Rozpětí zájmu fyziky je obrovské. Na jedné straně studuje ty nevětší struktury vesmíru, na druhé se noří do kvantového světa elementárních částic. Jen málokdy se však stane, aby se fyzika mikro a makrosvěta propojily tak, že plodem jejich vzájemného kontaktu bude smysluplná technologická aplikace. K objevu došlo vlastně náhodou. Britský planetární geolog Dominic Fortes z University College London se zajímal o zvláštní vlastnosti monohydrátu methanolu, tedy látky, která tvoří „led“ na několika měsících vzdálených planet sluneční soustavy, jako je například Jupiterův Io, Saturnův Enceladus či Neptunův Triton. Astronomové zaznamenali na těchto měsících občasné „sopečné výbuchy“, tedy erupce, během nichž jez útrob měsíce tohoto zvláštního „ledu“ vychrleno velké množství.
Tato látka má totiž skutečně unikátní vlastnosti, které ji možná předurčily k tomu, aby začala hrát při vulkanismus na vzdálených měsících centrální roli. Při různých tlacích a teplotách totiž nápadně mění svůj objem. Například při zahřátí na běžnou pokojovou teplotu se nebývale roztáhne v jedné prostorové dimenzi, zatímco v dalších dvou se naopak smrskne. Tento jev označují fyzikové jako negativní lineární stlačitelnost. Tato schopnost je v přírodě velmi vzácná – zatím je známo pouhých 15 materiálů, které ji vykazují. Přirozenou oblastí aplikace látek s těmito vlastnostmi je např. nanoelektronika, konkrétně nano přepínače.Problém je však v tom, že nikdo z fyziků dnes zatím netuší, co přesně tento makroskopický jev způsobuje na mikroskopické úrovni jednotlivých atomů a molekul. Výzkum tak jednoduché a dostupné sloučeniny, jako je monohydrát methanolu, by mohl k poznání vlastností a jejímu dalšímu využití výrazně přispět.
