U průměrného člověka je k reakci na zrakový podnět potřeba asi 0,25 sekundy. Na zvuk zareagujeme pohybem okolo 0,17 sekundy a na dotyk asi za 0,15 sekundy. Z normálu se mohou pochopitelně vymykat lidé, kteří jsou pro tyto účely nadání a speciálně trénovaní jako např. hokejoví brankáři.

Přesto ani oni nemohou čelit určitým limitům, které nám lidské tělo stanovilo..

Takové limity jsou především zásluhou mozku, kterému zabere zpracovávání informací o podnětu až 80 % reakční doby.

Zajímavé poznatky přinesla studie odborníků z University of Chicago a tokijské Computer Science Laboratory firmy Sony, během které byli odborníci požádáni, aby prováděli přichystané úkony vyžadující co nejrychlejší reakci – chytali padající fixu nebo odpalovali letící míček baseballovou pálkou.

Během těchto činností je vědci pozorovali a pomocí připevněných senzorů zaznamenávali data o akci všech potřebných svalů.

Dalším krokem bylo upevnění stimulačních elektrod na ruce a paže testovaných jedinců, kterými jim posléze byly drážděny svaly tak, aby ruka prováděla některý z výše zmíněných úkonů např. chytla padající fixu.

Zkrátka a dobře v takovou chvíli nebyl pohyb v rukou testovaného člověka, nýbrž přihlížejících vědců. Čeho se tím odborníci snažili docílit? Vlastním smyslem pokusu bylo nalézt takové načasování akce po aktivačním stimulu, aby dobrovolník vnímal pohyb jako výsledek svého vlastního rozhodnutí. A to se jim také povedlo.

Jako klíčové se ukázalo spuštění akce za 0,16 sekundy po zrakovém stimulu. V tu dobu už měli testovaní lidé pocit přirozeného pohybu, ke kterému už se sami chystali. Jenže ve skutečnosti byla jejich reakce urychlena bezmála o 0,08 sekundy, tedy skoro o třetinu. A nebýt vědců, nikdo z testovaných by takhle rychle nedokázal zareagovat.

Takové výsledky nás pochopitelně vedou k představě, že bychom jednou mohli nosit speciální technologii, překonávají běžné lidské možnosti, a značně urychlující schopnost reagovat na okolní podněty. Mimo jiné by to mohlo pomoci lidem, které tělo příliš neposlouchá.

Ti by tak mohli získat větší jistotu při běžných každodenních činnostech a částečně nebo plně se osamostatnit od cizí pomoci. Je však třeba krotit vášně a na závěr zdůraznit, že nám k takovému šikovnému asistentovi ještě hezkých pár let zbývá a kdo ví, zda bude vůbec někdy dostupný. Možných kamenů úrazu bude během dalšího vývoje mnoho…