1968: Tankový export stalinismu do střední Evropy

21. srpna 1968 brzy ráno vzbudil tisíce Čechů a Slováků neobvyklý randál. Někteří se ve své posteli jen překulili a snažili se usnout znovu, vždyť byla středa a běžný pracovní den. Jiné však hluk vylákal z postele. Pár lidí snad při pohledu z okna zahlédlo světla letadel. Zatím však jen málokdo tušil, že to jsou dopravní letouny s vojáky elitní sovětské 7. gardové výsadkové divize vyzbrojenými i tanky a obrněnými transportéry…

Tato letadla přistávala na ruzyňském letišti v minutových intervalech. Zvláště v Praze se rachot neustále stupňoval, ale klidno nebylo ani v jiných městech. Kdo bydlel u hlavních tahů, mohl spatřit světla kolon tanků a vojenských vozidel, označených podivným bílým pruhem.
„Co se děje?“ napadlo mnohé. Informační kanály však nebyly dostupné jako dnes. Televize, která tehdy vysílala na jediném programu, ukončila své vysílání již před půlnocí. Zbýval tedy rozhlas.
A skutečně, kdo si jej zapnul, po chvíli uslyšel hlasatele Vladimíra Fišera (1934–2015), kterak vybízí občany, aby neodcházeli od svých přijímačů a probudili své sousedy.
Za deset minut se Fišerův hlas ozve éterem znovu. A jeho slova jsou pro drtivou většinu Československa naprostým šokem: „Všemu lidu Československé socialistické republiky! Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hodiny, překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.“
Rozhlas najednou zmlkne. Ředitel Ústřední správy spojů Karel Hofman (1924–2013), který o okupaci předem věděl, dal pokyn k vypnutí středovlnných vysílačů. Těch pár slov však stačilo, aby lidé zůstali v nevěřícném úžasu. A mnozí z nich konečně prohlédli, že východní blok pod vedením Sovětského svazu není ničím jiným, než obyčejným impériem, které neváhá používat násilí.
Jak se vlastně stalo, že Václavské náměstí v Praze, náměstí SNP v Bratislavě či Masarykovo náměstí v Ostravě (tehdy Náměstí Lidových milicí) najednou bylo plné tanků, které na sobě neměly československou vlajku, ale patřily sovětské armádě a jejím čtyřem podřízeným vojskům?

Sovětům se podařilo ovládnout východní část Evropy již před koncem 40. let. Svou moc zde poté upevňovali brutálním způsobem, za pomoci vykonstruovaných procesů, koncentračních táborů a justičních vražd. V druhé polovině 50. let rudý šroub malinko povolil, avšak byť měl východní blok značné ekonomické problémy, zastrašováním a násilím se držel dál u moci.
I když Stalinův nástupce Nikita Chruščov (1894–1971) našel v roce 1956 odvahu pojmenovat zločiny, ke kterým v SSSR docházelo, kremelští jestřábi i nadále snili o světovládě pod rudou zástavou.
V roce 1955 vznikl vojenský pakt Varšavská smlouva, který sdružoval SSSR a jeho satelity. Byť na papíře si byly členské země rovny, v praxi vše vypadalo zcela jinak. Jednoznačnou vůdčí úlohu v něm hrál sovětský generální štáb. Ostatní země mohly do Moskvy vyslat jen své styčné důstojníky, kteří zajišťovali přenos sovětských rozkazů do svých domovů.
V 60. letech vypadly plány Varšavské smlouvy následovně: Čechoslováci měli za použití 130 sovětských jaderných bomb postoupit do Francie k městu Belfort poblíž švýcarských hranic. Poté se měli stočit na jih a postupovat k Lyonu.
Tradičně silná polská armáda měla obsadit severní Německo a za pomoci výsadkářů i Dánsko. Maďaři měli přepadnout neutrální Rakousko a poté vniknout do jižního Německa a severní Itálie. Bulhaři měli napadnout Řecko a Turecko. V druhém sledu je měla následovat sovětská vojska.
Z československé armády by v případě podobných bojových akcí zbyly jen trosky. ČSLA se měla podle představ sovětských generálů spolehnout pouze na jednu sovětskou leteckou a jednu pozemní divizi. Proti měl navíc stát velmi silný protivník v podobě Němců a Američanů. A nad tím vším mělo žhnout jaderné peklo.

Sověti si už dlouhou dobu také pohrávali s myšlenkou umístit svá vojska na strategicky významné československé území. Svou armádu měli v NDR, tak proč by to nešlo v ČSSR? Pro jejich letadla by se zkrátila doba, kterou by potřebovala na nálety v jižním Německu. Už v prosinci 1964 Moskva vnutila Praze smlouvu o vzniku tří skladů pro sovětské jaderné hlavice a pobytu 500 sovětských vojáků. Kontrola nad atomovým arsenálem však měla zůstat pouze v kompetenci Sovětů. V SRN měli Američané také jaderné zbraně, ale jejich použití musela odsouhlasit i spolková vláda.
V roce 1966, kdy se v Čechách uskutečnilo rozsáhlé cvičení Varšavské smlouvy, chtěl SSSR v Československu zanechat dvě divize. Tehdejší prezident a první tajemník KSČ Antonín Novotný (1904–1975) však sovětskému naléhání odolal. Sovětští maršálové se ovšem nevzdávali.
Šedesátá léta znamenala určité uvolnění i pro Československo. V roce 1960 došlo k rozsáhlé amnestii, kdy byli z pracovních táborů propuštěni političtí vězni. V praxi se konečně více přihlíželo ke schopnostem lidí než jejich kádrovému profilu.
Že se cosi mění, začalo být patrné zejména v kulturní oblasti. Objevily se malé divadelní scény jako Semafor či Divadlo Na zábradlí. V knihkupectvích se objevily knihy Josefa Škvoreckého, Bohumila Hrabala či Milana Kundery. Nelze zapomenout ani na legendární československou novou filmovou vlnu reprezentovanou Milošem Formanem, Jiřím Menzelem, Vojtěchem Jasným, Ivanem Passerem či Věrou Chytilovou.
Právě lidé z kulturní oblasti si jako první dodali odvahy a upozornili na nesvobodu a požadovali návrat k demokracii. Koncem června roku 1967 zazněla na sjezdu československých spisovatelů tvrdá kritika vládnoucí garnitury. S odvážnými projevy zde vystoupili nejen nestraníci, jako Václav Havel nebo Alexandr Kliment, ale i členové KSČ, mimo jiné Ludvík Vaculík nebo zmiňovaný Milan Kundera.

Konzervativní komunistické vedení v čele s Antonínem Novotným reagovalo podrážděně, ale sáhnout k represím si nedovolilo. Navíc ke kritice se přidávali i další. Ekonomové upozorňovali na neudržitelnost stavu hospodářství a Slováci požadovali decentralizaci státu.
Slovenští představitelé byli na Novotného obzvlášť nabroušení, když v srpnu 1967 odmítl převzít dary při výročí vzniku Matice slovenské. Slováci se poté cítili být uraženi a stále více žádali zvýšení pravomocí slovenských institucí. Mluvčím těchto snah se stal i 1. tajemník Komunistické strany Slovenska Alexandr Dubček (1921–1992).
Svou nespokojenost dali najevo i studenti. Na pražských kolejích na Strahově docházelo k pravidelným výpadkům energie. Pod heslem „Chceme světlo“ proběhla demonstrace, na kterou Novotný poslal policejní těžkooděnce. Ti protestující studenty zmlátili a rozehnali.
Novotnému rostla opozice i uprostřed samotné strany. Na pomoc si přizval šéfa sovětských komunistů Leonida Brežněva (1906–1982). Ten tajně přiletěl do Prahy 8. prosince 1967. V Praze vyslechl všechny členy komunistického vedení, ale v té době neměl přílišnou chuť do hádek československých soudruhů zasahovat. Mírně stranil Novotnému, kterého sice příliš v lásce neměl, ale Brežněvovým heslem bylo, že se staré kádry nemění.
„Je to vaše věc,“ nakonec oznámil československému vedení na společné večeři před návratem do Kremlu.
Vnitřní boje tedy pokračovaly nadále. „Vládne nám úzká skupina v čele s Novotným a nikoliv vláda,” tvrdě se do Novotného opřel na prosincovém zasedání ekonomický expert Ota Šik (1919–2004). Novotný nakonec kritice neodolal a 20. prosince 1967 na post prvního tajemníka KSČ rezignoval.

Ne však nadlouho. Druhý den ráno svou abdikaci odvolal. Jednání ústředního výboru, fakticky vládnoucího orgánu v Československu, pak bylo přerušeno. Toto přerušení si vyžádala jeho členka Ladislava Klehňová-Besserová. Její důvody byly vskutku neotřelé: soudružky z výboru musí mít čas, aby mohly napéci vánoční cukroví.
Obyčejní Češi a Slováci měli v té době jiné starosti. To, že nějaké zboží není k dostání, si za léta budování komunismu tak nějak zvykli. V letech 1967 a 1968 byly nedostatkovým zbožím například zápalky. Mezi tzv. úzký profil v té době patřil i nábytek, koberce, ložní prádlo, sklo nebo porcelán. Velmi rychle mizely z pultů tradiční čokoládové kolekce a obavy vzbuzovaly nízké dodávky vepřového masa. Těžko se sháněly i tradiční dárky, zvláště nedostatkové byly hračky pro děti.
Pnutí uvnitř vládnoucí garnitury neustávalo. Novotný zvažoval, že by na svou podporu povolal armádu, jež by měla internovat členy vedení KSČ, kteří se stavěli proti němu. V tu chvíli však do děje zasáhl znovu Brežněv. Telefonicky oznámil Novotnému, že si v Československu žádný vojenský převrat nepřeje a ať na něj Novotný rychle zapomene. Jak se informace o možném zásahu armády do Kremlu dostala, není dodnes jasné, co je však jisté, že Sověti měli mezi československým armádním velením své lidi.
Novotný nakonec tlak neustál a 5. ledna 1968 definitivně rezignoval. Na jeho místo byl jednomyslně, jak bylo tehdy povinným zvykem, zvolen Alexander Dubček. Brežněv byl spokojen, Dubček vyrůstal v Sovětském svazu a měl k této zemi speciální vztah. Moskva byla přesvědčena, že Československo nyní přestane dělat potíže.
Jenže řada lidí z vedení KSČ to s reformami myslela vážně. „Nesmíme slibovat nesplnitelné, musíme říkat národu pravdu, ať je příjemná nebo ne, a spolu s ním pak vše řešit,“ napsal jeden z členů ÚV KSČ Josef Smrkovský (1911–1974). V Československu se hovoří o svobodě tisku, o svobodných volbách a dalších dosud zapovězených pojmech.
Z podobných slov se osypávají nejen konzervativci ve vedení KSČ v čele s Vasilem Biľakem (1917–2014). Nelíbí se ani představitelům okolních komunistických zemí, zejména pak Walteru Ulbrichtovi (1893–1973) z NDR a Władysławu Gomułkovi (1905–1982) z Polska. Na pozoru se mají i sovětští jestřábi. Už začátkem února sovětský velvyslanec a vlastně i místodržící v Praze Červoněnko píše do Moskvy: „V ÚV existuje skupina, která zjevně i skrytě podporuje likvidaci komunismu.“

Dubček byl přesvědčen, že svého kremelského pána ničím neprovokuje. Dával mu ke schválení svoje projevy, řadu věcí s ním konzultoval.
Když se však koncem března 1968 sešla v Drážďanech vedení komunistických stran, Dubček vyslechl ostrou kritiku svého vedení. Brežněv nechal tuto špinavou práci na svém satrapovi Ulbrichtovi, sám se do debaty příliš nezapojoval.
Už na přelomu března a dubna sovětské vedení uvažovalo o vojenské intervenci v Československu, jako o jedné z možných variant. Brežněv však ještě váhal, chtěl se s Dubčekem dohodnout, že veškeré procesy s nádechem svobodného dýchání zastaví. Pro invazi však nebyla jen řada členů sovětského politbyra, ale třeba i bulharské vedení. Jakoukoliv byť nepatrnou jiskřičku kontrarevoluce je nutné zašlapat okamžitě do země, tvrdili neostalinisté. Šéf ukrajinských komunistů Pjotr Šelepin tehdy prohlásil: „Musíme vycházet z toho, že Československo nikomu nedáme.“
Antonín Novotný si nakonec neudržel ani funkci prezidenta republiky. Rezignoval a 30. března byl za jeho nástupce zvolen Ludvík Svoboda. Tato volba byla uvítána jak v Československu, tak v SSSR. Svoboda byl členem čs. východní armády a se Sověty měl více než dobré vztahy. Kremelské jestřáby však ani on nedokázal umírnit.
Personální změny v Československu pokračovaly i nadále. Novým předsedou vlády se stal Oldřich Černík a předsedou parlamentu Josef Smrkovský. Zároveň byl zveřejněn tzv. Akční program, ve kterém vedení KSČ shrnulo zásady budoucího vývoje. Byly v něm zmíněny i určité demokratizační prvky, avšak KSČ se své vedoucí úlohy, která byla od roku 1960 zakotvena i v ústavě, vzdát nehodlala.

V květnu jednali Dubček, Smrkovský, Černík a Biľak v Moskvě. Sověti už byli mnohem tvrdší než předtím v Drážďanech. „Jestliže Československo zakolísá, dojde zde k restauraci kapitalismu,“ tvrdili.
Dubček a Smrkovský svou linii hájili, Biľak byl opatrnější. Ale ani on tehdy ještě s vojenskou intervencí nepočítal. „Vaši vojáci by mohli odejít na stavby a do průmyslu a my vám za ně pošleme vaše,“ nabízel Biľakovi člen kremelského politbyra Michail Suslov (1902–1982), kterého do vedení sovětského politbyra dosadil již Stalin. Tuto nabídku však Biľak odmítl.
Po návratu do Prahy Dubček prohlašoval, že u sovětských soudruhů našel plné pochopení. Jeho popularita v Československu neustále stoupala a pro řadu lidí se stával symbolem volnosti. Tehdy šestačtyřicetiletý Dubček si slávu užíval, ale v mnohých věcech byl nerozhodný a slabý. Pamětníci vzpomínali, že se každému snažil slíbit vše, a nakonec z toho nic nemohl splnit.
Zatímco Dubček, Smrkovský, Černík i nová vycházející hvězda obrodného procesu Gustáv Husák (1913–1991) vystupovali na veřejných mítincích, kde si získávali důvěru lidí, přípravy na vpád armád do ČSSR se rozběhly. Jak ale bude reagovat západ, ptali se v Moskvě.
„O Jugoslávii by bylo potřeba jednat, ale Československo je vaše,“ zaznělo podle Brežněva z Bílého domu. Západ na „Pražské jaro“ nehleděl s nějakým nadšením. Pro konzervativní pravicové kruhy podobná hnutí znamenala nebezpečí, které spočívalo v příklonu voličů k levici. Navíc, v bipolárně rozděleném světě se západu nechtělo jít kvůli Československu do války, při níž by nevyhnutelně byly nasazeny jaderné zbraně. Ostatně, rozdělení světa bylo v západních zemích vnímáno jako status quo.
Dubček se před Moskvou nadále snažil obhájit vývoj v Československu, ale lidé okolo Biľaka prohlašovali, že první tajemník již situaci nezvládá. Proběhla ještě další jednání v Čierné na Tisou a v Bratislavě, kde měl být Sovětům předán tzv. zvací dopis, pod kterým byli podepsáni Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak.
Dubček ovšem s výrazem provinilého štěněte vždy Brežněvovi řekl, že si není vědom nějakých chyb. 30. července moskevská Pravda otiskla dopis 99 zaměstnanců pražské Pragovky s výzvou k mocenskému zásahu ze strany SSSR. Tento dopis později Brežněv použil jako ospravedlnění invaze.

Že se něco děje, se československým představitelům postupně doneslo. Československá vojenská rozvědka nemohla mít agenty v Sovětském svazu, byť sama byla sovětskými agenty doslova prolezlá. Ale ze západních zemí, konkrétně z Kanady, se k ní dostala informace o soustředění sovětských vojsk poblíž polsko-československých hranic již v květnu. Informace se donesla až k Dubčekovi: „Já je sem nepustím,“ řekl první tajemník.
Českoslovenští vládní činitelé volali do Moskvy, co se děje. Dostalo se jim odpovědi, že se jedná o běžné vojenské cvičení. Bylo přinejmenším zvláštní, že se Čechoslováci nedozvěděli o cvičení vojsk, s nimiž byli svázáni ve Varšavské smlouvě. Sověti jim nic neřekli, a navíc je zajímalo, jak se k nim zpráva vlastně dostala.
V Sovětském svazu i jinde se rozjížděla propaganda na plné obrátky. Noviny zde tvrdily, že Československa se chystají zmocnit imperialisté, a že jednotky západoněmecké armády již stojí na hranicích. V té době se kousek od Prahy u Davle točil americký válečný film Most u Remagenu. Důležitými rekvizitami podobných snímků je pochopitelně vojenská technika. Sovětský tisk však fotografie z natáčení servíroval svým čtenářům jako důkaz přítomnosti amerických vojsk na československém území.
Jiná zpráva se týkala skladu zbraní nalezeného u Sokolova. Moskva ji podala jako potvrzení přípravy ozbrojeného povstání. Čeští kriminalisté událost vyšetřili a zjistili, že zbraně pocházejí z druhé světové války a batoh, ve kterém byly nalezeny, měl svůj původ v moskevském obchodním středisku GUM. O výsledku šetření již sovětská média neinformovala.

Moskva měla pocit, že situace se v Československu vymyká z rukou. Zrušení cenzury dovolovalo médiím dotýkat se citlivých, ale dosud zapovězených témat minulosti, jako byly procesy v padesátých letech, násilná kolektivizace, komunistické pracovní tábory a mnohých jiných.
Objevovaly se nové organizace, mimo jiné Klub angažovaných nestraníků a K 231 sdružující politické vězně. Sociální demokraté, po únoru násilně sloučení s KSČ, chystali přípravný výbor pro obnovení své strany.
O vstupu vojsk bylo v Kremlu definitivně rozhodnuto 17. srpna. Ještě ten den přistálo na ruzyňském letišti několik letadel s údajnými sovětskými turisty. Místo obdivování krás Prahy se však tito záhadní návštěvníci odebrali do Bubenče, kde sídlila sovětská ambasáda a dodnes sídlí její ruská nástupkyně.
Lidé jako Biľak nebo Indra byli o chystané okupaci informováni. Právě Indra měl v představách sovětských okupantů sestavit revoluční dělnicko-rolnickou vládu a převzít moc, zatímco Dubček a spol. měli být internováni. Sověti byli přesvědčení, že se Československo bránit nebude. „Nebojovali v roce 1938, nebudou bojovat ani teď,“ nechal se slyšet jeden sovětský generál. Ale pro jistotu si intervenční armády na své stroje namalovaly bílé pruhy, aby se odlišily od stejného vybavení, kterým disponovala čs. armáda.

20. srpen byl docela klidný den. Noviny na druhý den chystaly zprávy o pobytu Gustáva Husáka v Žiaru nad Hronom, kde mluvil o demokratizaci či o postupujících rehabilitacích nespravedlivě pronásledovaných lidí z padesátých let. Večer televize odvysílala černobílou romantickou komedii Řeka čaruje.
Ale první náznaky, že něco není v pořádku, se začaly objevovat. V 17.00 anonym telefonicky informoval zpravodaje ČTK v Budapešti, že o půlnoci začne vojenské obsazování Československa. Žádal o okamžité předání této informace vojenskému přidělenci zastupitelského úřadu. O hodinu později československá ambasáda předala tuto informaci do pražského centra.
Na druhém konci zeměkoule sovětský velvyslanec v USA Dobrynin navštívil amerického prezidenta Johnsona a informoval ho o chystané vojenské akci, jejímž cílem je pacifikace Československa.
Kolem 22. hodiny vnikly na čs. území východoněmecké průzkumné jednotky, které si zřejmě popletly středoevropský a moskevský čas, podle kterého byla intervence řízena. Po chvíli se vrátily do původní pozice. Na pražském a brněnském letišti zatím přistála sovětská letadla, ale nikdo z nich nevystupoval. Ve 23 hodin přišly do Prahy zprávy o proražení hraničních závor a narušení čs. hranice cizími vojsky. Po chvíli bylo spojení přerušeno.
Síla, která na naše území vnikla, byla drtivá. První sled armád Varšavské smlouvy se skládal ze tří skupin. Skupina A operující z Polska měla 70 000 vojáků a 1800 tanků, skupina B z NDR 35 000 a 1300 tanků, skupina C, která na československé území vnikla z Maďarska 40 000 vojáků a 1500 tanků.
Sověti a jeho satelity měli pro intervenci do Československa připraveno celkem 600 000 vojáků, 6 300 tanků, 2000 děl a raketometů a 800 letadel. Proti této síle stála československá armáda o síle 150 000 vojáků a s rozkazem zůstat v kasárnách.

21. srpna 1968 je země plná vojsk států Varšavské smlouvy. Jen Rumuni se odmítli invaze zúčastnit. Okupanti se nesetkali s ozbrojeným odporem, na tvářích drtivé většiny Čechů a Slováků si však mohli přečíst nenávist. Vojska internovala Dubčeka a další členy komunistického vedení a přes Ukrajinu je odvezla do Moskvy. Ovšem akce s připravenou Indrovou vládou zcela selhala. Navíc sovětské velení muselo čelit stále častějším otázkám obyčejných vojáků, kde že je ta kontrarevoluce a vojska NATO. První sled vojsk musel být brzy vyměněn, protože obyčejní sovětští vojáci začali pochybovat o smyslu intervence.
Postupem času však Moskva dosáhla toho, čeho chtěla. V Moskvě byly podepsány tzv. protokoly, které požadovaly návrat ke konzervativnímu stylu vládnutí. Vyjma Františka Kriegela je podepsali všichni českoslovenští představitelé, včetně Dubčeka či Smrkovského. Po návratu Dubček pohnutým hlasem pohovořil do rádia a postupně se stal poslušným vykonavatelem moskevské vůle.
Brežněv jej ještě potřeboval, ale opodál už vyrůstala nová naděje sovětského vedení: Gustáv Husák. Sovětská vojska se brzy stáhla z měst, ale bylo jasné, že ze země odejít nehodlají. Zatímco Poláci, Maďaři, Němci i Bulhaři se vrátili do svých zemí, Sověti se cyhstali československo okupovat.
18. října 1968, schválilo Národní shromáždění smlouvu o dočasném pobytu sovětských okupačních vojsk v ČSSR. Okupace Československa z 21. srpna tak získala zástěrku zákonnosti. Přijetí smlouvy bylo jedním z důsledků změn, které začaly ihned po vstupu vojsk do republiky. Předcházelo mu také urychlené přijetí zákonů o cenzuře a shromažďovacím právu.
Na textu smlouvy o pobytu vojsk na území ČSSR se začalo pracovat na začátku října, kdy Alexander Dubček, Oldřich Černík a Gustav Husák jednali v Moskvě o podmínkách dočasného umístění spojeneckých vojsk v Československu. Jednání o vlastním textu smlouvy pokračovala 14. a 15. října. Hned další den přijela sovětská delegace do Prahy a smlouva byla podepsána.
Jen čtyři poslanci našli v sobě dostatek odvahy a hlasovali proti smlouvě. Byli to Gertruda Sekaninová, František Kriegel, Václav Prchlík a František Vodsloň.

Československá společnost, která prožila tak nadějné jaro, upadla do letargie a rezignace. Na pár momentů ji ještě stmelili Jan Palach, Jan Zajíc. Miroslav Malinka, Josef Hlavatý, Evžen Plocek a Blanka Nacházelová, kteří na protest proti novým poměrům spáchali sebevraždu.
V této souvislosti je třeba připomenout i sedm statečných Rusů, kteří s transparenty Ztrácíme nejlepší přátele či Ruce pryč od ČSSR na Rudém náměstí proti okupaci protestovali, a polského občana Ryszarda Siwiece, který se na důkaz nesouhlasu s intervencí upálil.
V březnu 1969 na hokejovém mistrovství světa Československo poráží Sověty hned dvakrát. V Praze se slaví, nastrčení provokatéři přitom rozbijí výlohu prodejny sovětské letecké společnosti Aeroflot. Nepokoje jsou záminkou k odvolání Dubčeka z postu prvního tajemníka ÚV KSČ a jeho nahrazení Gustávem Husákem. Dubček se ještě nakrátko stal předsedou Federálního shromáždění, kde se mimo jiné podepsal pod tzv. pendrekový zákon umožňující tvrdé zásahy proti kritikům režimu.
V den výročí okupace lidé na dlouhých dvacet let naposledy vyjdou do ulic. Odpověď režimu je však drtivá. Jenže demonstrace nepotlačují okupanti, nýbrž československé ozbrojené síly. Zvlášť zrůdně si v tomto ohledu počínali příslušníci Lidových milic, které KSČ hrdě nazývala svou ozbrojenou pěstí. Silové složky měly k dispozici ostré náboje, na což svými životy doplatilo nejméně pět lidí, přičemž desítky dalších byly zraněny.
Řada Čechů a Slováků poté zvolila emigraci, ať už vnější nebo vnitřní. Mnozí jiní se s novým režimem smířili, ba v něm za cenu mnohých kompromisů udělali i slušnou kariéru. Avšak vývoj země se de facto na dlouhých dvacet let zastavil.
Sovětská vojska z Československa odešla až v roce 1991. Jejich odsun trval více než rok – od února 1990 do června 1991. Ještě v roce 1990 bylo na československém území 73 500 vojáků základní služby, 18 500 důstojníků a 44 300 občanských pracovníků a rodinných příslušníků. Bojový arzenál tvořilo 1220 tanků, 2505 bojových vozidel a obrněných transportérů, 1218 zbraní dělostřelectva s ráží větší než 100 mm, 77 bojových letadel, a 146 bitevních.
V souvislosti s pobytem sovětských vojsk na našem území bylo usmrceno téměř 300 lidí, další necelá šestistovka byla těžce zraněna. Za oficiální ukončení pobytu sovětské armády na čs. území je považován protokol o ukončení odsunu, který byl podepsán 25. června 1991. Poslední sovětský voják na území ČSFR, kterým byl velitel Střední skupiny sovětských vojsk Eduard Vorobjov, odletěl z Prahy 27. června 1991. Vorobjov byl později nasazen v rusko-čečenské válce, kde odmítl nasazovat své muže do zvlášť nebezpečných a zbytečných akcí. Hrozil mu vojenský soud, ten se však nakonec nekonal a Vorobjov z armády odešel. Později byl zvolen poslancem za demokratické ruské síly.
Československé pohledávky v souvislosti se vstupem, pobytem a odchodem sovětských vojsk projednané v roce 1991 vládou přesahovaly 14 miliard korun. Ovšem ztráty, které zemi po okupaci postihly, byly mnohem větší. Nemalá část inteligence emigrovala do zahraničí, takže z jejích schopností profitovaly jiné státy.
Mnohým vědcům, technologům, umělcům a dalším Husákův režim znemožnil pokračovat v jejich práci. Na výsluní se tak zpravidla dostali podprůměrní lidé, jejichž jedinou kompetencí bylo přikyvování vládnoucí mašinerii. Trvalo pak dlouhých dvacet let, než se v Československu konečně ledy pohnuly…

 

 

Rubriky:  Moderní historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

OBRAZEM: Příběh Berlínské zdi

OBRAZEM: Příběh Berlínské zdi

Symbolem železné opony byla zeď, která na téměř 30 let rozdělila jedno...
Olympiáda v Moskvě: Bojkot za invazi!

Olympiáda v Moskvě: Bojkot za...

Když se v roce 1974 ve Vídni rozhodovalo o pořadatelství olympijských...
Jak se rodilo samostatné Československo

Jak se rodilo samostatné...

Začátek roku 1918 byl plný beznaděje. Již čtvrtým rokem probíhá...
Rok 1953: Velká peněžní loupež

Rok 1953: Velká peněžní loupež

V pátek 29. května 1953 vystoupil v rozhlase tehdejší československý prezident Antonín...
Rok 1968: Kdo podepsal “zvací” dopis?

Rok 1968: Kdo podepsal...

Měly pokusy o reformu komunistického zřízení z roku 1968 naději na úspěch? Nejspíš...
Smutný osud třetí republiky

Smutný osud třetí republiky

Byla to doba nadějí. Pro řadu obyvatel znovuzrozeného Československa byla první tři...
Neville Chamberlain: Muž s cejchem zbabělce

Neville Chamberlain: Muž s...

Mohl být jedním z nejúspěšnějších politiků v celé historii Velké Británie....
Příběh červenobílé vlajky s modrým klínem

Příběh červenobílé vlajky s...

I řada cizinců uznává, že česká vlajka ve své jednoduchosti patří mezi...
Tomáš G. Masaryk: Nejen politik, ale i vědec

Tomáš G. Masaryk: Nejen politik,...

Jako politik byl často solitér, mnohdy nemalou částí české veřejnosti...
Tam, kde se pálí knihy, dojde také na pálení lidí aneb kultura v nacistickém Německu

Tam, kde se pálí knihy, dojde také na...

Zatímco demokracie dává lidem svobodu, s níž mnozí leckdy ani neumějí naložit,...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Proč skáčou psi z mostu? Překvapivé vysvětlení!

Proč skáčou psi...

Thomas pustí z vodítka svoji fenku retrívra. Nemá strach, že by začala vyvádět....
Stal se za první republiky benzín pro československé letectvo předmětem nekalých obchodů?

Stal se za první republiky benzín pro...

Československá armáda potřebuje začátkem 20. let benzín pro svoje auta a...
Sekta s názvem Fiat Lux: Členové nosí bílé šaty na znamení čistoty!

Sekta s názvem Fiat Lux: Členové nosí...

Žena v bílých šatech a černé paruce se evidentně nachází v transu a mluví...
Jak se slaví Vánoce ve světě?

Jak se slaví Vánoce ve světě?

Jak se stalo, že tento křesťanský svátek dodržujeme do dnešních časů? Jaké...
Pohani v Česku: Krvavé pohřební orgie na Býčí skále!

Pohani v Česku: Krvavé pohřební...

Na první pohled vypadá téměř obyčejně. Když se ale přiblížíte k jejímu vchodu, možná se...
VIDEO: Keifer Sutherland a jeho Bedna vod whisky

VIDEO: Keifer Sutherland a jeho...

Kiefer Sutherland (*1966) je sice hvězdou řady úspěšných...
Vlčí smečky: Jediná chvíle, kdy se Churchill opravdu bál

Vlčí smečky: Jediná chvíle, kdy...

„Nemůžeme snít o tom, že bychom britskou flotilu mohli porazit v bitvě. Naše jediná možnost spočívá...
Víte, jak funguje lidské srdce?

Víte, jak funguje lidské srdce?

V České republice jsou srdeční choroby nejčastější příčinou smrti a...
Neskutečné: Předběhli Kolumba i Řekové a Římané?

Neskutečné: Předběhli Kolumba i...

Existenci Ameriky si Evropané uvědomili až koncem 15. století. Přitom k jejím...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.