Atentát na Reinharda Heydricha: Paměť pamětních desek

Před sedmdesáti lety – 27. 5. 1942 – nezazněly v zatáčce v Praze-Kobylisích výstřely, které měly usmrtit zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Celá situace dopadla naprosto jinak. Kvůli selhání stengunu v rukou Josefa Gabčíka se ozvala detonace po výbuchu pumy, kterou vrhl Jan Kubiš.

Reinhard Heydrich o pár dní později zemřel, Josef Gabčík a Jan Kubiš spolu s dalšími parašutisty hrdinně padli v červnu při přestřelce v kryptě kostela v pražské Resslově ulici. Více než 300 jejich pomocníků, po kterých gestapo pátralo s doslova buldočí houževnatostí, svoji účast v největší odbojové akcí na našem území zaplatilo životem. Byli popraveni na střelnici v pražských Kobylisích, jejich životy ukončil výstřel do týlu či „Cyklon B“ v plynové komoře v koncentračním táboře Mauthausen.
21. STOLETÍ se vydalo po místech, která jsou s jejich jmény spojena.

Muži přicházejí z nebe
Josef Gabčík s Janem Kubišem uskutečnili svůj výsadek 28. 12. 1941. Předpokládaným místem dopadu byly Ejpovice nedaleko Plzně. Navigační chyba však způsobila, že přistáli u Nehvizd kousek od Prahy.
Josef Gabčík si při dopadu na zmrzlé pole vykloubil palec na noze, a tak celá operace nezačala přesně podle plánu. Zásluhou mnoha lidí, mezi něž patřili například hajný Alois Šmejkal (vůbec první člověk, s nímž se po seskoku potkali), mlynář Břetislav Baumann či Jaroslav Starý se přesunuli na Plzeňsko a posléze do Prahy a dostalo se jim i lékařského ošetření.

Za vším byli sokolové
Hlavními pomocníky se parašutistům v protektorátu stali příslušníci Sokola, který byl v tu dobu však již oficiálně rozpuštěn. Jeho spolková činnost byla na příkaz státního tajemníka Úřadu říšského protektora Karla Hermanna Franka zakázána v dubnu 1941.
Z Plzně vedou stopy parašutistů do Prahy, do bytu bývalého vysočanského sokolského starosty Jaroslava Piskáčka a na Smíchov, kde žil další vysoce postavený sokol František Pecháček. Právě v jeho bytě se odehrávaly první konspirační schůzky mezi parašutisty a odbojáři.
Doslova hlavní štáb však sídlil na pražském Žižkově, v Biskupcově ulici. Ve dvou domech ležících nedaleko sebe – v číslech 4 a 7 – totiž žily rodiny řídícího učitele Jana Zelenky-Hajského a Marie Moravcové. Ti byli hlavními strůjci pomoci parašutistům. Nejen že zde přespávali Josef Gabčík i Jan Kubiš, ale jako „noclehárna“ sloužily zmíněné adresy i pro další příslušníky z řad československých parašutistů.

Centrum města i periferie
Dalším výrazným odbojářským uzlem se stal byt v pavlačovém domě v Melantrichově ulici nedaleko Staroměstského náměstí. Parašutisty zde ubytovával Josef Svatoš. Bohužel však dveřmi bytu rodiny Svatošových prošel i pozdější „neblahý hrdina“, jenž neunesl psychickou tíhu, která na něj byla v době po atentátu vyvíjena – Karel Čurda.
Na druhém konci města pak žila rodina Emy Khodlové. Jejich vysočanský byt se podle potřeby měnil v ubytovnu, ošetřovnu či kuchyň a jídelnu. Navíc ve vilce, jež Khodlovým patřila, ve Svépravicích u Prahy (dnes součást městské části Praha 20-Horní Počernice) byly uschovány padáky, které parašutisté převezli z Nehvizd.

Dvě místa startu

Do okruhu nejbližších spolupracovníků patřil také Petr Fafek spolu s manželkou Liboslavou a dcerami Relou a Liboslavou. Obě dívky fungovaly v případě potřeby jako doprovod při některých pražských pochůzkách, jež dvojice atentátníků vykonávala.
Navíc Petr Fafek zajistil v polovině května 1942 ubytování pro Gabčíka s Kubišem v rodině penzionovaného středoškolského profesora Josefa Ogouna v Dejvicích.
Podle jedné z variant právě z bytu Ogounových vyrazila dvojice parašutistů 27. 5. 1942 do Libně (druhá, méně pravděpodobná, verze operuje s Vysočany a s bytem Emy Khodlové).

Marné čekání na výstřel
Vlastním dějištěm již mnohokrát popisovaného i zfilmovaného atentátu se stala zatáčka mezi ulicemi Zenklovou (tehdy Kirchmayerovou) a V Holešovičkách. Němci zde po Heydrichově smrti uvažovali o postavení památníku s Heydrichovou posmrtnou maskou. Nyní zde stojí pomník hlavních aktérů celého dramatu – parašutistů a jejich pomocníků z řad civilistů.

Dopoledne 27. 5. 1942. V ohbí Kirchmayerovy třídy v pražské Libni čeká dvojice nenápadných mužů. Jen všímavý pozorovatel by zaregistroval (třeba podle přibývajících cigaretových nedopalků), že zde oba nenápadní mladíci čekají již delší dobu.
Čekají déle, než původně mysleli, ale svá místa zatím ještě neopouštějí. Oba vycvičení českoslovenští parašutisté vědí, že mají jednu z posledních šancí splnit svůj úkol, s nímž byli na území bývalého Československa vysazeni.
Jenže jejich cíl – zastupující říšský protektor, SS obergruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich – si zrovna dnes dává na čas.

Příliš mnoho náhod
„Co když nepojede?“ bleskne možná Josefu Gabčíkovi hlavou.
Půl jedenácté, a pořád nic. Heydrichův otevřený kabriolet značky Mercedes stále nikde. Až když se velká ručička hodin líně převalí přes šestku, zbystří oba muži svoji pozornost.
Heydrich jede!
Ve chvíli, kdy Johannes Klein jako zkušený řidič ubere do zatáčky plyn, vskočí mu před vůz muž a zpod kabátu, který má přes ruku, namíří na Heydricha zbraň. Pak stiskne spoušť.
Nic!
Zbraň mlčí a místo aby střely tříštily lebku zastupujícího protektora, žene se několikatunový mercedes na malou postavu s nefunkčním stengunem v ruce.
„Halt!? křikne Heydrich na Kleina a ten svého pána poslechne. Automobil skoro zastaví, Reinhard Heydrich se vztyčí a tasí zbraň. Jenže ani jemu se nepodaří vystřelit.
V tu chvíli přiskakuje Jan Kubiš, z aktovky vytahuje speciálně upravenou pumu, která dokáže prorazit i tankový pancíř. Takřka předpisovým obloukem ji vrhne směrem k vozu.
Ozve se ohlušující rána, mercedes je poškozen, tlaková vlna vyrazí sklo u právě projíždějící tramvaje, Heydrich se bolestně skácí na sedadlo. Jeho plášť vyhozený výbuchem, který se na chvíli zachytil na elektrickém vedení, zvolna padá dolů.
Několik střepin zasáhne i Jana Kubiše.

Výsledek neznámý

„Pryč. Jen pryč odtud,“ duní hlavami obou atentátníků. Josef Gabčík se nedokáže dostat ke svému kolu, a tak prchá, pronásledován Johannesem Kleinem nejprve směrem, odkud Heydrich přijel, a poté zatáčí do ulice Na Kolínské. Přes rameno opětuje Kleinovu palbu, ale ani jeden z nich se nedokáže do svého soka trefit.
Udýchaný Gabčík po několika desítkách metrů vběhne do řeznického krámku v ulici Na Zápalčí. Má však smůlu. Zadní východ tu není a majitel se navíc hlásí k Němcům! Vyběhne tedy znovu ven a před vchodem se doslova srazí s Kleinem. Tentokrát má již přesnou mušku a Heydrichův řidič se kácí s průstřelem nohy. Gabčík mizí v uličkách a směřuje do centra Prahy, do bytu manželů Fafkových.
Jan Kubiš má tvář zalitou krví, ale on se ke svému kolu dostat dokáže, i když musí vystřelit do vzduchu, aby jej náhle se seběhnuvší dav nezastavil. Jako šílený jezdec se pak řítí dolů směrem do Libně. Úspěšně přečká i srážku s neznámou ženou u libeňské sokolovny. Podaří se mu odstavit kolo u Baťovy prodejny a zmizet do domu, kde žije početná rodina Václava Nováka.
Nikdo zatím neví, jak atentát dopadl!
Podařil se, nebo bylo všechno úsilí marné?

Jízdenka do Mauthausenu

Poté, co Reinard Heydrich 4. června 1942 v nemocnici Na Bulovce umírá, začíná v českých zemích teror, jaký zde nebyl nikdy v minulosti praktikován. Na jeho konci je poprava 294 přímých pomocníků parašutistů a příslušníků jejich rodin v koncentračním táboře Mauthausen.

18. 6. 1942 brzy ráno se nedaleko Vltavy v Resslově ulici zvedá opona tragického dějství. Během něj padne všech sedm parašutistů, ukrytých za pomoci pravoslavných duchovních v kryptě kostela Cyrila a Metoděje.
To už mají nacisté na rukou i krev vyvražděných Lidic a stovek popravených Čechů, kteří „schvalovali atentát na zastupujícího říšského protektora“.

Pátrání nevede nikam! Pomůže zrada!
Přestože gestapo pátrá s aktivitou takřka nadlidskou, jsou výsledky více než tristní. Pár zatčených se sice najde, ale s atentátem nemá nikdo z nich nic společného.
Až 16. 6. 1942 se na německé vyšetřovatele usměje štěstí. Tedy spíš bývalý parašutista, který nevydržel psychický tlak a podlehl mu.
Když 16. června hlavními dveřmi do tehdejšího Petschkova paláce vstupuje deprimovaný a vystresovaný Karel Čurda, nejde si vyzvednout peníze. Petschkův palác jako banka už dávno neslouží. Je to hlavní sídlo pražského gestapa!
Jeho rozhodnutí mu sice na nějakou dobu zachrání život, ale definitivně jej vyloučí z řad parašutistů i vojáků československé armády. Je to totiž právě jeho výpověď, která roztočí kolotoč zatýkání a mučení zakončený popravami.
Historie nezná kdyby. Ale bylo by zajímavé vědět, jak by celá situace dopadla, kdyby v kryptě bylo o jednoho parašutistu více.

Stanné právo se ruší. Pro někoho však ne!
I poté, co přestřelka v Resslově ulici skončí německým fiaskem, rozplétá gestapo další nitky zachycené Čurdovou zradou. Jako slídící psi jdou po každé stopě a zatýkají každého, kdo se okolo parašutistů třeba jen „mihnul“.
Metody jsou jasné – fyzické i psychické mučení. Ne všichni dokážou vzdorovat, a tak na konci plní vězeňské cely na 300 lidí, kteří parašutisty aktivně podporovali. Několik pomocníků však díky statečnosti některých zadržených válku přečká neprozrazeno. To je třeba příklad profesora Ogouna nebo restauratéra Jarolímka, který atentátníky zásoboval potravinami.
3. 7. 1942 oficiálně končí stanné právo a lidé si mohou poněkud oddechnout. To se však netýká zatčených „pomahačů“. Ti jsou objektem zvláštního zacházení, tzv. Sonderbehandlung. Jsou bez soudu odsouzeni k smrti. Nikdy se to však přímo nedozvědí.

Z Terezína na jih

Všichni jsou odvezeni do koncentračního tábora v Terezíně nedaleko Litoměřic. Podmínky tu sice nejsou příliš růžové, ale zdá se, jako by se situace snad poněkud uklidňovala.
„Už je to víc než čtvrt roku, to už bude dobrý,“ myslí si mnozí ze zadržovaných. Jenže 21. října 1942 je část terezínských vězňů vyhnána na dvůr, je jim nakázáno nechat si jen nejnutnější oblečení a jsou naloženi do přistaveného vlaku.
Ten se vydává na jih, k bývalým československo-rakouským hranicím. Zastaví až na nádraží v malém městečku Mauthausen. Většina vězňů vůbec netuší, kde jsou.
Ženy jsou odděleny od mužů, naloženy na nákladní auta a odvezeny do tábora. Muži jsou hnáni poklusem uličkami starého města až k branám tábora.
Všem zbývá posledních pár hodin života.

Největší masová poprava
V sobotu 24. 10. 1942, se v koncentračním táboře Mauthausen uskuteční největší masová poprava v dějinách tohoto lágru. Aby lidé zůstali alespoň v mezích možností klidní, je akce maskována jako vstupní lékařská prohlídka. Celého děje se účastní nejen personál tábora, ale jsou zde i zástupci gestapa z Prahy, z Brna a dokonce i z Berlína.
V bunkru, do něhož jsou postupně vháněni, hraje hudba, na zdech jsou rozvěšeny „medicínské“ plakáty a zdání lékařské prohlídky je takřka dokonalé. Zvláště když jsou příslušníci SS oblečeni do bílých plášťů a táborový lékař, SS-Hauptsturmführer MUDr. Eduard Krebsbach, se pečlivě vyptává na mateřská znaménka, případně na zdravotní anomálie. Pak jsou vyšetřovaní postaveni na zařízení, o němž se domnívají, že slouží k měření výšky. Jenže jde o speciální měřidlo s otvorem pro malorážní zbraň, kterou je každý střelen do zátylku.

Dvě až tři minuty po celý den
Od 8.30 ráno, kdy se jako první na „měřidlo“ staví oční lékařka Milada Frantová-Reimová, jsou v pravidelných intervalech 2 až 3 minut ranou do týla vražděni další a další ženy či dívky. Mezi nimi je i předsedkyně Němci rozpuštěného Československého červeného kříže Anna Šrámková, bývalá reprezentantka v gymnastice Marie Kubicová, čtrnáctiletá Jindřiška Nováková, která odvedla a ukryla Kubišem zakrvácené kolo… Popraveny jsou i její matka Marie Nováková, která se v důsledku mučení a psychického teroru pomátla a s nikým nekomunikovala, stejně jako Františka Lyčková, manželka MUDr. Břetislava Lyčky spoluorganizujícího sokolský odboj v Praze. Ta podle vedoucího vyšetřovatele Heinze Panwitze utrpěla zřejmě infarkt a nebyla schopna rovněž jakékoliv komunikace.
O vraždách svých žen však „parašutističtí“ muži nevědí. I oni projdou oním lékařským vyšetřením, na jehož konci je čeká kulka do zátylku. Jako poslední je toho dne popraven známý stomatolog, docent Jan Jesenský, potomek Jana Jesenského, jenž skončil na staroměstském popravišti v roce 1621.

Není ještě všemu konec
Rozjetá mašinerie vyšetřování se však stále nezastavuje. Pomocníci, kteří se podíleli na odstranění Reinharda Heydricha, musejí být přece potrestáni všichni. A tak jsou 26. 1. 1943 stěny mauthausenského tábora němými svědky další popravy.
Její rozměry sice nejsou již tak bombastické, ale i tak je v plynové komoře zavražděno 15 žen a ranou do týla 16 mužů.
Jediný, kdo z gestapem vypátraných přímých účastníků atentátu zůstává naživu, je František Pecháček. Němci si jej zatím drží jako jakési významné rukojmí. Ale možná jde jen o „chybu systému a opomenutí.“ Zázraky se nedějí a František Pecháček je nakonec také zavražděn. Stane se tak 3. 2. 1944 opět v Mauthausenu. Podle některých zdrojů je František Pecháček zastřelen, podle jiných skončil v plynové komoře. Objevují se však i tvrzení, že jeho smrt byla mnohem drastičtější. Měl být totiž rozsápán speciálně vycvičenými psy.

MÍSTA v Praze SPOJENÁ S ATENTÁTEM

  • Obchod zbožím koloniálním v Bělohorské ulici číslo 416/25 v Praze 6 patřil Antonínu a Zdeňce Pouznarovým. V jejich bytě se velitel parašutistů v protektorátu Alfréd Bartoš setkal se štábním kapitánem Václavem Morávkem. Schůzky se podle některých historiků pravděpodobné zúčastnil i Josef Valčík. Pouznarovi byli popraveni 24. 10. 1942 spolu s dcerou Zdeňkou a její přítelkyní Boženou Vicherkovou. Její jméno však na desce chybí.
  • Byt manželů Moravcových v Biskupcově ulici 1745/7 na pražském Žižkově lze bez nadsázky označit za hlavní štáb přípravy atentátu. Zdejším bytem prošli Josef Gabčík s Janem Kubišem, Josef Valčík, ale také Arnošt Mikš z výsadku Zinc. Poté, co 17. 6. 1942 dopoledne vtrhlo do bytu gestapo, se Marie Moravcová stačila otrávit. Manžel byl zatčen, syn Vlastimil, zvaný Aťa, přivolán od příbuzných z Písku do Prahy a také zatčen. Oba zemřeli v Mauthausenu. Tragédie rodiny byla dokončena 7. 6. 1944, když druhý syn Miroslav zahynul jako pilot 310. československé stíhací perutě.
  • Jen přes ulici v Biskupcově 1837/4 bydlel řídící učitel Jan Zelenka-Hajský, jeden z hlavních organizátorů sokolského odboje v protektorátu a velký zastánce atentátu na Heydricha. Kromě rodiny Jana Zelnky-Hajského zde žil i poštovní úředník Václav Růta se ženou Marií a synem Jiřím. Obě rodiny zaplatily za pomoc parašutistům svými životy.
  • Dočasným útočištěm pro Josefa Valčíka se stal byt na Černokostelecké 899, v němž žila přítelkyně Vlastimila Moravce a zároveň i jeho spolužačka z karlínské obchodní akademie Věra Löblová. Spolu s Věrou byli popraveni i její matka Irena a bratr Miloslav.
  • V Čiklově ulici 1237/17 (od roku 1940 do roku 1945 Hemina) bydlel Václav Alois Čikl, duchovní správce chrámu Cyrila a Metoděje. On sám byl popraven v Kobylisích již 4. 9. 1942, v Mauthausenu skončil život jeho manželky Marie.
  • Ďáblický hřbitov – zde byly ve fingovaném dětském hrobě číslo 134 ukryty kombinézy a jeden z padáků skupiny Anthropoid. V červnu 1942 pak byly do společného hrobu  vhozeny ostatky parašutistů.
  • Na Smíchově v Drtinově ulici 343/18 žila Anna Šrámková se svým mužem Leopoldem, bývalým děkanem ČVUT. Manželé se podíleli jak na shánění ubytování pro parašutisty, tak i na zajišťování dalších potřebných služeb. Po obléhání kostelní krypty šla Anna Šrámková 18. 6. 1942 večer zjistit situaci do Biskupcovy ulice k Marii Moravcové. Byla zde však zatčena gestapem.
  • Osud má občas skutečně chuť provádět absurdní kousky. Zcela náhodně prchá několik okamžiků po atentátu Josef Gabčík v zádech s Heydrichovým řidičem Kleinem Gabčíkovou ulicí (tehdy Na Kolínské). Právě zde v čísle 4 ale žije Ludmila Ryšavá-Sonnevendová, dcera Jana Sonnevenda a rovněž aktivní pomocnice podzemního hnutí. Spolu s manželem Josefem jsou zatčeni 28. 6. a o čtyři měsíce později končí svůj život v Mauthausenu.
  • Kaplan chrámu sv. Cyrila a Metoděje, ThDr. Vladimír Petřek,  žil v domě v Gorazdově (tehdy Podskalské) ulici v čísle 356/39. Svůj život položil na střelnici v Kobylisích. Manželka i dcera Jiřina poměrně překvapivě válku přečkaly.
  • Náčelník Sokola Michle Jaroslav Pechman žil v Hanusově ulici 1025/9. Již v říjnu 1941 založil spolu s Janem Zelenkou-Hajským odbojovou skupinu Říjen. Když si pro něj gestapo 5. 10. 1942 přišlo, stačil se otrávit. Zbytek rodiny – manželka Marie a syn Jaroslav – i strýc Václav Pokorný byli popraveni v lednu 1943 v Mauthausenu.
  • Na Jánském vršku, v čísle 323/13 bydlela předsedkyně dobrovolných sester Československého červeného kříže Anežka Zajíčková, která dovedla Gabčíka s Kubišem k MUDr. Jesenskému, stomatologovi, jenž jim ošetřil bolavé zuby.
  • V rámci „lékařských vyšetření“ se v ordinaci MUDr. Karla Svěráka odehrávaly v Ječné ulici 507/6 konspirativní schůzky. MUDr. Svěrák byl gestapem zatčen 7. července 1942 pozdě večer po návratu ze služební cesty. Již předtím byla zadržena jeho dcera Iris. O sedmnáct dní později byla zatčena manželka Marie. Čtrnáctiletý syn Karel, který náhodou nebyl doma, se uchýlil k babičce, ale 2. srpna byl též zatčen. Podle úmrtních listů byla Iris popravena v 11 hodin 42 minuty, Marie v 11 hodin 44 minut, Karel ve 14 hodin a MUDr. Svěrák ve 14 hodin 2 minuty.
  • V ulici Jindřicha Plachty 3/810 žil další ze sokolských odbojářů – František Pecháček, mistr světa v gymnastice, boxerský přeborník a autor sokolského strahovského vystoupení mužů z roku 1938, nazvaného „Přísaha republice“. V jeho bytě se konaly schůzky sokolské organizace Jindra s parašutisty. Spolu s manželem byla zatčena a později popravena i Emílie „Milka“ Pecháčková.
  • Výrazné pomoci se parašutistům dostalo od Emy a Václava Khodlových. Parašutisté přespávali nejen v jejich bytě ve Valdecké ulici 659 (dnešní Kolbenova) ve Vysočanech. Některé věci (jako například padáky) ukryl kontrolor z pražské ČKD ve své vilce ve Svépravicích č. 21 (dnešní Khodlova 1086/21) u Prahy.
  • Na Kobyliské střelnici, která leží v těsné blízkosti Střelničné ulice, spojující Kobylisy a Ďáblice, byli popraveni mnozí vlastenci, a to jak v době heydrichiády, tak i po ní. Celkem zde padlo 546 osob včetně předsedy protektorátní vlády, gen. Aloise Eliáše, spisovatele Vladislava Vančury, rodiny Vosmíkovy, Aloise Čikla, Jana Sonnevenda, Vladimíra Petřka, biskupa Gorazda a mnoha dalších.
  • Pamětní deska v Kodaňské ulici 559/23 připomíná jednu z řad bývalých dobrovolných sester Červeného kříže Elišku Procházkovou. Přítelkyně Marie Moravcové, spolupracovnice Jana Zelenky-Hajského, byla zatčena 6. 8. a popravena spolu s manželem.
  • Nedaleko odtud, v Kodaňské ulici 12, stojí budova bývalé školy, v níž působil řídící učitel Jan Zelenka-Hajský. V červnu 1946 zde byla odhalena pamětní deska.
  • Ve čtvrtém patře v Kolínské ulici 1718/11 na Vinohradech bydlela rodina Petra Fafka, účetního Masarykovy ligy proti tuberkulóze. Fafkovy dcery Liboslava a Rela často dělaly parašutistům doprovod při jejich pochůzkách městem, aby samotní muži nebyli tak nápadní. 22. 6. 1942 byli Fafkovi zatčeni gestapem.
  • Předseda sboru starších pravoslavné církve a aktivní odbojářský pracovník Jan Sonnevend bydlel v Konviktské 998/15. Spolu s Petrem Fafkem, který jej požádal o spolehlivý úkryt pro parašutisty, vybrali kryptu kostela sv. Cyrila a Metoděje. Jan Sonnevend byl 4. 9. 1942 zastřelen na Kobyliské střelnici.
  • V Koněvově ulici (tehdy ovšem Brněnské), v čísle 1685/110 bydlel spolupracovník Zelenky-Hajského a garážmistr v garážích v Biskupcově ulici Josef Janeček s manželkou Annou. Josef Janeček upravil parašutistům jízdní kola, na nichž pak prchali z místa atentátu.
  • 3. července 1942 si gestapo přišlo do dnešní ulice Kováků 1811/12 pro JUDr. Františka Slavíčka, úředníka Nemocenské pojišťovny v Hybernské a Palackého ulici. Ten poskytoval potřebné dokumenty příslušníkům odboje, včetně parašutistů. V Mauthausenu s ním byla popravena i manželka Marie a obě děti, syn Otakar a dcera Ludmila.
  • V bytě dělníka z Janečkovy zbrojovky Oldřicha Frolíka v Kvestorské 337/5 byly ukryty zbraně, granáty i některé další věci patřící parašutistům. Kromě jiného zde gestapo objevilo i ramenní opěrku Gabčíkova Stengunu. Frolíkovi se při zatýkání podařilo utéci, ale 15. 9. 1942 byl dopaden a v lednu 1943 v Mauthausenu popraven.
  • Dnešní Lannova ulice se až do roku 1948 jmenovala Švehlovo nábřeží. Zde v čísle 1235 žil ředitel nemocenské pojišťovny Alexandr Miniv. I díky jeho pomoci získali parašutisté falešné dokumenty s vymyšlenými chorobami, a mohli se tak pohybovat po území Prahy i protektorátu. Tuto pomoc ocenili nacisté trestem smrti pro něj i jeho ženu Marii.
  • Nejkrajnější okno v Letenské ulici, č. 2 patřilo přízemnímu bytu, kde bydlely Ludmila Soukupová-Kovárníková a její sestra Marie Kovárníková. Právě zde byly předávány ty nejdůležitější zprávy o pohybu zastupujícího protektora. Ludmila byla zatčena ihned po akci v Resslově ulici 18. 6., Marie o týden později 25. 6.
  • V Lumírově ulici 601/11 se v rodině Josefy a Jindřicha Bautzových (někdy jsou uváděni i jako Baucovi) v bytě v prvním patře ukrýval Karel Čurda, jenž měl odsud pozorovat dění okolo blízké michelské plynárny. Poté, co Čurda nevydržel nervové vypětí a zradil, byla celá rodina 21. 6. zatčena. Pamětní deska připomíná i jejich přátele a pomocníky Dubovy a Bradáčovy.
  • Výraznou parašutistickou ubytovnou byl byt Josefa Svatoše v Melantrichově ulici 15 na Starém Městě. Byli zde postupně ubytováni Adolf Opálka, Josef Gabčík a Karel Čurda. Svatošovi byli zatčeni ihned ten den, kdy se Čurda rozhodl udat gestapu.
  • První pražskou zastávkou Josefa Gabčíka a Jana Kubiše byl byt v ulici Na Břehu, kde žil Jaroslav Piskáček, náčelník vysočanského Sokola. Spolu s Jaroslavem byli popraveni i jeho žena Antonie, syn Miroslav a také tchyně Marie Hrušková.
  • Na Malovance 2, v bytě své matky, zde několik dnů přechovávala Terezie Kasperová nadporučíka Adolfa Opálku. Válku přežila a zemřela až koncem 70. let 20. století v Praze.
  • Na Pankráci 52 ukrývala Anna Malinová-Komárková Josefa Gabčíka. Byl to jeho poslední úkryt před odchodem do krypty kostela v Resslově ulici. I Anna Malinová fungovala jako doprovod parašutistů při jejich pochůzkách Prahou. Byla zatčena 23. 6. Dům byl později zbořen a na jeho místě vyrostl současný panelák.
  • Dalším ze „sokolských“ míst, jež jsou spojena s účastníky atentátu, je prosecká sokolovna, stojící Na Proseku 15. Od roku 1942 až do konce války bylo v jejím kuželníku ukryto několik granátů a součásti oblečení Josefa Gabčíka a Jana Kubiše. Správce sokolovny Jan Nový zde údajně oba muže nechal i několikrát přespat.
  • Jak to zpívá Jan Vyčítal? „Horečně se potí záda a ruka už stengun skládá, Mercedes se blíží od Břežan…“ Zatáčka Na Vychovatelně. Pamětníci si snad ještě vzpomenou, že zde byla tramvajová smyčka, na které stál stánek, kde se prodávala skvělá sekaná. Zmizela nejen smyčka a stánek, ale i celá původní zatáčka se ocitla pod úrovní okolní nové mimoúrovňové křižovatky. Jako němý svědek atentátu se na pravé straně směrem na Prosek v křoví ukrývá stále takřka nezměněný transformátor, který je patrný na všech dobových fotografiích.
  • Ukryta nad schody v domě na Náměstí Kinských 602 vyjmenovává deska členy Masarykovy ligy proti tuberkulóze, kteří se aktivně zapojili do příprav atentátu. Spoluzakladatel trampské „Ztracenky“, MUDr. Jan Včelák, v domě i bydlel.
  • Známý pražský restauratér a nájemce restaurace v Obecním domě, stojícího na náměstí Republiky 5, Jaroslav Vašata dával Gabčíkovi s Kubišem potravinové lístky. Zároveň je nechal několikrát přespat v prostoru za varhanami. Třetí parašutista, Josef Valčík, od něj dostal oblek.
  • Metru musel ustoupit dům čp. 351/3 v ulici Novákových, ve kterém žila početná rodina dalšího ze sokolských náčelníků Václava Nováka. Těsně po atentátu zde ošetřili poraněného Jana Kubiše, mezitím čtrnáctiletá Jindřiška odvezla zakrvácené kolo na dvůr domu. Celá rodina skončila v Mauthausenu. Když byl dům zbořen, pamětní deska se přestěhovala na vedlejší dům čp. 375/5.
  • V kině Flóra na rohu Orlické a Vinohradské ulice zhlédli po atentátu v doprovodu sester Fafkových Gabčík s Kubišem film Posvátná dýka. Zajímal je především týdeník, v němž Němci opět předváděli zajištěné věci a pátrali po někom, kdo je zná.
  • U Slavomíry Čechové se v Pecháčkově ulici č. 3 na Smíchově na jaře 1942 několik dní ukrývali Josef Bublík a Jan Hrubý. Jejich ubytovatelka se osvobození dočkala.
  • V nenápadné vilce v ulici Pod Viktorkou 4 žil cvičitel karlínského Sokola a bankovní úředník František Hejl. Vila patřila k ústředním střediskům odbojové činnosti. Spolu s Františkem Hejlem byla popravena i jeho manželka Milada.
  • Učitel a později soudní úředník Bohuslav Strnad, náčelník libeňského Sokola, žil v Pivovarnické ulici 15. Za aktivní pomoc parašutistům, ale i dalším pronásledovaným osobám byl zastřelen spolu se svojí ženou Marií.
  • Na počátku května přivedl náčelník Sokola Podolí Václav Seliger rotného Jaroslava Švarce do bytu Karla Riesse. Po několika dnech Švarc z bytu v Podolské ulici 88 odchází, ale zanedlouho se na stejnou adresu vrací. Tentokrát do bytu Antonína Sochůrka.
  • Do monumentálního Petschkova paláce v ulici Politických vězňů 929/20 (v letech 1757–1946 Bredovská) si nešel 16. 6.1942 Karel Čurda uložit peníze. Palác už dávno nebyl bankou, ale hlavním sídlem pražského gestapa a Čurda svým udáním rozjel zatýkací mašinerii, na jejímž konci byly stovky mrtvých.
  • Tři týdny zásoboval parašutisty potravinami hostinský František Jarolímek, který bydlel v Primátorské ulici 241, kde provozoval i zahradní restauraci. Maso získával od řezníka Bohumila Vosmíka, pečivo od pekaře Josefa Kyncla. Potraviny předával policejnímu komisaři Miloslavu Nečáskovi a přísná konspirace zajistila, že netušil, komu jsou určeny. Díky tomu válku přežil a pohostinství na této adrese stále funguje.
  • Prostřednictvím Jana Sonnevenda se do podzemní práce zapojila jedna z mnoha dobrovolných zdravotních sester Československého červeného kříže Helena Mühlmanová-Navrátilová. Odpoledne 29. 6. 1942  ji v jejím bytě v Přemyslovské ulici 1914/21 zatklo gestapo.
  • Radotínská sokolovna vzdává hold manželům Pavle a Pravoslavu Vykoukovým, správcům sokolovny, kteří v době před atentátem ukrývali ve svém domě v Pražské ulici 320 Adolfa Opálku. Ke konspirativním schůzkám využíval i koňské dostihy na blízkém závodišti v Chuchli.
  • Nejvýznamnější památka heydrichiády – pravoslavný kostel sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Do zdejší krypty, z níž živí nevyjdou, se začali parašutisté scházet již den po atentátu. 28. 5. přišel jako první Jaroslav Švarc, v dalších dvou dnech Jan Kubiš a Josef Valčík. Posléze je doplnili Jan Bublík, Jan Hrubý a Adolf Opálka. Jako poslední dorazil Josef Gabčík. Do kanceláře kostela je přiváděl Jan Zelenka-Hajský. Ještě v 90. letech se dolů do krypty vstupovalo po schodišti, po kterém 18. 6. 1942 vnikli dovnitř příslušníci SS a gestapa. Později uvnitř vznikl probouráním stěny pod kostelními schody z ulice Na Zderaze Národní památník heydrichiády. V přilehlém domě č.p. 9 bydlel Matěj Pavlík, neboli biskup Gorazd, ale také kostelník Václav Ornest, který byl spolu manželkou Františkou a dcerou Miluší popraven 24. 10. 1942 v Mauthausenu stejně jako druhý kostelník Karel Louda a jeho žena Marie, která byla sestrou Václava Ornesta.
  • Na Sokolovské třídě 7 bydlel MUDr. Břetislav Lyčka, který kromě jiného před Vánocemi 1941 ošetřil Josefu Gabčíkovi palec na noze, jenž si Gabčík poranil při seskoku. V jeho bytě se konaly i některé z porad sokolské organizace Jindra. MUDr. Lyčka se těsně před zatčením 21. 7. 1942 zastřelil v Ouběnicích nedaleko Příbrami, jeho ženu ukrývala herečka Anna Letenská. Tu to stálo život.
  • V domě vedle prodejny Baťa na Sokolovské ulici 570/310 žila rodina Hofmanů. Bratři František a Jiří byli nejbližšími spolupracovníky Anthropoidu. Kabát, kterým Gabčík zakrýval na místě atentátu svůj Stengun, byl právě Jiřího Hofmana. Hofmanovi navíc údajně jeli spolu s oběma parašutisty s nákladním vozem plným nábytku prozkoumat trasu z Prahy do Panenských Břežan.
  • V karlínské Rustonce pracoval Antonín Oktábec, aktivní pomocník parašutistů, svoji ordinaci zde měl i MUDr. Lyčka. Podle jedné domněnky, patřící však spíše do říše fantazie, zde byl dokonce v Lyčkově ordinaci ošetřován zraněný Jan Kubiš… Dnes na místě velké továrny stojí nedaleko Sokolovské ulice pouze komín.
  • Známá herečka Anna Letenská, provdaná Čalounová, ukrývala spolu s manželem Vladislavem Čalounem ve svém bytě v Soukenické 196/11 manželku MUDr. Břetislava Lyčky Františku. Ani popularita nedokázala Annu Letenskou ochránit před popravou. Zahynula v Mauthausenu 24. 10. 1942, její muž tamtéž 26. 1. 1943.
  • Autoelektrikář a opravář autobusů Antonín Oktábec žil v domě v Sovově ulici 503/3. Aktovka, ve které Gabčík ukrýval svůj stengun a jež poté zůstala na místě činu, byla možná Antonína Oktábce. Zatčen byl 14. 7. 1942 a zastřelen 26. 1. 1943 v Mauthausenu, jeho žena Vlasta byla zatčena sice až 31. 8. 1942, ale popravena byla již 24. 10. 1942, rovněž v Mauthausenu.
  • K přímému setkání skupiny Anthropoid a škpt. Václava Morávka, jednoho z trojice legendárních „Tří králů“, došlo v bytě Ludmily Peršínové na Staroměstském náměstí 478. Na vzájemné spolupráci se však muži nedohodli.
  • Na přelomu let 1941 a 1942 se na statku Miloslava Vojtěchovského scházel Anthropoid s dalšími odbojáři. Statek ve Starostrašnické ulici byl mimo centrum města, a i proto patřil k hlavním pilířům odbojové činnosti. Miloslava Vojtěchovského zatklo gestapo hned po akci v Resslově ulici a 30. června byl v Kobylisích popraven. Dnes není po statku ani památky. Celá oblast se kvůli výstavbě metra zcela změnila a ulice byla stanicí metra Strašnická rozdělena na dvě části, z nichž ta, kde se v čísle 12 Vojtěchovského statek nacházel, byla pojmenována Ke Strašnické.
  • Na dodnes velice rušné Strakonické ulici, v těsném sousedství železničního mostu, bydlel v čísle 1564/23 ing. Otakar Zeithammel. Pomáhal například rodině Khodlových uschovat a spálit jeden z padáků. Celá rodina Zeithammelových skončila v mauthausenské popravčí místnosti.
  • Do ústavu soudního lékařství a toxikologie v Studničkově ulici 4 byla převezena těla všech sedmi obránců z kostela sv. Cyrila a Metoděje. Bylo to i místo, kde byly uloženy jejich preparované hlavy. Ty byly 20. 4. 1945 odvezeny neznámo kam. Jedna z možností, o níž se spekuluje, je, že byly zničeny při leteckém útoku na vlak, který je převážel do Německa.
  • Z podolského azylu se Jaroslav Švarc přesunuje do Školské ulice 7 k prokuristovi Bohumilovi Zadákovi. Prokurista Zadák zůstane naštěstí neprozrazen a válku přečká.
  • V luxusním domě na Újezdě 16 měla soukromou ordinaci oční lékařka MUDr. Milada Frantová-Reimová, která ošetřila Janu Kubišovi poraněné oko. Splnění Hippokratovy přísahy jí vyneslo kulku do týla v Mauthausenu 24. 10. 1942.
  • S manželkou a dvěma syny bydlel v domě ve Václavkově ulici v čísle 835/18 penzionovaný středoškolský profesor Josef Ogoun, který na dívčím gymnáziu Elišky Krásnohorské učil před válkou jednu z dcer Petra Fafka. Od 19. května 1942 u Ogounů bydleli Gabčík s Kubišem a zřejmě odtud i vyrazili ráno 27. 5. 1942 do Libně. Ogounovi se dožili konce války.
  • Tisíce zvědavců nahlížely ve spodní části Václavského náměstí do výlohy obchodního domu Baťa. Gestapo zde vystavilo všechny věci, nelezené na místě atentátu, s výjimkou Gabčíkova stengunu.
  • Při honičce s Heydrichovým řidičem Johannesem Kleinem vběhl Gabčík do řeznického krámu Františka Braunera ve Valčíkově ulici 1153/22 (tehdy samozřejmě Na Zápalčí). Obchod však neměl druhý východ vzadu, a tak došlo k přestřelce, během níž Gabčík Kleinovi prostřelil nohu a poté utekl směrem k Trojskému mostu.
  • V domě ve Viktorinově ulici, v čísle 4 byla 21. 6. 1942 zatčena jedna z mnoha dobrovolných sester Československého červeného kříže, přítelkyně a spolupracovnice manželů Bautzových Miloslava Dubová-Čermáková. Její jméno i jméno manžela Karla připomíná pamětní deska na domě v Lumírově ulici, kde bydleli Bautzovi.
  • V bytě železničního úředníka Augustina Šenolda na Vršovické třídě 887/12 se konají konspirativní schůzky vedoucího odbojové organizace Jindra Ladislava Vaňka a parašutistů. Alžběta Šenoldová funguje v případě potřeby i jako spojka. Zatímco Vaněk si kolaborací s gestapem zachrání život, Šenoldovi jsou v srpnu 1942 zatčeni a v lednu následujícího roku popraveni.
  • Bohumil Vosmík, známý libeňský řezník, žil v Zenklově ul. 113 (tehdy od roku 1940 pojmenované Kirchmajerova) a dodával prostřednictvím Františka Jarolímka parašutistům maso. Zatčen a na Kobyliské střelnici popraven již 24. června 1942 byl nejen on, ale i manželka Anna, dcera Božena, synové Bohumil a Oldřich, snacha Alžběta i pomocník v obchodě Václav Mihula.
  • „Šílený cyklista“ se zakrvácenou tváří – Jan Kubiš se podle svědků před libeňskou sokolovnou v Zenklově ulici 2/37 srazí s neznámou ženou, která přechází ulici. Porazí ji, ale sám ještě dokáže pádu zabránit a pokračuje dál v jízdě…
  • U Baťova libeňského obchodu na Zenklově ulici 286/26 odstavil směrem do postranní ulice zraněný Kubiš zakrvácené kolo a vydal se do nedalekého bytu rodiny Novákových. Od obchodu jej nakonec odvezla Jindřiška Nováková.
Rubriky:  Historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Zrekonstruovali tvář Jana Nepomuckého

Zrekonstruovali tvář Jana...

Odborníkům z Centra kulturní antropologie Moravského zemského muzea v Brně se podařilo...
Tetování lidskou kostí

Tetování lidskou kostí

Archeologům se podařilo najít části nejstarších tetovacích nástrojů,...
Nález největšího pokladu za posledních více než 60 let

Nález největšího pokladu za...

Při nedávném průzkumu systému podzemních jeskyní Balamkú pod městem...
Středověký větrák nalezen v Kutné Hoře

Středověký větrák nalezen v Kutné...

Členové hornického spolku Barbora byli překvapeni, co objevili při průzkumu doposud...
Hodiny zániku lidstva stále ukazují dvě minuty do půlnoci

Hodiny zániku lidstva stále...

Ručičky hodin Doomsday Clock aneb hodin posledního soudu, které odpočítávají...
Poslední večeře nalezeného královského ještěra? Velryba

Poslední večeře nalezeného...

Když byly před několika lety v rámci egyptských vykopávek nalezeny kosti...
Písařské aktivity středověkých žen

Písařské aktivity středověkých žen

V Německu byla nalezena kostra středověké ženy, která vytvářela posvátné texty a která...
Pohřební rituály islandských Vikingů vyžadovaly koňské oběti

Pohřební rituály islandských Vikingů...

Podle nové studie vědců z univerzity v Oslu se zjistilo, že vlivní členové...
V Mexiku byly objeveny pozůstatky svatyně boha Xipe Toteca

V Mexiku byly objeveny pozůstatky...

V mexickém Pueblu byl objeven chrám z rozmezí let 900 až 1150,...
Příběh českého lva: Proč nemáme ve státním znaku řepu?

Příběh českého lva: Proč nemáme ve...

Symbolické myšlení je jedním ze znaků, které člověka odlišuje od ostatních...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Co když přestanou zabírat léky na kapavku?

Co když přestanou zabírat léky...

Jako všechny organismy, i bakterie se vyvíjejí. Antibiotika, která byla ještě v minulé...
Jak zachránit život? Zeptejte se těchto mazlíčků!

Jak zachránit život? Zeptejte se...

Možná máte psa, možná kočku, křečka nebo jiné zvíře. Nejspíše...
Dějiny mikroskopu: Galileovo očko zvětšovalo 30krát

Dějiny mikroskopu: Galileovo očko...

„Vidíš něco?“ ptá se napjatě Zacharias Janssen svého otce Hanse. I když se...
Kozy na stromech: Šplhají téměř lépe, než opice!

Kozy na stromech: Šplhají téměř...

Strom, plný libozvučně zpívajících ptáků není nic neobvyklého a potěší...
VIDEO: TOP 5 velkých, ale zvláštních sběratelů

VIDEO: TOP 5 velkých, ale...

Sbíráte něco? Zátky, plechovky, poštovní známky? To zní jako vcelku...
Utekl Stede Bonnet na moře kvůli hašteřivé manželce?

Utekl Stede Bonnet na moře kvůli...

„Už toho mám dost,“ bouchne do stolu majitel plantáží na Barbadosu Stede...
Středověký mor mohl doputovat až do subsaharské Afriky!

Středověký mor mohl doputovat až...

Ve 14. století zasáhla morová rána v Evropě a Asii na 200 miliónů lidí. Až...
VIDEO: Jak dlouho přežijete na jednotlivých planetách?

VIDEO: Jak dlouho přežijete na...

Už dlouho zkoumáme to, jestli je možné žít na nějaké jiné...
Bitva u Breitenfeldu: Vyhrál ji Lev ze severu s hrstkou ubožáků?

Bitva u Breitenfeldu: Vyhrál ji Lev...

„To není pravda!“ reaguje Albrecht z Valdštejna, toho času bývalý vrchní velitel...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.