Jak odhalit nastražené bomby? Tato otázka trápí vojáky v Afghánistánu i policisty v Evropě. Vždyť schované výbušniny jsou jednou z nejzbabělejších zbraní, které kdy lidský mozek vymyslel. Poslední objevy však ukazují, že recept na ně existuje.

A ten recept na sebe vzal podobu laseru.

Vědci z britské Saintandrewské (?) univerzity rozvinuli zajímavý nápad. V akademické obci se už nějakou dobu vědělo, že při odhalování nastražených výbušných pastí by mohl být laser dobrým pomocníkem.

A jak se zdá, tento nápad na sebe bere reálnou podobu.

Stačí pár částic a bomba je odhalena

Duchovním otcem celého projektu je britský experimentální fyzik Graham Turnbull. Nová technologie využívá polymerové plasty, což výrazně snižuje i její ekonomickou náročnost. Právě polymery se zde chovají jako snímače, schopné zachytit i nepatrné množství těkavých látek, které se vznášejí nad každou zlotřile nastraženou bombou.

Laser je tak schopen zareagovat třeba na přítomnost trinitrotoluenu, který se právě k výrobě výbušnin používá. Tato látka, objevená již v roce 1863, uvolňuje mikročástice. Jejich koncentrace velmi nízká, mezi miliardou částic se jich najde méně než deset.

Přesto je citlivý laser dokáže zachytit a tím upozornit na skryté nebezpečí.

Umělý nos pro robota

Jak Turnbull navrhuje, tímto způsobem by se mohly zjednodušit kontroly na letištích i ve vchodech do budov. Dálkově ovládaní roboti by pak byli schopni nalézat bomby v zaminovaných oblastech. Ať už v Iráku, v Afghánistánu nebo třeba v Bosně, kde je po skončení občanské války před patnácti lety stále řada míst poseta nášlapnými minami.

„V podstatě jsme pouze udělali umělý nos pro robotického psa,“ s nadsázkou říká Turnbull.To, že polymerové lasery by mohly snímat nitroaromatické páry, se už nějakou dobu tušilo. „Nyní však byla poprvé tato možnost prozkoumána i v praxi,“ podotýká Turnbull. Nová technologie však ještě zdaleka není zcela bezproblémová. Asi největším negativem je fakt, že výbušnina nesmí být příliš daleko, jinak ji laser nedetekuje. Přesto se jedná o významný pokrok v boji proti výbušným nástrahám.

Laser (z anglického Light Amplification by Stimulated Emission of Radiation = zesilování světla stimulovanou emisí záření) je optický zdroj elektromagnetického záření. Světlo je z laseru vyzařováno ve formě úzkého svazku a kmitá na jediné frekvenci.

Předchůdcem laseru byl maser, jehož první prototyp vznikl v roce 1953. Zařízení pracovalo na stejném principu (stimulovaná emise), avšak generovalo mikrovlnné záření. V roce 1960 americký vědec Theodore H. Maiman poprvé předvedl funkční laser.

Jako aktivní prostředí použil krystal rubínu s využitím tří energetických hladin; laser proto mohl pracovat pouze v pulzním režimu. Laser s nepřetržitým výstupem záření pak sestrojili ruští fyzici Nikolaj Basov a Alexandr Prochorov, za což v roce 1964 obdrželi Nobelovu cenu.

V současnosti se lasery používají především pro řezání odolných materiálů, při výrobě optických záznamových médií (CD, DVD, magnetooptické disky) a také pro měřicí aplikace.