Nová studie, vedená vulkanologem Giuseppem Mastrolorenzem z Národního institutu geofyziky a vulkanologie v italské Neapoli, přinesla zcela nový pohled na dávnou katastrofu v Pompejích. 
„Všechno, co bylo dosud napsáno a řečeno pro turisty, nebylo pravdivé,“ prohlásil Mastrolorenzo. Ve spolupráci s časopisem Akta HISTORY revue pro vás přinášíme tyto nově objevené souvislosti.
Metody vulkanologického a bio-antropologického výzkumu použité italskými vědci ukázaly zajímavé výsledky, které ve spojení s matematickým modelováním průběhu erupce sopky Vesuv v roce 79 n. l. přinesly nová fakta o příčinách smrti jejích obětí.
Nový význam Pliniových textů
Dlouho známe tragický příběh italských měst Pompeje, Herculaneum, Stabie a Oplontis, která 24. srpna roku 79 n. l. pohřbil výbuch sopky Vesuv. Ve městě zemřely tisíce lidí a historikové vysvětlovali jejich smrt udušením jedovatými sopečnými plyny a popelem. Italští vědci ale nově přicházejí s jiným vysvětlením. Jejich zjištění neodporuje ani historickému svědectví o této smrtící katastrofě, které zaznamenal římský politik, rétor a spisovatel Gaius Plinius Caecilius Secundus, známý také jako Plinius mladší, synovec a adoptivní syn Gaia Plinia Secunda, Plinia staršího. Zaznamenal i smrt svého strýce pří výbuchu sopky. Plinius starší byl v té době velitelem římského loďstva v Misenu, pomáhal evakuovat obyvatelstvo přímořských osad ohrožených erupcí Vesuvu a prováděl pozorování průběhu erupce.
Nero ani senát nepochopili varování
Až do roku 62 n. l. byl Vesuv klidný tak dlouho, že ho lidé považovali za vyhaslý. Pak se ale probudil a vulkanické děje vyvolaly nečekané, poměrně silné zemětřesení. O tomto zemětřesení najdeme zmínku i v Senecových „De quaestiones naturales“. V Pompejích byla poškozena většina budov, zřítila se i část Herculanea, poškozené domy byly i v Neapoli. Císař Nero váhal, zda Pompeje, poškozené v tak obrovském rozsahu, obnovit, nakonec se rozhodl obchodní i průmyslovou metropoli na troskách znovu vybudovat. Po sedmnácti letech se ukázalo, že zemětřesení bylo jen varování a starověké Pompeje nadlouho zmizely ze světa.
Kopejte opatrně
V roce 1594 začali dělníci práce na stavbě kanálu mezi řekou Sarno a přímořským městem Torre dell’Annunziata. Objevili zbytky městských zdí, fresky a mince. Netušili, že odkryli antické Pompeje, stejně jako ještě v roce 1709 údajný rolník při náhodném kopání studny trosky Herculanea. Teprve nález nápisu vytesaného na mezníku v roce 1763 potvrdil, že se jedná skutečně o Pompeje. Na místě ředitele bohatého a cenného archeologického naleziště se postupně vystřídalo několik šťastně i nešťastně vybraných osobností, vč. německého archeologa Johanna Joachima Winckelmana, francouzského architekta Charlese Françoise Mazoise nebo Alexandra M. (??) Dumase, a přestože bylo mnoho památek i zničeno, Pompeje tak mohly postupně vydat své svědectví.
Chyba v kauze staré skoro dva tisíce let
Explozivní erupci Vesuvu v roce 79 n. l., popsanou Pliniem, provázely masivní pyroklastické proudy – směs žhavých sopečných plynů, částic magmatu a sopečného popela o teplotě až 1000 °C, které se spouštěly po svazích sopky. Takové proudy dosahují obrovských rychlostí, uvádí se až 700 km/h, jsou jedním z nejničivějších projevů sopečné činnosti. Při erupci Vesuvu v roce 79. n. l. zasáhly stékající pyroklastické proudy v několika okamžicích osídlené oblasti a dlouho se vědci domnívali, že okamžitá smrt jejich obyvatel nastala v důsledku otravy jedovatými plyny a udušení sopečným prachem. Giuseppe Mastrolorenzo a jeho tým se věnovali výzkumu ostatků lidských obětí této katastrofy s použitím multidisciplinárních vulkanologických a bio-antropologických metod. Na základě svých zjištění s předchozí teorií nesouhlasí.
Blesková smrt v pohybu
Archeologové v průběhu vykopávek získali stovky těl obětí ze tří hlavních měst zničených erupcí. Unikátně se znaky a následky smrtících účinků zachovaly na nalezišti v Pompejích, asi 10 km od Vesuvu. Zhruba tři čtvrtiny z obětí zasáhla blesková smrt při nějaké činnosti, jejich nalezená těla vypadají, skoro jako byste zastavili film – dokumentují to, co právě lidé dělali. To byl první impulz k tomu, aby se italští vědci začali zabývat skutečnou příčinou jejich smrti. Lidé, kteří zemřou v důsledku udušení prachem nebo jedovatými plyny, jsou často nacházeni v charakteristických pozicích, se symptomy dušení, ležící nebo zkroucení na podlaze.
Kosti přiznaly barvu
Jako další příčina smrti přicházela v úvahu vysoká teplota. Proto se výzkumníci rozhodli porovnat vzorky lidských a zvířecích (koňských, psích) kostí, vystavených působení různých teplot v rozmezí od 100 do 800 °C. Porovnávali zbarvení a další parametry vzorků a na základě výsledků došli ke zjištění, že těla v Pompejích byla vystavena teplotě ca 120 až 150 °C. Vzorky z těl obětí, nalezených blíže k centru erupce, musely být vystaveny teplotám přibližně 450 až 500 °C. Jako vyšetřovací metody byly použity histochemie, světelná mikroskopie nebo rastrovací elektronová mikroskopie.
Sopka a vajíčko natvrdo
Co způsobuje vysoká teplota, kromě odpaření vody? Lidské tělo je tvořené asi ze 17 % proteiny (bílkovinami). To jsou velmi složité struktury, které jsou na vlivy teploty velmi citlivé. Neobejde se bez nich téměř žádná reakce v lidském těle. Už ca od 60 ºC podléhají i nevratným změnám, ztrácejí svou biologickou aktivitu. Narušují se vodíkové vazby uvnitř molekul a dochází k částečnému rozvinutí původní struktury. Tohle všechno se děje stejně, jako když uvaříte vajíčko natvrdo – proteiny bílku i žloutku (ty pomaleji, protože jsou ve společnosti tuků) se „srazí“, denaturují a nastávají změny, pro organismus neslučitelné se životem.
Sálající smrt
Výsledky svých studií vědci použili pro modelování teplotních gradientů, map teplot šesti hlavních proudů horkého popela a magmatu, které se valily po svazích sopky během erupce. Erupce neměla takovou sílu, aby vyvrhla magma a popel do vyšších vrstev atmosféry, a tak pyroklastika neodvratně a mohutně zavalila obydlená kvetoucí města a proměnila je v mrtvá spáleniště. Podle výsledků matematického modelování se ukázalo, že v rozporu s dřívějšími předpoklady mohly být smrtícím teplotám vystaveny daleko širší oblasti v okolí sopky. Mastrolorenzo je přesvědčen, že oběti byly usmrceny během několika vteřin, ve kterých drasticky stoupla teplota. Smrtící horká vlna se šířila s pyroklastickým proudem a její tepelná energie stačila na to, aby usmrtila okamžitě všechno živé. Její intenzita byla tak silná, že bylo lhostejné, zda živí tvorové byli venku nebo uvnitř svých obydlí. Sálající teplo se mohlo šířit až do vzdálenosti téměř 20 km od sopky.
Šest ohnivých jazyků
Erupce Vesuvu v roce 79 n. l. vyvolala sled šesti rázových pyroklastických vln, které se řítily od ústí vulkánu s rostoucí silou, devastovaly krajinu a bořily budovy. Vrstvy sopečného popela zakryly celou oblast v tloušťkách od několika desítek metrů v blízkosti vulkánu až po několik milimetrů v místech vzdálených od centra erupce. Podle archeologických výzkumů se první tři proudy zastavily před severozápadními hranicemi města a až teprve pozdější tři jej zasáhly. Stopy toho čtvrtého končí v omezeném rozsahu několika set metrů hned v blízkosti jižních a jihozápadních hranic. Poslední dva vyvržené proudy byly nejmocnější, putovaly až do vzdálenosti nejméně 15 km od ústí vulkánu. Ze studia sedimentačních charakteristik sopečného materiálu se ukazuje, že většinu obětí měl na svědomí právě čtvrtý proud, navzdory jen několikacentimetrovému prašnému spadu pokrývajícímu oblast cca 80 km2.
Proč boxerská pozice?
Vědci studovali polohy těl 93 obětí z Pompejí, pro srovnání 37 dalších obětí z Oplontis (římské město asi 2 km od Pompejí) a 78 obětí z Herculanea. Polohy nalezených těl byly zkoumány z přímých nálezů koster i sádrových odlitků, aby bylo možno určit příznaky ukazující na smrt způsobenou mechanickými vlivy (např. pod zřícenými zdmi), působením plynu, vdechováním prachu i vlivem tepla vně i uvnitř budov.
Byly určeny polohy, charakteristické pro smrt působením vysokých teplot (alespoň 200 až 300 ° C), přičemž některé z nich (tzv. „boxerská pozice“) byly dříve interpretovány jako obrana před hrozícím nebezpečím. Vědci ale předkládají jinou možnost – zkrácení svalů a šlach končetin v důsledku okamžité dehydratace.
Život zastavený jako film
Většina obětí byla zasažená náhle, takže jejich pozůstatky jsou jakousi drastickou posmrtnou momentkou z jejich života (73 % obětí bylo nalezeno v polohách svědčících o bezprostřední činnosti, 27 % v poloze relaxující nebo spící, u 76 % byla patrná kontrakce končetin a 64 % těl obětí mělo známky „boxerské pozice“). Postoje a příznaky svědčící o důsledcích mechanických vlivů na oběti uvnitř i vně budov jsou extrémně vzácné (2,1%). Tato zjištění jsou považována za důkaz toho, že hodnoty dynamického přetlaku nedosáhly život ohrožujících hodnot, stejně jako lze vyloučit přímý vliv částečného nebo úplného zasažení pyroklastickým proudem. To je v souladu s výsledky popsaného matematického modelování.
Přítomnost vysokého počtu obětí v „boxerské pozici“ je zřejmě způsobena tzv. kadaverickou (smrtelnou) křečí, která způsobí okamžité ztuhnutí v okamžiku násilné smrti. Přítomnost stejného příznaku u tak vysokého počtu obětí nasvědčuje tomu, že byly vystaveny v jediném okamžiku stejnému vlivu.
Teplota, při které se odpaří svaly
Celková tepelná energie musela být nižší v Pompejích než v Oplontis a Herculaneu. V Herculaneu a Oplontis teplo stačilo k okamžitému odpaření a zpopelnění měkkých tkání těl obětí, ale ne tak v Pompejích, kde se jejich otisky ve vrstvách popela zachovaly. Nezávisle teplotu v Pompejích, vyšší než 250 °C, potvrdilo tání kovů a kovových slitin, např. materiál popsaný jako tertiarium, slitina olova a cínu, taje asi při 250 °C. Teplota 250–300 °C byla také dostatečně vysoká, aby zuhelnatělo dřevo, rostlinné materiály a potraviny, ale nestačila k tavení skla, které bylo zachováno v nezměněné podobě ve vrstvách popela. Při teplotě v rozmezí 250–600 °C je předpokládaná doba smrti přibližně od 10 do 102 sekund. Naproti tomu smrt udušením by trvala několik minut a zápasu o dech by nasvědčovala i tělesná pozice. Vypočtené koncentrace vdechnutelného popela v pyroklastickém proudu se navíc blížily hranici přežití, ca 0,1 kg/m3. V souladu s vysokým počtem těl obětí, zemřelých v jediném okamžiku činnosti, lze podle italských vědců jednoznačně vyloučit agonii následovanou uvolněnou pozicí, která je charakteristická pro smrt udušením.
Smrt na žhnoucích křídlech
Na rozdíl od předchozích hypotéz tedy výsledky týmu dr. Mastrolorenza, založené na interdisciplinárním vulkanologickém a bio-antropologickém výzkumu ukazují, že úmrtí obyvatel starořímských měst pod Vesuvem nezpůsobila ani asfyxie (dušení, nedostatek kyslíku ve tkáních), ani rázová síla, ale tepelná vlna. Zatímco rázová síla a doba expozice prašného plynu klesla pod hranici smrtelných hodnot, vysoká teplota pyroklastického proudu byla hlavní příčinou okamžité smrti obyvatel nejen v místech v bezprostřední blízkosti sopky, ale i lidí ve vzdálenějších městech, jako byly Pompeje. Skupina obětí, nalezených uvnitř budov v místě zvaném Muregine asi půl kilometru jihovýchodně od Pompeijí, naznačuje, že dokonce i extrémně krátké vystavení tepelnému rázu v řádu sekund bylo smrtelné.
Může se katastrofa Pompejí opakovat?
Pokud budeme zjištěné údaje uvažovat ve vztahu k současným podmínkám a rizikům, tak evakuační plány pro oblast o poloměru 8 km kolem Vesuvu se jeví jako nedostatečné. Neapol už leží mimo tuto plánovanou zónu, ale stále jenom ca 10 km daleko. Pokud by se opakovala erupce Vesuvu ve stejné síle jako v roce 79 n. l., jsou potenciálně ohroženy více než 3 miliony lidí. Přitom vzhledem k dalekosáhlým smrtícím účinkům podobné erupce je jediná možná strategie pro přežití včasná evakuace. Přesto jsou tyto aspekty zdokumentovány pouze u několika málo novověkých erupcí a obtížně získatelné z historických záznamů, vzhledem k omezené dostupnosti údajů. Výsledky studie tak mohou kromě objasnění historických událostí přispět i k ochraně současných obyvatel v oblastech s rizikem vulkanické činnosti.
Dvě tváře ohně
Den, kdy erupce Vesuvu v pravé poledne zničila kvetoucí města s několika tisíci obyvatel, byl ironií osudu dobou oslav Vulcanalií, svátku římského boha ohně Vulkána. Oheň má odpradávna dvě podoby, jednou z nich je válka, zánik a chaos a druhou oheň domácího krbu, tepla a lásky. Proto i Římané znali Vulcana, trestajícího a nemilosrdného boha ohně ničivého, ale pod druhým jménem Mulciberos měl moc oheň krotit a mírnit, chránit před požáry. Oheň je také jeden ze čtyř živlů a mimochodem – jediný z nich, který dokáže člověk sám stvořit. Symbolicky je oheň spojován s mužskou aktivní silou, červenou barvou, teplem, dnem, sluncem, krví, vitální silou, lvem, agresivitou, ale i očistou, novým zrodem (Fénix) a osvíceností. Podle islámských mystiků, súfijců, se lampa s ohněm skrývá v lidském srdci a obsahuje skryté vědění. Mnoho kultur, například Keltové, spojuje oheň se Sluncem, vesmírným zdrojem života.
Rozhněvala bohy všudypřítomná erotika?
Upjatou morálku v době znovuobjevení Herculanea a Pompejí šokovala doslova všudypřítomnost sexuálních symbolů na freskách i v podobě užitných předmětů v odkrytých domech. Všechno nasvědčuje tomu, že první objevitelé odkryté nálezy v lepším případě znovu zakryli, ve snaze uchránit přísnou tehdejší morálku tak šokujících pohledů, nebo je nenávratně ničili. Archeologové se nejprve domnívali, že objevený objekt sloužil jako nevěstinec, ale podobné byly i nálezy na dalších místech. Na rozdíl od dnešní doby byla používána hlavně falická symbolika, i části užitných předmětů jako lampy nebo misky na tekutiny obsahovaly funkční části ve formě zvětšených, detailně a realisticky propracovaných penisů. Z dnešního povrchního a pokryteckého pohledu na sex plynulo nepochopení smyslu podobných objektů a obrazů jako uměleckých děl, kterými se jejich bohatí majitelé pyšnili jako známkou dobrého vkusu. Sex tehdy byl zřejmě chápán jako přirozená hravá činnost a jeho zobrazení bylo přístupné všem.
Antika znala závislost na studiu
Gaius Plinius Secundus (23 až 79 n. l.) byl římský válečník a filozof, získal vynikající vzdělání v Římě a za císaře Vespasiána byl prokurátorem v afrických a hispánských provinciích. Dnes bychom řekli, že byl závislý na studiu – aby neztrácel čas, dával si prý předčítat i v lázních, na cestách a při jídle. Byl považován za nejučenějšího Římana své doby, vlastnil obrovský archiv. Z jeho vlastních spisů je kromě rétorických, gramatických a historických děl nejznámější Historia naturalis, vydaná ve 37 svazcích. I když obsahuje z dnešního pohledu řadu nepřesností a chyb, je to stále jedinečné dílo, které shrnuje tehdejší poznatky o vesmíru, geografii, antropologii, fyziologii člověka, zoologii, botanice, medicíně, lécích nebo zpracování kovu a kamene. Celé dílo snad jen bez poslední knihy dodatků, kterou sepsal těsně před smrtí, dokončil Plinius starší v roce 77 n. l. a věnoval je císaři Titovi.
Co je po smrti?
Záleží na tom, čemu chcete věřit. V souvislosti s názorem a filozofií jedince je v principu několik možností – ukončení tělesné i duševní existence, pokračování jinde (podle toho, jak jste prožili život na Zemi), nebo navíc po nějaké době návrat zpět v jiném těle (reinkarnace). Lidé věřící poslední z uvedených možností se neshodují v tom, jak a kde probíhá život mezi smrtí a novým zrozením a jestli se duše převtělí opět do lidského těla. V dnešní společnosti je smrt odosobněná, tabuizovaná a uzavřená ve sterilních prostorách zdravotnických zařízení. I to podporuje lidský strach z toho, že se neodvratně blíží a nikdo neví, kdy se s ní setká a jak vlastně vypadá. Strach je často nevědomý a generuje zdánlivě nesouvisející symptomy chování (hromadění majetku, omezené vnímání reality). Z různých možností, které podle jednotlivých názorů může mít nesmrtelná duše, stojí za zmínku jedna, která by opravdu pro mnoho lidí mohla být důvodem ke strachu nebo změně chování – podle ní se v okamžiku smrti člověku promítne nejen celý jeho život, ale celý jeho život viděný očima lidí, se kterými jej prožil.
