Lze z tvaru lidské lebky či z detailů tváře vyčíst povahové vlastnosti, charakter, či dokonce inteligenci člověka? Zcela jistě! Tedy, alespoň to hlásal obor, který se etabloval začátkem 19. století a jako regulérní a uznávaný fungoval více než 100 let. Teprve další následné poznání tajů lidského mozku ukázalo, že frenologie je z velké části směrem mířícím do temných chodeb, kterým se později začalo říkat pseudovědy..

Spolu s Járou Cimrmanem je nutno konstatovat, že někdo musí zjistit, kudy cesta nevede. Na druhou stranu však frenologie v mnoha ohledech pomohla k rozvoji poznání lidského mozku a neurologie si z ní v některých oblastech brala inspiraci.

Snahy o čtení z lidské tváře jsou staré možná jako lidstvo samo. Pokusy o něj, vnímané jako cosi mezi uměním a šamanstvím, byly popsány již ve staré Číně před třemi tisíci lety. Podobné záležitosti však byly přítomné snad ve všech kulturách po celé planetě.

Za otce novověké frenologie je třeba považovat německého lékaře Franze Josefa Galla (1758–1828). Ten, tehdy ještě jako karanioskopii, začal nový obor šířit pomocí přednášek od osmdesátých let 18. století.

Na základě tvaru lebky Gall určoval psychické a charakterní znaky jednotlivých lidí. Kromě toho ještě sbíral lebky a také se věnoval zkoumání mozku.

V roce 1801 se Gall dočkal zákazu svých přednášek, a to přímo od samotného rakouského císaře Františka I. Rakouského (1768–1835). Ne snad proto, že by panovníkem dbal na čistotu vědy, spíše jej k tomu „navedly“ církevní kruhy.

Gall se tedy sebral a odjel své evangelium šířit do tehdy revolucemi zmítané Paříže. Místní botanická zahrada tak po lékařově smrti získala jeho proslulou sbírku lebek.

Franz Josef Gall vycházel z představy, že na povrchu mozku sídlí nejrůznější vlastnosti člověka. Ty, které jsou velmi patrné a silné, se poté promítnou i do tvaru lebky, protože na ni mozek tlačí. Proto lze mezi tvarem lebky a funkcí mozku nacházet přímé vztahy.

Gall tvrdil, že lidský mozek se skládá z 27 jednotlivých částí, které jsou zodpovědné za specifickou duševní funkci. Tyto části měly mít specializované úkoly, jedna z nich měla být zodpovědná za inteligenci, jiná za vtipnost či umělecká nadání, jiná za sklony k násilí.

Gallovy výzkumy zmiňoval i dobový Ottův slovník naučný: „Lebky šelem, přirovnávané k lebkám vrahů, pomohly mu vypátrati sídlo vraždivostį ve vypuklině nad uchem, kterážto vybočenina scházela mírumilovným přežvýkavcům…“.

A jak frenologie měla vypadat v praxi? Velký týlní hrbol byl údajně důkazem dobrých matematických schopností, párové hrboly na čelní kosti zase měly znamenat vysokou inteligenci. Postupem času Gall a jeho následovníci, kteří již místo pojmu karanioskopie používali právě termín frenologie, vše důkladně rozpracovali.

Zatímco v německy mluvících zemí se frenologie mezi vědci příliš neuchytila, ve Francii, v Itálii a zejména v USA byla v některých vědeckých kruzích brána opravdu velice vážně. V roce 1826 začal v New Yorku vycházet časopis American Phrenological Journal, čtenáři si v něm mohli počíst po následujících 55 let.

V polovině 19. století bylo v USA zřízeno i frenologické muzeum a specializovaný frenologický ústav. A když v roce 1861 francouzský lékař Paul Broca (1824–1880) popsal řečové centrum na jedné ze stran frontálního laloku koncového, zdálo se, že pochyby o frenologii nejsou na místě.

Frenologie si našla své místo v kriminalistice, mnozí šarlatáni si vydělávali na živobytí tím, že na základě tvaru lebky doporučovali nezadaným osobám vhodného partnera.

Ale již v roce 1843 si francouzský fyziolog François Magendie (1783–1855) nebral servítky a frenologii označil za pseudovědu. Postupem času stále více vědců začalo pochybovat, že na základě tvaru lebky lze cokoliv vyvozovat o charakteru či schopnostech jakéhokoliv konkrétního člověka.

Výzkumy mozku, které proběhly začátkem 20. století, nakonec ukázaly neudržitelnost frenologické koncepce. Ukázalo se, že lidský mozek funguje veskrze jako celek.

V mozkové kůře lze samozřejmě nalézt oblasti, které se navzájem liší svou buněčnou architektonikou, ale ty se ani náznakem nekryjí s původními Gallovými lokalitami. Rovněž tak nemají žádnou specifickou funkci.

V mozku opravdu existují oblasti zodpovědné za chod orgánů a smyslů, třeba zraková oblast v týlním laloku, zmíněné Brocovo centrum řeči, motorická a senzitivní oblast v temenní části mozku, ale při psychické činnosti všechny tyto oblasti podle potřeby spolupracují.

Frenologie sice poskytla několik poznatků moderní neurovědě, ale také byla zneužívána. Poslední vzepětí totiž frenologie zažila v systému pavědám zaslíbeným, totiž v nacistickém Německu. Tehdy byla účelově využita při likvidaci celých národů, zejména pak Židů.

A byť dodnes se zastánci frenologie najdou, její místo je již nyní zcela okrajové a ve světě vědy své místo nemá.