Od té doby, co bylo v Praze roku 2006 nebohé Pluto takzvaně zplutováno, astronomové oficiálně znají jen osm planet ve Sluneční soustavě. Ale přece jen, není za oběžnou dráhou Neptunu ještě nějaké těleso, které by naším očím zůstávalo skryto?

Popravdě řečeno, takových těles budou miliony. Za Neptunem v Kuiperově pásu a ještě dál v Oortově oblaku se nachází tolik objektů, že je sotva kdy spočítáme. Nyní jde ale o něco jiného. Někteří badatelé stále pátrají po transneptunickém tělese, které by splňovalo kritéria pro zařazení do kategorie planet, nebo které by alespoň vyjasnilo gravitační anomálie v této oblasti.

V září 2014 publikovali španělští astronomové Carlos a Raúl de la Fuente Marcosovi údajný objev dvou planet, které Slunce obíhají ve dvěstěnásobné vzdálenosti než Země. Obě tělesa měla být podle sourozenců a jejich vědeckého týmu větší než naše domovská planeta.

Španělé při svém výzkumu vyšli z nejasností kolem pohybu menších těles za oběžnou dráhou Neptunu. Tamější planetky totiž vykazují značné excentricitu ve svých drahách. Některé z takzvaných vzdálených transneptunických těles se podle Marcose vymykají výpočtům a pohybují se po drahách, jejichž excentrický tvar lze vysvětlit jen existencí gravitační přitažlivosti jiných těles.

A tato tělesa nejsou nijak malá. „Jejich přesný počet je kvůli omezenému množství dat nejistý, ale výpočty naznačují, že u hranic sluneční soustavy jsou nejméně dvě planety, ale možná ještě víc,“ uvedl Marcos. O dva roky později pak Konstantin Batygin a Mike Brown z Kalifornského technologického institutu oznámili, že také jejich měření nasvědčují existenci alespoň jedné planety ve vzdálených končinách sluneční soustavy.

Ve chvíli, kdy se začaly vytvářet planety, potřebovaly k tomu nějaký materiál. Kamenné či terestrické planety vznikly blíže Slunci, plynní obři se na mateřskou hvězdu dívají z větší dálky. I v jiných systémech se většina materiálu drží poblíž centrální hvězdy.

Těžko odhadovat, z čeho by byly vytvořeny planety, které by si pro svou existenci zvolily odlehlé kraje, kde pomyslné vesmírné lišky dávají dobrou noc. Na druhou stranu, planety jsou schopné migrovat, plynní obři by o tom mohli leccos vyprávět.

Teoreticky by se tedy neznámá planeta mohla zrodit poblíž slunce a pak řízena nevypočitatelným gravitačním osudem si to namířit do větších vzdáleností. Astronomové dokonce pozorovali bloudící planety bez hvězdy, které svůj mateřský systém opustily.

Vyznavači záhad a konspirací rádi hlásají, že kdesi v dálavách je ukryta planeta Nibiru, která v pravidelných intervalech přináší na Zemi hrůzu a zkázu. Hodně se o ní hovořilo v souvislosti s rokem 2012 a údajným koncem kalendáře Mayů.

Od té doby uplynulo sedm roky, a pokud je známo, konec světa se nekonal. U naprosté většiny astronomů vyvolávají spekulace o existenci Nibiru značné pochybnosti.

Nyní se objevila další hypotéza, která do vzdálených končin Sluneční soustavy umisťuje objekt. A ne ledajaký. Dva badatelé Jakub Scholtz a James Unwin navrhli model, ve kterém hlavní úlohu hraje primordiální černá díra.

Teoretická astrofyzika předpokládá, že tělesa tohoto typu vznikla krátce po velkém třesku a některá z nich mohla za jistých okolností přežít až do dnešních dnů. Oba vědci podobně jako jejich předchůdci sledovali gravitační anomálie na periferii Sluneční soustavy.

Scholtz s Unwinem nezavrhují ani možnost deváté velké planety, avšak nadhazují i možnost, že tam kdesi v dáli, 300 až 1000 AU od Slunce, obíhá malá pěticentimetrová černá díra. I takový drobek by ovšem vážil více než pětkrát více než naše planeta.

Byť je práce obou badatelů zajímavá, konkrétní důkazy pro svou hypotézu v ruce zatím nemají.