Oproti našim nejbližším příbuzným máme my lidé velkou řadu zvláštností. Jednou z nejvíce zarážejících jsou i naše relativně velké, nemotorné a zcela bezbranné děti. Američtí antropologové se nedávno pokusili zrekonstruovat, jak rození takto neobvyklých dětí postupně proměňovalo životní zvyky našich předků.

Lidské děti se rodí s porodní vahou, která činí v průměru činí asi 6,1% hmotnosti matky. Kromě tohoto poměrně vysokého čísla mají také řadu jiných zvláštností. Jednou z nich je například  nezvykle velká hlava, což přirozeně komplikuje porod. Dlouho po svém narození jsou proto děti zcela bezbranné a tak odkázané na péči nejen matky, ale i řady dalších příbuzných či jiných členů skupiny.  Oproti tomu naši nejbližší příbuzní, šimpanzi, rodí relativně samostatná mláďata o hmotnosti prakticky poloviční, okolo 3,3% hmotnosti matky. Tento do očí bijící rozdíl již sám o sobě volá po interpretaci. Zvláště, když primatologové a antropologové dobře vědí, jak rozdílné životní zvyky oba druhy mají. Americký antropolog Jeremy DeSilva z Bostonské univerzity se na základě dostupných údajů o velikosti mláďat a dospělců různých fosilních hominidů pokusil odhadnout, jak vypadaly postupné kroky v přechodu k větším dětem, životu mimo větve stromů a lidské sociální struktuře.

Podle jeho odhadů byla například mláďata druhu Ardipithecus ramidus (tedy populární „Ardi“) poměrně primitivní – dosahovala sotva 3,2% hmotnosti matky. S takovými mláďaty jistě nebyl problém vyskočit v případě nebezpečí do korun stromů. Spolu s objevením rodu Australopithecus se však tento poměr již výrazně proměnil: mláďata začala dosahovat hmotnosti až 6% hmotnosti matky. Takto velká mláďata se také pravděpodobně začala samostatně pohybovat až mnohem později, dokonce téměř tak pozdě, jako dnešní děti. Péči o tak velká a bezmocná mláďata (tzv. prodloužená postnatální péče) matky jistě nemohly zvládat samy: pomoc od partnera začala být tedy nezbytná. S postupně se prodlužujícím věkem (zhruba spolu s objevením se druhu Homo) přišly také na řadu také další důležití pomocníci: babičky. Velké děti tedy nejen napomohly „slézt opicím ze stromů“, ale napomohly také vzniku toho, čemu dnes říkáme rodina.