Za odborně znějícím názvem forenzní entomologie se skrývá věc pro laiky většinou poměrně nechutná – výzkum toho, jak moc si hmyz stačil pochutnat na mrtvém lidském těle. A jelikož se zdaleka nejedná o disciplínu jednoduchou, musejí ve službách kriminalistů pracovat vysoce kvalifikovaní odborníci z řad přírodovědců-entomologů. Na jediné  takové pracoviště v České republice se vypravilo i 21. století.

Dlouhé a trpělivé pátrání vědců v základním výzkumu může najít často velmi nečekané využití v oblastech, na které zanícení vědci zprvu vůbec nepomysleli. Nejinak tomu bylo i v případě generací entomologů, kteří trpělivě krůček po krůčku rozplétali tajemství vývoje hmyzu.

V rukou forenzních entomologů se jejich obecné poznatky mění v důležitá vodítka, která kriminalistům pomáhají v případech, na které jsou soudní lékaři již krátcí. V  Kriminalistickém ústavu v Praze se této nepříliš vábné práci kupodivu věnuje zástupkyně něžného pohlaví, Ing. Hana Šuláková, Ph.D. O její kvalifikaci svědčí mimo jiné i to, že je jednou ze dvou českých členek Evropské společnosti pro forenzní entomologii (EAFE).

Milovníci mrtvol

Hostinu na mrtvých tělech velkých savců, mezi které pochopitelně patří i člověk, si nenechá ujít poměrně početná, nicméně naštěstí ne zcela bezbřehá skupina hmyzích druhů. „Celosvětově se počet druhů významných pro forenzní entomologii  pohybuje okolo 200. V našich podmínkách analyzujeme přítomnost  50–100 druhů,“ upřesňuje Hana Šuláková.

Zajímavé také je, že drtivou většinu významných druhů tvoří ty s proměnou dokonalou, jejichž larvy se od dospělců liší nejen vzhledem, ale i způsobem života.

V počtu jedinců hrají prim dvoukřídlí (zejména mouchy z čeledí bzučivkovitých, mouchovitých, masařkovitých a sýrohlodkovitých), na počty druhů je však porážejí brouci, zastoupení skupinami s přiléhavými názvy, jako jsou hrobaříci, mrchožrouti, mršníci či kožojedi.

Z dalších hmyzích skupin mohou svou roli sehrát někteří motýli (moli, zavíječi),  případně někteří blanokřídlí (chalcidky, vosy, mravenci).

Není mrtvola jako mrtvola

Proměnných, jejichž drobné posunutí může mít na výslednou zprávu entomologa velký vliv, je skutečně velká řada a kvalitní forenzní entomolog musí mít inteligenci a intuici hodnou Sherlocka Holmese.     Zcela jinak například probíhá kolonizace mrtvoly hmyzem v případě, že  leží ve volné přírodě, jinak v uzavřené místnosti, jinak zase v hrobě či zakrytém místě nebo dokonce ve vodě.

K nejrychlejšímu rozkladu dochází přirozeně ve volné přírodě. V případě, že se tělo nachází v hrobě (většinou mělkém) se rozklad těla výrazně zpomalí. „Zatímco volně ložená mrtvola stihne na povrchu „zhubnout“ až 90 % své váhy za 1 týden, u těl pohřbených je úbytek asi 20 %  za 6–8 týdnů,“ udává Hana Šuláková.  „Výsledky se budou pochopitelně opět lišit v případě, že rozklad těla probíhal v době  vegetační sezóny či mimo ni.

V zimě je rozklad pomalejší a objevují se spíše malé, méně početné druhy hmyzu, např. mouchy z čeledi lanýžovkovitých či sýrohlodkovitých,“ doplňuje entomoložka.

Nájezd prvních kolonizátorů

Aby vědci získali co nejpřesnější obrázek o tom, jakou historii mělo za sebou mrtvé tělo, musí pokud možno co nejpřesněji vědět, jak vypadá proces jeho rozkladu. V každé z fází totiž takové tělo „chutná“ poněkud odlišným skupinám hmyzu a celý ekosystém se tak poměrně zákonitě vyvíjí v čase (tzv.

sukcese). Odborníci rozlišují zpravidla 6 až 7 vln kolonizace mrtvého těla. Pro zjednodušení (které ale neplatí pro profesionální forenzní entomology), se budeme věnovat pouze zidealizovaným podmínkám, tedy tělu  volně loženém v přírodě.

V úplně první fázi, tedy těsně po smrti nebo ještě krátce před ní, zaútočí na tělo např. mravenci, vosy či brouci střevlíci, aby si z něj „uždíbli“ kousek potravy. Pro stanovení doby úmrtí jsou však mnohem důležitější mouchy bzučivky, které začnou klást vajíčka do snadno přístupných míst, zejména na sliznice (oči, nos a ústa) či otevřené rány.  Na tělo jsou mouchy přitahovány hlavně „vůní“ potu, krve a masa.

Po pěti dnech: tělo s vůní sýra

Vládnou-li v okolní přírodě „příznivé“ podmínky, začnou již druhý den po úmrtí tělo jako balón nafukovat plyny, které jsou vedlejším produktem činnosti bakterií, které máme v trávicím traktu. „Vůni“ těchto plynů nedokáží odolat jak  mouchy  (zejména bzučivky a masařky), tak mrchožraví brouci hrobaříci a mrchožrouti.

Zhruba do 5 dní po smrti však tělo splaskne a započne v něm nová vlna biochemických procesů.

Během tohoto období, které se někdy rozděluje do dvou dílčích fází, se tělo stává biochemicky aktivním. V první řadě dojde ke zmýdelnatění tuků a jako vedlejší produkt rozkladu se začnou uvolňovat další atraktanty pro čichové orgány hmyzu, těkavé mastné kyseliny (např. kyselina máselná).  K tomu se nakonec přidává i fermentace proteinů (bílkovin) svalové hmoty, která způsobuje charakteristický zápach, připomínající zrající sýr.

Ten láká mouchy s přiléhavým názvem sýrohlodky, dále pak mouchy z čeledí octomilkovitých a mouchovitých, brouky kožojedy či krásné paličníky z čeledi pestrokrovečníkovitých.

Po 25–45 dnech:  zbude jen kůže a kosti…

Po nějakých 20–45 dnech, kdy tělo leží volně v přírodě, nezbývá hmyzu k hostině již příliš mnoho. Tělo je jednak z velké části rozloženo a zkonzumováno, jednak je díky slunečnímu záření částečně mumifikováno tak, že se k němu další zájemci o hostinu mnohem hůře dostávají.  V pokročilém stadiu rozkladu se z těla uvolňuje další látka nevábné vůně, čpavek (amoniak).

Na tělo se začínají slétat spíše mouchy z čeledi hrbilkovitých či „pravé“ mouchy rodu Hydrotaea.

Po více než jednom roce zbudou z těla jen části velmi odolné tkáně, jako jsou kosti, vlasy, chrupavky či zaschlé (mumifikované) zbytky kůže. I na tyto zbytky se pochopitelně specializuje řada druhů hmyzu, zejména larvy nejrůznějších brouků (kožojedi, rušníci a další).

Z takto zkonzumovaného těla však již nelze zjistit o mnoho více, než že ke smrti došlo již před relativně dlouhou dobou (tj. více než 1 rokem).

Entomolog na místě činu

Pro kriminalistu je vždy nejdůležitější dokonalé ohledání místa, na němž bylo tělo nalezeno. (O tom, zda se skutečně jednalo o místo úmrtí, rozhodují často právě forenzní entomologové.) Ani entomolog se však rozhodně nemůže spokojit pouze s ohledáním těla,  byť je tělo přirozeně nejdůležitějším zdrojem informací.

Dalším nutným krokem je prohledat okolí nálezu. Nejdříve tzv. lože mrtvoly, tedy bezprostřední okolí mrtvého těla včetně jeho podloží. Hned další na řadě je širší okolí a nakonec i pitva. A proč taková pečlivost?

Důležitou stopou nejsou jen larvy či dospělci hmyzu, ale také nepohyblivé kukly, které jsou u dvoukřídlého hmyzu (např. much) obaleny ještě tzv. pupariem. Larvy řady much se nekuklí přímo v mrtvém těle, ale odlézají splnit tento úkol 3–6 metrů mimo něj.

„Přítomnost kukel v okolí je důležitým zdrojem informací o časovém průběhu kolonizace mrtvého těla. U těl nalezených v místnostech nacházíme kukly či přímo dospělce např. u prahů bytu či u okenních tabulí,“ popisuje svou činnost na místě činu Hana Šuláková.

Biologické hodinky

A co vlastně entomolog na místě činu zajistí? Jsou to pochopitelně zejména exempláře hmyzu v nejrůznějších vývojových fázích. Jelikož jde v drtivé většině o hmyz s proměnou dokonalou, jedná se nejčastěji o dospělcům velmi nepodobné larvy („červíky“).

Larvy samotné však také procházejí skokovitým vývojem, přičemž jednotlivé fáze (tzv. instary) se od sebe také liší. To je pro forenzní entomology také požehnáním – délka vývoje jednotlivých instarů je většinou přesně známá a larvy tak mohou sloužit jako poměrně přesné biologické hodinky.

Co se zajištěnými stopami?

S larvami je však přeci jen spojen důležitý problém. Pro správné stanovení jejich stáří je třeba co nejpřesněji znát konkrétní druh mouchy. Ty jsou si v larválním stadiu (zejména v 1. a 2. instaru) tak neuvěřitelně podobné, že si je od sebe netroufne odlišovat ani ten největší odborník.

Jak z této zapeklité situace ven? Problém  není zase tak těžké vyřešit. „V  ideálním případě se polovina nalezeného materiálu usmrtí  a druhá polovina se ponechá živá, vše se odveze do laboratoře. Tam pak larvy krmíme vepřovým masem a počkáme na jejich vylíhnutí.

Podle dospělých exemplářů již druhy určíme spolehlivě,“  vysvětluje Hana Šuláková.

Entomolog s kalkulačkou

Než podá svou závěrečnou zprávu vyšetřovateli, musí si forenzní entomolog poskládat dohromady co nejkompletnější obrázek. Ten je pochopitelně v první řadě výsledkem kombinace zajištěných stop a poznatků o bionomii nalezeného hmyzu, jako důležitý doplněk však slouží i data o počasí v průběhu poslední doby, získaná z Českého hydrometeorologického ústavu.

Z něj se získají nejen údaje o srážkách, ale především velmi důležitý údaj o průměrné teplotě.

U krátkého „post mortem intervalu“ se určuje doba smrti prakticky výhradně ze zastoupení různých instarů muších larev. Do hry zde nečekaně vstupuje matematika. Rychlost vývoje larev totiž poměrně přesně souvisí s množstvím tepla, tedy s průměrnou teplotou.

Aplikací poměrně jednoduchých vzorečků platných pro konkrétní druhy lze dojít k určení času úmrtí s přesností na +-1–2 dny. Ke stejnému číslu lze dojít i pomocí analýzy usmrcených larev. V tomto případě však entomologové nedosazují do vzorečků, ale usuzují podle velikosti a vývojového stupně larev.

Čerti a mouchy

Zvláště důležitou roli začaly hrát mouchy od chvíle, kdy lidé začali žít usedlým zemědělským způsobem života. K nejvýznamnějším kulturním centrům prvních zemědělských civilizací patřila i oblast Levanty, tedy někdejšího Judska, Izraele a Fénicie (dnešního Izraele a Libanonu).

Není proto divu, že se o mouchách dočteme často i v jednom z pilířů evropské civilizace, v Bibli.

K nejznámějším patří popis čtvrté egyptské rány, kterou zasadil Hospodin Egypťanům, když nechtěli propustit Židy z otroctví. Domy Egypťanů i zem pod jejich nohama zaplnily mouchy (Ex 8, 16). Důležitá byla pro Židy i negativní role filištínského božstva Beel-zebuba.

Tento bůh, jehož jméno doslova znamená „pán much“ mělo původně zdůrazňovat jeho ochranitelskou roli: měl moc nálety much zastavit, nebo je na opak poslat na nepřátele. Jako „kníže démonů“ se postava Beelzebuba objevuje v Novém zákoně (v evangeliu podle Marka, Matouše i Lukáše), kde je zároveň nazýván i Satanem. Cesta k proměně „pána much“ v lidového čerta tak byla umetena…

Kdy je třeba volat entomologa?

I když to zní na první poslech skutečně téměř nechutně, představuje i lidská mrtvola velmi komplexní ekosystém, který se velmi přesně vyvíjí v čase. Z poměru zastoupení vývojových stadií jistých druh hmyzů a později (asi po 20–45 dnech) i poměru různých dalších druhů hmyzu může proto znalec takového ekosystému zjistit řadu informací, které by odborníkům z jiných kriminalistických profesí proklouzly mezi prsty.

V první řadě je možné (pochopitelně jen s jistou mírou přesnosti, která klesá zejména s délkou pobytu těla v přírodě) určit délku takzvaného „post mortem intervalu“ (PMI), tedy dobu, která uplynula od smrti.

Další ze skutečností, kterou dokáží pečliví entomologové zjistit je, do jaké míry se s tělem manipulovalo v místě, kde bylo nalezeno, případně i to, zda bylo po smrti převáženo na různá místa. Konečně poslední skupinu informací tvoří „dodatkové“ informace o chemickém profilu těla, např. o obsahu těžkých kovů, omamných a psychotropních látek či dokonce profilu DNA.

Pojídači mrtvol

Zatímco smrtí jednoho život končí, život řady jiných začíná. Na tomto novém začátku dalšího cyklu života stojí řada tvorů, kteří zdroje energie pro svůj vlastní život nezískávají ani ze Slunce, jako například rostliny;

ani jejich pojídání, jako býložravci; ani  lovením kořisti, jako predátoři. Této skupině organismů, kam můžeme mimo živočichů řadit např. řadu bakterií, jednobuněčných „prvoků“, hub i rostlin, říkají odborníci původně řeckým slovem saprofágové (z řeckého saprotés = hniloba).

Saprofágové zkrátka „přijdou k hotovému“: za jejich největší investicí lze považovat  hledání uhynulého organismu, na němž si pak mohou začít pochutnávat.  Z hlediska kriminalistů je nejdůležitější  ta podskupina saprofágů, kterou odborníci nazývají nekrofágové.

Jejich jméno neznamená v přesném překladu z řečtiny nic jiného, než „pojídači mrtvol“. Nejčastěji mezi nimi hrají prim zástupci druhově nejpočetnější skupiny živočichů vůbec: hmyz. (Viz boxy „Brouci s nevábnými jmény“ a „Moucha, kam se podíváš“).