Porucha pozornosti s hyperaktivitou má tři základní skupiny příznaků – nepozornost, hyperaktivitu, impulzivitu. Až v 60 % případů přetrvává do dospělosti. Jedná se o neuro-vývojovou poruchu, která je navíc dědičná..

O ADHD (z angl. Attention Deficit Hyperactivity Disorder) u dětí se dnes poměrně dost diskutuje. Ale že z ní děti tzv. nevyrostou, to už nám tak jasné není. „Dospělí se o své poruše dozvědí například při pracovním pobytu v zahraničí, kde je povědomí o ADHD u dospělých rozšířenější,“ uvedl lékař Jan Čermák z Psychiatrie Říčany s.r.o..

Dospělí mohou svou diagnózu odhalit i díky svým dětem, které řeší problémy spojené s touto poruchou ve škole. Jedná se totiž o dědičnou neuro-vývojovou poruchu. S největší pravděpodobností nalezneme v širší rodině další osoby s příznaky.

Pacienti s ADHD bývají často v péči psychiatrů nebo psychologů. Neklid projevující se navenek, který známe od dětí, se totiž v dospělosti odehrává spíše v nitru jedince. Tím že se porucha neřeší, může druhotně způsobit deprese, vážné úzkosti a závislosti (tzv.

komorbidita nemoci) . „Důležitá je tedy dobrá informovanost odborníků,“ upozorňuje Čermák.

Musíš se víc snažit

V populaci porucha postihuje 3 -4 % žen a mužů. V dnešní společnosti, která je založená na výkonu, dospělí s ADHD výrazně ztrácejí. Jejich nedochvilnost, nesoustředěnost, denní snění, roztěkanost, nedůvěra v sebe sama nebo časté prokrastinování není způsobené nedostatkem disciplíny.

Nepochopení ze strany okolí vede k problémům v rodině i v partnerských a přátelských vztazích. Z epidemiologických studií vyplývá, že pacienti s ADHD jsou také častěji účastníky dopravních nehod, mají více úrazů a častější nezaměstnanost.

Podle Čermáka nalezneme mezi vězni a pacienty v léčebnách jistě i jedince s touto poruchou.

U mírnějších forem stačí informovat a vzdělat pacienta v problematice ADHD. U vážnějších forem se kombinuje psychoterapie s nasazením psychofarmak. V případě, že se rozvinuly vedlejší nemoci (deprese, úzkost) léčí se dalšími medikamenty.

Současný systém proplácení pojišťovnami je však nedostatečný. Pacienti si musí často hradit léky na ADHD sami. Lepší je situace u původně dětských pacientů, kteří dorostou do dospělosti. Léčba je totiž dlouhodobá, v podstatě celoživotní.

Dalším faktorem, který komplikuje vypořádávání se s touto poruchou, je neinformovanost laické i odborné veřejnosti. Svou roli hraje také přetrvávající stigmatizace psychiatrických pacientů.