela třetina hmyzu a ve městech není vidět motýly už roky. Nejde na to nahlížet jako na Darwinovu selekci, přirozený výběr? .

To určitě ne. Opravdu důvodem dnešního vymírání je člověčí činnost. Ubývají nám přirozená stanoviště. Třeba ti motýli, kteří ztratili květnaté louky. Kdyby to byla selekce, tak jde o soutěž dvou druhů, které si konkurují, a jeden z nich prohraje. My jsme svědky vymírání, jakési genocidy přírody.

Likvidujeme přirozená stanoviště – tedy lokality, kde složení druhů je takové, které by na těch místech bylo, kdyby tu neexistovala technická civilizace. Jako třeba horské oblasti Šumavy. Tisíce let tam byly smrky, stokrát je sežral kůrovec a ještě stokrát je sežere.

Je to přirozené prostředí, které se musí chránit a nezasahovat tam. Je tam to, co tam je už tisíce let. Schválně si tipněte, kolik v republice máme přirozených stanovišť – v procentech….

Vůbec nemám ponětí… 3 procenta z rozlohy?

0,3 procenta. Strašně nízké číslo. To je právě Šumava, pak nějaké rezervace v Jeseníkách, malé rezervace, tu hektar – tam hektar, třeba u Budějovic je malá olšina na půl hektaru. Slováci si plánují, že by došli na 5 procent. Že by tam nechali divočinu.

A v takových stanovištích přežívají druhy, které by už jinde nepřežily. Najděte v řepkových polích rozmanitost druhů… A to je hlavní důvod.

A pak je tu klimatická změna.

99 procent vědců tvrdí, že klimatická změna byla způsobená člověkem. Pak to jsou invazivní druhy, které rozšiřuje také člověk. Teď jsme si vyjmenovali asi pět hlavních okruhů, které podle té obsáhlé studie stojí za dnešním masovým vymíráním.

Ta studie přitom není jen kritikou dnešní společnosti, jde i dozadu. Na stávající přírodě nesou zodpovědnost i generace před námi: kolonizátoři, průmyslová revoluce, války… Současné vymírání započalo už v 16. století. .

Ano, zhruba to nastalo kolem toho 16. století, to souvisí se změnou zemědělství. Nemůžeme to říct přesně, rychlost vymírání vzrůstá. Právě kolem toho 16. století se začalo klučit, do té doby byla většina krajiny neporušená.

Jaký máte pocit ze současné společnosti, přírody?

Je mi z toho trochu hořko, že se lidi nedokážou domluvit. Ale beru to jako způsob evoluce. Člověk je jenom živočišný druh, a děláme jen to, co máme od přírody, co máme v genech. Sobecké geny. Ano, my se snažíme, abychom MY si pro sebe urvali to nejvíc.

Každý člověk – Angličan, Rus, Američan, Čech, Pražák, Brňák, Budějičák – všichni se snaží, aby měli víc. Je to úplně normální mezi zvířaty a my se oproti zvířatům v tomto nelišíme. Jestliže to bude pokračovat, nastane to, co se v přírodě normálně děje.

Konec. Zabránit se tomu dá jedině domluvou. To lidi mohou – na rozdíl od mšic. A mně je hořko, že se domluvit zatím nedokážeme.

Box

Sobecký gen – kniha, která změnila pohled na evoluci

Podle evoluční teorie Charlese Darwina je evoluce boj o přežití, ve kterém mohou uspět jen nejzdatnější jedinci. Před 43 lety Richard Dawkins (*1941), britský zoolog, etolog, biolog a popularizátor evoluční teorie a sociobiologie ale vydal knihu Sobecký gen (1976), kde vysvětloval, že „teorie sobeckého genu neříká, že jsou lidé sobečtí nebo že by takoví měli být od přírody.

Říká, že sobecké jsou jejich geny. Důsledkem toho je, že lidé nebo třeba netopýři a ptáci, kteří jsou nástroji pro přežití genů, nejspíš sobečtí nebudou.“ Byla to přelomová studie, protože do středu zájmu neumístil jedince, ale gen.

A zatímco život jednotlivce je poměrně krátký, úspěšné geny jsou téměř nesmrtelné. Proto jsou to hlavně ony, kdo se snaží přežít.

 

Domluva je hořký příběh. A k tomu ta nelogika disharmonického úsilí… Evropa jakoby přijala pozici lídra ekologie. Máme limity emisí, povolenky, nařízení. Přitom před několika lety vědci u Kanárských ostrovů naměřili a vystopovali jedovaté látky pocházející z Číny, v Americe každé druhé auto je osmiválcový pick-up, a neuvěřitelně plýtvají jednorázovými plasty.

Vše se dováží odkudkoli kamkoli klidně přes půl světa. .

Každý světadíl je jiný, to je pravda. Ale ani v Evropě to není zas tak růžové. Když jste vzpomínal hraboše… V létě to bylo diskutované téma, jestli se proti nim má požít chemie nebo ne. Dělá se to tak, že se jed vloží do jejich děr, ale byly názory, že se budou pole stříkat.

To by z jedné vody načisto vyhubilo kvanta zajíců, lišek, všeho možného. Taky jsme se nemohli domluvit. Když to srovnám s jinými státy – Čína má svoji průmyslovou revoluci a není pro ni na pořadu dne, aby zpomalila růst kvůli ekologii (ironicky), jihovýchod Asie, Afrika nebo Jižní Amerika, tam je zase velká chudoba.

Co tam chcete těm lidem říkat jako bohatý Evropan. Říká vám něco jméno Mnislav Zelený?

Ano, český etnolog, adoptovaný do jihoamerického kmene Jawalapiti, kde získal indiánské jméno Atapana.

Teď jsem s ním četl rozhovor. Nedávno byl zase ve svém kmeni na návštěvě a komentoval vypalování Amazonie: „Co se divíte, oni tam mají prezidenta…“ Zapomněl jsem jeho jméno…

Jair Bolsonaro…

…Ano, říkal: „Oni si ho zvolili, Brazilci chtějí, aby měli více půdy pro plantáže. A když nějakému Brazilci řeknete, že by to neměli dělat, že ničí biodiverzitu a likvidují takzvané plíce planety, tak oni řeknou – a co vy jste dělali v Evropě před pár sty lety?

Dneska jste díky tomu bohatí, my chceme být taky bohatí.“ Tak argumentujte proti tomu. Je třeba najít nějaký vztah k rozvojovým zemím. Není přece možné jim strkat jen peníze, aby za ně chránili biodiverzitu.

Obranou třeba je, že se tam kupují lesy. My také kus lesa v Kolumbii kupujeme.

Kdo my a jak velký?

Takové konsorcium Czechglobu (Ústav výzkumu globální změny AV ČR) a univerzity v Lodži s názvem Biodiversitatis. Má to asi 30 hektarů a budeme tam stavět vědeckou stanici.

v Andách…

Když to nejde po dobrém v Amazonii, tak se musí snažit Evropa. V Praze se má vysadit 1 milion stromů, v Anglii pak v předvolebních debatách padala hesla, že se každý rok vysadí 30–60 milionů nových stromů každý rok. .

Slyšel jsem. Moc se mi líbí, jak to dělají v Nepálu, kde jsem dost dlouho pobýval. Oni stromy kácí, jen když musí, nechtějí dopustit odlesněnou zemi.

Pro rok 2030 a 2040 se mnoho zemí a automobilek zavázalo pro nulovou uhlíkovou stopu, masivně se investuje do elektromobility, odstavují se uhelné elektrárny. Při současných trendech (snižování emisí v EU, boj proti klimatickým změnám), je blízká budoucnost světlejší?

Jsou tu pozitivní věci. Mezi ty počítám především to, že lidi si začínají víc uvědomovat, že tu máme určité limity. O tom byla i knížka Meze růstu (1972). Země není nevyčerpatelná, když ji budeme neomezeně plundrovat, tak to povede ke krachu.

Ještě sympatičtější je to, alespoň pro mě, že si to uvědomují mladí lidé. Pro ně je ta planeta. Sice můžeme jejich exprese považovat za příliš radikální, nedrží se klasických konvencí, proto některým připadají nevyspělé, ale alespoň je hezké, že mladí lidé chtějí něco změnit.

Narážíte na švédskou školačku Gretu Thunbergovou, která měla plamenný projev na půdě OSN asi i poplatný svému věku?

Ano. Starší se s ní asi neztotožní, ale já s jejími myšlenkami v podstatě souhlasím. Do budoucnosti světa by měli mluvit mladí. Ti to převezmou.

Kdybyste tam stál Vy…

…Tak bych to říkal samozřejmě jiným způsobem (úsměv).

Jak si aktuálně stojíme s kůrovcem? Podobná kalamita postihla české země už někdy před 150 lety, jsou opravdu hysterie a vášně na místě?

To, co se teď děje s kůrovcem, je skutečně kalamita, která tu ještě nebyla. Ani před těmi 150 lety. Já bych tlumil jen ty dezinformace. Kolem toho se kupí obrovské množství lží, které slouží developerům – těm, co chtějí ty poslední zbytky přírody využít pro svůj zisk tím, že ta území zastavějí.

Prosím?

Existuje tu boj, co ještě bude přístupné developerům a co už ne. V poslední fázi přípravy je nová zonace Šumavy: 1. Zóna přírodní (27 procent plochy), 2. Zóna přírodě blízká (25 procent plochy), která počítá s minimálním zásahem lidí – tam se mohou dělat určitá opatření proti kůrovci.

Naproti tomu 46 procent Šumavy bude zahrnovat třetí Zóna soustředěné péče, kde můžete mít klidně les na dřevo. A nejmenší část připadne na kulturní krajinu (obce, zastavěná plocha). První dvě jsou tabu, tam se nebude smět nic, co není ve prospěch přírody, druhá půlka je určena k hospodářskému využití.

A teď je tu skupina lidí, které jde o to, aby co nejmenší část Šumavy byla začleněna přírodě…

Přesně. Snaží se co nejvíc zmenšit ty dvě první zóny: přírodní a přírodě blízkou. Abyste pochopil… V restituci vlastníci dostali zpátky pozemky, nebo restituční nároky třeba za 100 000 korun. Jenže většina nevěděla co s tím.

Pak přišel chytrý pán s kravatou a řekl lidem: Máte nárok na sto tisíc, já to od vás koupím za padesát tisíc. Kravaťák šel pak na úřad, předložil nárok a řekl: dejte mi za to něco na Šumavě. A oni mu dali.

Zemědělský pozemek.  

V ceně 7-8 korun za metr. Znám případy, kdy se to prodávalo za 72 halířů za metr čtvereční. Takže tihle lidi získali obrovské pozemky a pak potřebovali už jenom politiky, kteří by změnili zákon tak, aby se ze zemědělské půdy staly stavební pozemky.

Jenom jedním papírem s razítkem by se tak cena pozemku z 8 korun vyhoupla na 3 000.

To se těm lidem naštěstí nepovedlo, ale nevzdali se. Chtějí vytvořit dojem, že člověk má zasahovat v co největší oblasti – a mezi řádky věří, že poté, co tam zasáhne, to už nebude neporušená příroda a bude se to postupně moct přeměnit na stavební parcely.

Proto jsou tady značné snahy vytvářet domněnky, že Šumava je kůrovcová líheň, ze které se kůrovec rozšířil do celé republiky. Naprostá pitomost. Ale naprostá. Množství kůrovce, které vznikne v bezzásahových zónách, je jen maličkým zlomkem toho, kolik je ho v celé republice.

To je jako byste mě osočil, že jsem vzal slánku plnou soli, vysypal do Lipenské přehrady, a že se tím Lipno stalo tak slaným jako Mrtvé moře.

Jak velké množství kůrovcového lesa tedy vznikne díky bezzásahovosti?

V roce 2018 vzniklo v bezzásahových zónách na Šumavě 33 tisíc souší. Kdyby se tam zasahovalo, byla by to tak polovina. Takže díky bezzásahovosti vzniklo v roce 2018 asi 10-20 tisíc souší.

A v celé republice, tam kde se zasahuje?

Podle posledních dat bylo v republice vytěženo kvůli kůrovci asi 23 milionů stromů. Tedy 1000-2000 krát víc.

Teď je otázkou, jak „mobilní“ kůrovec je? Jak rychle se šíří?

Lidi směšují to, kam je kůrovec schopný doletět s tím, na jakou vzdálenost je schopný infikovat strom… On kůrovec může doletět až přes kilometr a když ho uvážete k tzv. letovému mlýnku a honíte kolem dokola tak dlouho, než chcípne vysílením, doletí i 5 km.

Jenže v přírodě je to jinak. Když jeden brouk přiletí na strom a začne vrtat, strom se mu brání, zalije ho pryskyřicí a je po kůrovci. Proto, aby kůrovec úspěšně napadl strom, musí tedy těch kůrovců být ne jeden, ale stovky, aby je smrk nestačil zahubit.

A celé stovky kůrovců už takovou dálku nedoletí – a navíc neletí v houfu, ale během letu se obvykle „rozprchnou“ všude možně. Proto může kůrovec za normální situace úspěšně napadnout strom pouze na stovky metrů – to naměřilo několik nezávislých studií.

Vzácnou výjimkou může být silný vítr, který je odfoukne všechny na jedno místo – ale to kalamitu nevytvoří.

Také záleží na kondici stromu – čím větší sucho, tím je oslabenější.

Přesně. Smrky v suchých letech mají málo pryskyřice a mohou se tedy hůře bránit. Brouk se na nich namnoží – a to je mechanismus, kterým vznikla ta současná kalamita.

Takže jde o kůrovce lokální?

Kůrovec je všude, v každém lese. Na to jsou data. Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti vydává Zpravodaj ochrany lesa, kde každoročně máte mapu po okresech, kolik tam bylo kůrovce za předchozí rok.

Zjistíte tam, že kůrovec byl v Jeseníkách, na Vrchovině a jinde už po celá desetiletí. Vždycky tam byl a vždycky ho tam bylo relativně hodně.

Jak už jsem řekl – kůrovec vždy využije situace, kdy les není v kondici. V roce 2007 se namnožil na Šumavě, protože tam byly obrovské polomy. Následkem sucha a horka posledních let došlo k jeho namnožení skoro po celé republice, ale zdrojem byli místní jedinci.

Nemohli být ze Šumavy, to byste musel věřit té mé pohádce o slánce a Lipenském jezeře.

Navíc je asi nešťastné, že smrk jako monokultura je všude coby atraktivní komodita. Roste rychle.

Ano, je rovný, dobrý. Sází se všude. A pokud je les monokulturní, je to ráj pro kůrovce. Lítá ze stromu na strom na pět metrů a má žrádlo.

Dá se zjistit, jestli tu kůrovcové kalamity byly i dříve?  

Vlastně ano. Pomocí pylových analýz. Vyvrtáte sloupec země a z odběru se izoluje skladba pylu. Klidně stará 5 tisíc let. V grafu, který najdete v knížce Co vyprávějí šumavské smrčiny (je volně ke stažení na internetu) je třeba vidět, že smrkový pyl je přítomný mnoho desítek let a pak na pár let zmizí.

To zmizení znamená kůrovcovou kalamitu. Pak zase roste a za zhruba 180-200 let zase zmizí. Těch kalamit tady bylo hodně.

Smrkové monokultury mají být tam, kde byly odjakživa – v horách, a měly by být složeny z různě starých stromů.

Až dojde smrk do věku, kdy se nedokáže bránit, jeho místo nahradí mladší strom. Pokud sázíme smrk jinde, a navíc plošně, takže vznikne stejnověká monokultura smrku, zaděláváme si na problém – a právě to se nám projevilo v posledních letech.

Výkřik

Dnes má Šumava po kůrovcové kalamitě 6000 semenáčku na hektar. Je to zdravý les.

V rámci výzkumu se zabýváte ekologií terestrických orchidejí, ekologií mšic a jejich predátorů. O co přesně jde?

Co se týká orchidejí… Zkoumali jsme, co ovlivňuje množství plodů, které vytvářejí, anebo jak dělí energie mezi růst a reprodukci. Víte, přes zimu si orchideje schovávají energii v hlíze, kterou pak na začátku sezony využívají k růstu a vytváření listů.

Listy pak zase produkují další energii pro kytku, která jde do kvetení, tedy budoucí reprodukce, anebo ke konci sezony zpět do země, aby kytka přežila do dalšího roku. My studovali právě to, kdy se tak děje a jak.

Poslední roky se ale zabývám faktory, které určují výskyt orchidejí. V rámci Česka máme databázi asi 100 tisíc záznamů o lokalitách orchidejí a zkoumáme přes geografický informační systém, jaké vlastnosti mají lokality, kde orchideje rostou.

To může být nadmořská výška, vlhkost, typ biotopu. Data máme z Česka a nově i z Kolumbie a z Kostariky.

A to vše porovnáváte mezi sebou?

Ano, koukáme, co charakterizuje jednotlivé lokality pro orchideje. A k čemu to je? Můžeme kupříkladu předpovídat to, co se s orchidejemi stane, když se změní klima o jeden stupeň. Kam se přesunou.

A mšice?

Mšice už nejsou takovým škůdcem, jak bývaly.

Možná je vyžrala slunéčka východní (Harmonia axyridis, původem z východní Asie, pozn. red.).

Anisolemnia – slunecko

Teď je to aktuální. Je pravda, že Harmonia je veliká a strašně žravá. Když se potkají stejně staré larvičky našeho slunéčka sedmitečného a té Harmonie, tak Harmonie ji přepere. Je opravdu silná. Takový superpredátor.

A právě pro svou žravost ji lidé používali ve sklenících proti mšicím… A pak jim odtud utekla.

A rozmnožila se tak, že na některých domech pokryla a přeryla fasádu.

Zaplavila nejdřív Ameriku, pak Anglii, dokonce se dostala i na titulní stranu The Times s headlinem „Harmonie zabije naše slunéčka“.

Opravdu?

Jsou to kanibalové. Říkám tomu „meet and eat hypothesis“ – když něco potkáš a je to slabší, sežer to. Ať je to cokoli. Když je to silnější, uteč. Tohle ty Harmonie praktikují. Otázkou bylo, jestli tím, že je míň mšic, nezačnou požírat jiná slunéčka.

A výsledek?

Byla to otázka matematických modelů. Poslední roky se tím zabýváme, ale data se často dezinterpretovala. Někdy jsou výsledky zkreslené. Navíc jsou data krátká a expanze Harmonií netrvá dlouho. Změnila se i pokryvnost polí.

A pak je otázka, jestli domácí slunéčka neodtáhla do polopřirozených enkláv. Všechno je to otázka výzkumu. Aktuálně zkoumáme Harmonie tady a v Řecku. Tam ona skoro není, potvora, přestože původně byla z teplých krajin.

A proč jí je tam málo? Nevíme.

Může se spářit české slunéčko s Harmonií?

Ne. Křížení je typické pro orchideje, kde jsou mezidruhoví kříženci. U slunéček jsou kopulační orgány druh od druhu rozdílné.

Jan Zelenka