Tradiční tvrzení, že ryby jsou němé (a navíc hluché), pro většinu z 25 000 rybích druhů rozmanitých velikostí, tvarů a barev neplatí. „Úroveň a rozsah hluku pod hladinou vod roste v celosvětovém měřítku, ale je mu věnována jen nepatrná pozornost,“ upozornil na sklonku loňského prof. Hans Slabbekoorn z Nizozemské univerzity v Leidenu.
Ten s kolegy z Německa a USA připravil ojedinělý vědecký výzkum. Dokázal, že většina druhů ryb, které zatím specialisté zkoumali, dokáže vnímat zvuky. Oněm záležitostem se věnuje mladý vědní obor – hydrobioakustika.
Není jen čára, ale i měchýř
Rybám ke vnímání zvuku slouží především tzv. postranní čára – linie šupin na obou stranách těla. Nemají ji však např. sledi; orgány pro přijímání vlnění vody jim příroda umístila na hlavu. Nechybí ani vnitřní ucho ukryté za skřelemi.
U většiny rybích druhů badatelé objevili ještě jeden orgán, který pomáhá slyšet ve vodě – plynový měchýř. Dlouho byl považován jen za jakýsi hloubkoměr, vyrovnávající tlak uvnitř těla s okolním tlakem vody. Díky čtyřem párům pohyblivých kůstek (tzv. Weberova aparátu) však plní plynový měchýř ve spojení se sluchovým orgánem stejnou roli jako bubínková blána v uchu suchozemských živočichů.
Nové výzkumy ukazují, že se vyskytují rozmanité podoby měchýře. Jeho velikost se zvětšuje v souvislosti s věkem ryby. S tím souvisí změna sluchu i »hlasu« – »vysoký« se stářím postupně přechází v »nízký«.
Letí jako mladší bratr blesku
V samotné vodě se zvukový signál šíří více jak čtyřikrát rychleji než v ovzduší. Konkrétně – ve vzduchu zvuk za sekundu přeletí 300 m, ve vodním živlu však 1440 m! Vodní zvuky vznikají kmitáním vody. Měří se stejně jako síla zvuku v ovzduší – jednotkou zvanou hertz (Hz). Jeden Hz znamená jeden kmit za sekundu. Dodejme, že citlivé lidské ucho dokáže zachytit zvuky v rozmezí frekvence 20–20 000 Hz. Zvuky pod a nad tímto rozsahem lidé (na rozdíl od některých zvířat) neslyší a nazývají se vysokofrekvenční (ultrazvuky) a nízkofrekvenční (infrazvuky).
Některé ryby se speciální adaptací zaznamenají ultrazvuk v rozsahu 3000 až 5000 Hz, jiné – např. úhoř říční (Anguilla anguilla) – infrazvuk. Přes 800 druhů ryb ze 100 čeledí zvuky aktivně vyluzuje, většinou v hladině do 500 Hz. Jde o signály při vymezení vlastního teritoria, souboji o potravu, hledání partnerů k rozmnožování a o varovné signály při útoku predátorů.
Neznají stereotyp
Zvuky vydávané rybami specialisté dělí do dvou skupin. První tvoří zvuky vznikající při požírání potravy, při plavání. Zmíněné zvukové efekty se označují jako mechanický biogenní hluk.
Dál existují tzv. biogenní zvuky, podobně jako když mňouká kočka apod. Ve vodě se šíří mnoho podob biogenních zvuků. Ovšem do ovzduší proniká jen pouhopouhých 0, 1 %. Naopak voda nepřijímá zvuky z nevodního prostředí
O čem se asi baví?
Různé druhy ryb se ve výrazivu liší. Již Homér psal o rybách zvaných sirény, jejichž zvuky vzdáleně připomínaly zpěv. O zvucích vydávaných rybami psal mj. Charles Darwin, když jim naslouchal při své pouti na palubě lodi Biegel. Ve Středozemním moři můžete uslyšet rachot bubínků, ačkoli ryby – bubeníci plují až ve dvanáctimetrové hloubce.
Mořští sumečkové u atlantských břehů Ameriky čekají na noc, kdy hlasitě chrochtají. Zvlášť hlučně se projevují ryby žijící v nepříznivých světelných podmínkách – zakalené vodě nebo jsou aktivní v noci. Výborný »hudební sluch« osvědčil např. i úhoř.
Nechybí ani kdákání a kvákání
Komunikace je důležitá zejména při nějakém ohrožení. Není tajemstvím, že např. štítník na poplach silně kdáká, což je pro jeho příbuzné signálem k úprku. Umí však i štěkat a hučet. Jeseter kvičí a hvízdá, pyskoun mlaská, ryba Notropis vydává zvuky připomínající tupé údery. Soupeře odhání ostrými výkřiky, aby naopak ve chvílích pohody vyvolené samičce věnoval něžné broukavé serenády. V povodí Amazonky vegetuje druh sumce, který vydává zvuky tím, že vytlačuje vzduch pevně sevřenými žaberními skřelemi. Jeho hlasité troubení pak připomíná slona. Hlas kambaly připomíná zvuk zvonu, azovský hlaváč kváká, ryčí a ječí.
Četné ryby znalci dokonce pojmenovali podle jejich hlasu. Např. v Rusku žije rybí druh zvaný veverka, protože vyluzuje zvuk připomínající veverčí pištění. Ryba doráda (Pagrus auratus) má přídomek »mořská slepice«, neboť kdáká. »Mořskou žábou« je zase podle malabarských indiánů jeden druh čtverzubce, který kváká.
Rámus vede až k sebevraždám!
Stále častěji nás zasahují zprávy, že se velcí kytovci i celá stáda inteligentních delfínů kulohlavců černých (Globicephala melas) z dosud neznámých důvodů vrhají na mělčiny, odkud se nemohou vrátit do hlubokých vod a hromadně hynou. Dokonce se na břeh vracejí i poté, když je záchranáři po velkém úsilí vrátí do hlubší vody.
Někteří kytovci, kteří zahynuli na mělčinách, měli poškození tkáně shodné s následky tzv. dekompresní či kesonové nemoci potápěčů. Jde o nebezpečný stav, kdy se v důsledku rychlého poklesu tlaku při vynoření z hloubky stlačený plyn ve tkáních změní v bublinky, což vede k selhávání smyslových vjemů, paralýze až ke smrti.
Jsou pachateli lidé?
Ačkoli neexistují přímé důkazy, převažují názory, že k těmto tragédiím dochází vinou nadměrného hluku z lodních motorů či sonarů. To kytovce dezorientuje, případně poškozuje jejich orientační schopnosti. Vědci se nově shodují v tom, že antropogenní (způsobené lidskou činností) zvuky mění charakteristické chování kytovců. Poslední bádání naznačují, že hluk může záporně působit nejen na reprodukční schopnosti ryb, ale i na jejich nutnou vzájemnou komunikaci, reakci na predátory a na jejich rozšíření. Vždyť ryby žijí ve více či méně intenzivním sociálním soužití. Převažuje hejnový typ chování. Hejnové ryby (sledi, tresky, tuňáci apod.) před antropogenním hlukem prchají v neuspořádaných skupinách. Tradičně celistvá velká hejna se tříští na menší shluky, což může být důsledkem poruchy dorozumívání – jedné z charakteristických rybích vlastností.
Zvuky způsobené člověkem tak mohou negativně zasahovat do prostředí ryb. Jen akvarijní rybičky prý skvěle naslouchají, ale samy nevydávají ani hlásku
Vidíme, že prof. Hans Slabbekoorn měl pravdu, když díky obsáhlé mezinárodní studii na sklonku loňského roku uvedl: „Lidé si stále představují vodní svět jako svět ticha, ale to je mylná představa!“
Více se dozvíte:
J. Dmitrijev: Ryby, Lidové nakladatelství, 2009
Slavík může způsobit hluchotut
Ichtyologové – odborníci zabývajícími se životem ryb – objevili rybí druh, který nazvali slavík-loupežník (Opsanus tau). Ozývá se většinou chrochtáním, ovšem při hledání samice a v době námluv hlasitě hučí. Horší situace nastane, pokud se někdo cizí dostane na jeho teritorium. Nejprve výstražně chrochtá. potom zahvízdá. Hvizd je tak pronikavý, že i člověku v blízkosti se udělá špatně a může mu prasknout blána ušních bubínků.
Málomluvkou je treska
Nejméně zvuků vydává tichá treska. Výjimkou se stává období tření. Pozorovatelé zatím mají hypotézu, že tresky vydávají zvuky pro účely synchronizace, aby oplodnění proběhlo ve správný moment. Mimo čas tření nevydají totiž ani hlásku. Dodejme, že atlantické tresky obecné (Gadus morhua) slyší podobný vlnový rozsah jako člověk , tedy 30 až 1000 Hz
Kdo porozumí, může se radovat
Vědci z Nového Zélandu loni připravili v laboratoří mohutnou nádrž. Do ní umístili rozmanité druhy ryb. Jejich zvuky monitorovali pomocí podvodního mikrofonu a speciálních nástrojů, které zaznamenávají pohyb ve vodě.
Co zjistili? Ryby specifickou řeč používají při námluvách s opačným pohlavím. Jindy zvuky slouží k tomu, aby varovaly ostatní před nebezpečím nebo aby zjistily bezpečný směr plavby. Někteří predátoři mohou lovit ryby právě díky tomu, že jejich tzv. řeči pozorně naslouchají. Vědecká skupina nyní oznámila, že prý nejvíce komunikativní je štítník; různé zvuky vydává v průběhu celého dne. Nyní badatelé zkoumají, co jednotlivé zvuky přesně znamenají.
