O znečištění světových moří se píše a hovoří už desítky let. Dlouho se zdálo, že díky svým schopnostem samočištění a regenerace si vodní toky, moře a oceány s odpadem poradí. Posledních několik let se ale ukazuje, že tuny plastového odpadu, nakumulovaného ve světových oceánech za desetiletí lidské pasivity, nelze brát na lehkou váhu a je třeba se jimi vážně a neodkladně zabývat, než budou způsobené škody nevratné.
Ve středu severní části Tichého oceánu, přibližně mezi 135º a 155º západní délky a 35º a 42º severní šířky se díky směru mořských proudů, které se v této oblastí stáčejí kolem centrální oblasti, hromadí odpad a vytváří pomalu rotující a stále se zvětšující masu.
Odpadkový vír v Pacifiku
Její velikost není možné určit přesně, odhady naznačují velikost v rozmezí od rozlohy státu Texas až po rozlohu blížící se dvojnásobku velikosti USA, tedy v rozmezí od 700 000 km2 na více než 15 000 000 km2, což představuje přibližně 0,4 % až 8 % rozlohy Tichého oceánu. Tato oblast – Great Pacific Garbage Patch nebo také Pacific Trash Vortex – je známa nejdéle a soustředí se na ni stále pozornost vědců i publicistů. Je však známo již pět velkých, kriticky znečištěných oceánských oblastí, ještě jedna v Tichém oceánu, další v Atlantiku a další, zatím menší, v oblasti Aljašky a Antarktidy. Rozsah zněčištění světových moří a oceánů není zřejmě ani dnes ještě známý v plné šíři.
Zamořené oblasti nelze lokalizovat ani z letadla nebo satelitních snímků, protože částice tvořící odpad představují jak celé předměty, tak makroskopické i mikroskopické částice plastu, které se nacházejí pod hladinou v horní vrstvě vodního sloupce a jsou průsvitné. Nicméně podle odhadu Charlese J. Moora, ekologa a zakladatele Nadace Algalita, je v »nejznámější« kriticky znečištěné oblasti koncentrováno 100 milionů tun plastů.
Plastová polévka
Mnoho vědců hledalo cosi jako plovoucí plastový ostrov, ale ukázalo se, že skutečnost je jiná. Odpad, kterým je zamořená hrozivě velká oblast oceánů, je tvořený fragmenty plastového odpadu různé velikosti, od obvyklých plastových lahví, kelímků a jiných plastových předmětů, přes částice velikosti plastových »konfet« až po mikročástice, vzniklé fotodegradací plastů. Absorpcí záření o určité vlnové délce ve spektru slunečního světla (infračervené záření, viditelné světlo a ultrafialové světlo) se mohou rozpadat chemické vazby polymerů. To právě v důsledku způsobuje degradaci plastu až na malé fragmenty polymerních řetězců na molekulární úrovni, které téměř nejsou pozorovatelné lidským zrakem.
Odpadkový koš, neuklizený padesát let
Podle údajů OSN tvoří plasty 90 % oceánského odpadu, zbytek představují chemické kaly a další odpadní hmoty. Původ odpadu se odhaduje jen obtížně – časté tvrzení, že 80 % odpadu pochází z pevninských zdrojů a 20 % ze zaoceánských lodí, je nedostatečně podložené. Nicméně odpad z transoceánských lodí je důvodem k obavám, protože jedna výletní loď se třemi tisíci výletníků na palubě vyprodukuje více než osm tun pevného odpadu za týden, z čehož větší část je organická, tedy biodegradovatelná, a menší část se stane součástí pelagického odpadu. Do této menší části jsou zahrnuty jak například ztracené rybářské sítě, tak neorganické mikroabrazivní částice z čisticích prostředků.
Podle tvrzení Tony Andradyho z amerického výzkumného střediska Research Triangle Institute při extrémní životnosti plastů platí, že „každičký kousek plastu vyrobený v uplynulých padesáti letech, který skončil v moři, tam někde pořád je“.
Jste si jisti, že ležíte na písčité pláži?
Tým, vedený profesorem tokijské univerzity Dr. Takadou, studuje malé plastové částice, tzv. »nurdles«. Původně tak byly označované pelety – malé, asi pětimilimetrové perličky plastu, které jsou meziproduktem pro finální výrobu plastických hmot. Každoročně se jich vyrobí přibližně 113 000 000 000 kg. Dnes jsou tak nazývány i srovnatelně malé částečky, vzniklé degradací plastového odpadu.
Vědci výzkumného týmu z Orange county v Kalifornii během tříměsíční studie již v roce 2001 zjistili, že malé plastové částice tvoří 98 % odpadu na plážích. Další výzkumy potvrdily, že v průměrném vzorku pobřežního písku je až 30 % celkové váhy tvořeno plastovými částečkami. Výzkumníci zpracovávají vzorky z pobřežních vod a pláží po celém světě, aby získali jasný přehled o původu plastového odpadu v různých částech světových oceánů. V souvislosti se schopností migrace odpadu je velmi zneklidňující, že podobné výsledky byly získány na všech sedmi kontinentech.
Omyl, který nepřežijí miliony živých tvorů
Odpad představuje smrtelnou hrozbu pro všechny třídy živočichů, ať už přímo nebo nepřímo.
V reportážních dokumentech můžeme vidět např. lachtaní mláďata, obalená plastovými pásky, kterých se nedokážou zbavit, želvu, která ještě s měkkým krunýřem uvízla v plastikovém kroužku a jako dospělá má deformovaný krunýř i vnitřní orgány, protože skrz kroužek prorostla. Daleko vážnější je ale riziko, které znamenají právě menší až mikroskopické plastové částice. Samy o sobě mohou znamenat pro malé živočichy, kteří se je snaží pozřít, smrt udušením. Kromě toho se z nich do zažívacího traktu extrahují např. ftaláty, které způsobují fyziologické poškození, jiné sloučeniny vázané na plastový odpad působí jako homology hormonů.
Rekordní pitevní nález
Ptáci, lovící potravu na hladině, se dopouštějí často fatálního omylu, když za potravu považují právě fragmenty plastového odpadu. Vědci v Nizozemsku zvěřejnili studii, podle které v mrtvých tělech devíti z deseti buřňáků ledních nalezli v žaludku plastové předměty nebo jejich fragmenty. Pitevní nález 560 žaludků uhynulých ptáků ukázal, že každý pták v průměru spolykal 43 plastikových věcí. Smutné prvenství je připsáno buřňákovi nalezenému v Belgii – jeho žaludek obsahoval 1604 různých plastových částic. Podobně jako ptáci se stávají oběťmi plastového odpadu také další mořští živočichové. OSN prostřednictvím programu pro životní prostředí UNEP zvěřejnila údaje, že znečištění plasty je zodpovědné za úhyn více než milionu mořských ptáků a více než 100 000 mořských savců ročně.
Mrtvá voda
Kromě extrakce původních komponent, např. bisfenolu A, PCB a derivátů polystyrenu, na sebe ale tyto malé částice dokážou vázat i chemické sloučeniny v mořské vodě již přítomné, například opět PCB (polychlorovaných bifenylů), nebo DDT, DDE (dichlorodiphenyldichloroethylen, který je přítomen jako kontaminant v DDT). Výzkumy, prováděné v japonských pobřežních vodách, přinesly zjištění, že koncentrace PCB a DDE je až 1 00 000krát vyšší než v okolní mořské vodě. Dr. Thompson z univerzity v Plymouthu dokonce odhaduje možnost zakoncentrování škodlivin až tisícinásobně.Všechny tyto sloučeniny, včetně těch, které jsou klasifikovány jako potvrzené nebo potenciální mutageny a toxické látky, se pak stávají součástí potravního řetězce. Tedy řetězce, na jehož konci stojí člověk.
Je otázkou, do jaké míry právě tato cesta může souviset s nárůstem incidence některých nádorových nebo metabolických onemocnění a nakolik je pravděpodobná souvislost s podivnými mutovanými živočichy, jejichž mrtvá těla byla několikrát nalezena v posledních letech v přímořských oblastech.
Existuje ještě řešení?
Jsme přesvědčeni, že ano. I když od roku 1988, kdy vyšel první článek (!) o hrozbě plastového odpadu pro oceány, vydaný National Oceanic and Atmospheric Administration (NOAA) of the United States, odpadu stále přibývá a jeho důsledky jsou rozsáhlejší a markantnější. V roce 2008 Richard S. Owen založil Environmental Cleanup Coalition, která spolupracuje s dalšími světovými organizacemi a jejím cílem je nalezení účinných a spolehlivých metod na odstranění plastů a perzistentních organických odpadů z oceánů.
Organizace Ocean Conservancy zveřejnila v srpnu 2008 zprávu o tom, že dobrovolníci vyčistili převážně vnitrozemské vodní toky ve 104 zemích od 6,8 milionu tun odpadu.
Projekt Kaisei z roku 2009 je zaměřený na odpadem zamořenou oblast v Tichém oceánu a na proveditelnost sběru a recyklace odpadu v průmyslovém měřítku, podobně jako expedice Seaplex, která zkoumá i dopad znečištění na mořskou faunu a flóru.
David Mayer de Rothschild chce upozornit na problémy znečištění a nutnost zavedení trvale udržitelných technologií plavbou na katamaránu, postaveného z 12 000 plastových lahví plněných oxidem uhličitým, na kterou se vydal letos v březnu a s úmyslem absolvovat výzkumnou trasu dlouhou 11 000 námořních mil ze San Francisca do Sydney.
Sea Education Society (SEA) se věnuje výzkumu odpadkové zóny, vytvořené v Atlantiku, a projekt nazvaný 5GYROS shromažďuje data partnerských organizací o celosvětových výsledcích výzkumů a chystaných projektech a aktivitách.
Objevují se i výzkumné projekty sociologů, kteří se zabývají souvislostmi životních potřeb a spotřeby v různých oblastech světa, etickou stránku chování jedinců v různých populacích a zaměřují se na primární příčiny nezvladatelné produkce odpadů v různě ekonomicky vyspělých oblastech světa.
Plavba, která změnila život
Šokující překvapení zažil před více než deseti lety mořeplavec Charles J. Moore, když se na své jachtě vracel z regaty a v severním Pacifiku několik dní proplouval oblastí, ve které nebylo z paluby vidět nic jiného než odpadky. Okamžitě podal o svém nálezu zprávu známému oceánologu Curtisi Ebbesmeyerovi a ten začal s intenzivním průzkumem znečištěné oblasti, která byla nazvána Great Pacific garbage Patch. Charles J. Moore prodal svou firmu, stal se ekologickým aktivistou a založil Nadaci Algalita, která financuje projekty zaměřené na výzkum zněčištění světových oceánů.
Nebezpečná krása
Medúzy jsou podivuhodně krásní žívočichové s dokonalou radiální symetrií svých těl. Biologicky jsou plovoucím vývojovým stadiem žahavců, obývají moře od tropického až k arktickému pásu a živí se převážně planktonem a nektonem, v některých případech i fytoplanktonem, větší exempláře dokážou ulovit i rybu. K lovu využívané toxiny, produkované jejich žahavými buňkami, mohou citelně poranit, případně usmrtit i člověka. Nebezpeční mohou např. být medúzovci nebo čtyřhranky (k nim patří i Chironex fleckeri, s lehce přehlédnutelným tělem, velkým jen 25 cm, ale s třímetrovými žahavými chapadly), rozšířené zejména u pobřeží Austrálie, které způsobují svým jedem poruchy dýchání a srdeční činnosti.
Syntetická neboli »umělá« hmota
Prvním plastem vůbec byla tzv. umělá slonovina, nitrát celulózy, který v roce 1855 syntetizoval ve své laboratoři Angličan Alexander Parkes. Údajně tehdy vlastně namísto levnějších kulečníkových koulí (??) objevil celuloid a střelnou bavlnu. Prvním plastem, který byl zcela syntetický, tedy uměle vyrobený, byl bakelit, připravený v roce 1909. Do běžného používání se dostaly plasty až po druhé světové válce jako levná náhrada klasických materiálů (skla, kovů, dřeva atp.). Od té doby se exponenciálně rozvíjel vývoj a výroba nových polymerů. V současné době je věnovaná maximální pozornost tzv. biodegradovatelným polymerům a bioplastům, vyrobeným z biomasy. Ty mají podobné vlastnosti jako standardní plasty, ale menší odolnost např. proti vodě, proto se nejčastěji používají pro výrobu předmětů na jedno použití.
