Sámové, které zná většina čtenářů nejspíše pod pojmenováním Laponci, je zvláštní svébytné etnikum obývající severní oblasti Skandinávského poloostrova a přilehlé části Ruska. Finská akademie dala nedávno zelenou čtyřletému projektu, který má za cíl prozkoumat jejich posvátná místa.
Díky svému způsobu života i zeměpisné odlehlosti vzdorovali severoskandinávští Sámové ze všech severských národů nejdéle christianizaci neboli pokřesťanštění, i oni však nakonec intenzivním snahám misionářů podlehli. Jako němí svědkové pohanské minulosti se však dosud na mnoha místech Sápmi, neboli oblasti obývané Sámy, tyčí kamenné valouny, které sami Sámové nazývají seita či sieidi či Storjunkare. Do průzkumu okolí těchto monumentů, severským lovcům přinést lovecké štěstí, se v nedávné době vrhl tým archeologů pod vedením Tiiny Äikäse z univerzity ve finském Oulu.
Sami na severu Evropy
Sámové jsou svébytným národem, jehož členové jsou podnes roztroušeni po severních oblastech Norska, Švédska, Finska a ruského poloostrova Kola. Po staletí zde žijí vedle ostatních obyvatel, odlišuje je od nich však jak jejich jazyk, tak jejich kultura. První předkové Sámů se v jejich dnešní domovině objevili již velmi krátce poté, co po konci poslední doby ledové ustoupil i z těchto severních oblastí pevninský ledovec, asi okolo roku 8 000 př. n.l. Od té doby zde žili prakticky odtržení od zbytku světa a kromě jazyka, který přebrali od ugrofinských kmenů asi před 2000 lety, se o záležitosti ostatních národů příliš nestarali. Právě jejich dlouhodobá izolace z nich učinila i zajímavý cíl studií genetiků. Podle výzkumů italských genetiků pod vedením Alessandra Achilliho z univerzity v Pavii je nejtypičtější sámskou haploskupinou, tedy jakýmsi genetickým vzorcem přenášeným v mateřské linii velmi mladá varianta skupiny U (U5b1). Tuto skupinu sdílejí velmi překvapivě s národem jim geograficky velmi vzdáleným – severoafrickými Berbery.
Pohanský sever Evropy
Nejsevernější oblasti Evropy, kde krátké léto s polárním dnem rychle střídá s dlouhou a tmavou zimou, neposkytují příliš široké možnosti, jak nasytit hladové břicho. Zakládat zde políčka nemá velký smysl, a tak ze všech způsobů obživy padá v úvahu především lov a rybolov, případně chování sobů. Sámové žili tedy po tisíciletí především jako lovci roztroušení po krajině a své mocnější sousedy příliš nezajímali. „Ještě před tím, než se oblast Skandinávie stala baštou evropského protestantismu, znamenaly misie do sámských oblastí v první řadě vytýčení sféry vlivu, o nějž se zde tradičně dělili Švédové s Rusy,“ říká český lappolog a jazykovědec Michal Kovář z Masarykovy univerzity v Brně. Misionáři proto od místních obyvatel vyžadovali prakticky jen to, aby čas od času přišli do kostela.
Protestantské vymírání ďáblů
Vše se ale změnilo s nástupem reformace, a to hlavně až od 17. století, která od lidí vyžadovala prokazovat skutečně niterný vztah k Bohu. „Ve jménu křesťanské lásky docházelo k pronásledování šamanů-noidů, kácení seit a pálení šamanských bubínků,“ vysvětluje Kovář. „Známe dokonce i případy, kdy křesťanští misionáři unášeli »pohanské« děti a dávali je na převýchovu do křesťanských seminářů, kde z nich chtěli vychovat sámštiny znalé misionáře,“ doplňuje mladý vědec. Pro dnešní archeology a etnology byla tato doba pochopitelně obrovským neštěstí, neboť po původní sámské kultuře smazala řadu důležitých stop. Sámové totiž neznali písmo, a jejich kultura se tak mohla otisknout pouze do hmotných předmětů a ústní slovesnosti systematicky zapisované až od 19. století.
Vychytrale podstrčené padělky
Obrovské škody, které násilná christianizace na původní sámské kultuře napáchala, si však začali ti osvícenější z „vetřelců“ brzy uvědomovat, a dali se proto do zachraňování všeho, co se dalo. Mnoho svátečních i všedních předmětů Sámů proto během 19. a 20. století zmizelo v muzeích, roztroušených na území všech dnešních skandinávských států. Sámové sami však brzy přišli s velmi vychytralým trikem. Jelikož věděli, že některé předměty (např. šamanské bubínky či seity) jsou pro pány v divných kloboucích, kteří je čas od času navštěvovali, obzvláště cenné, podstrkávali jim padělky. Namísto skutečného a používaného šamanského bubnu narychlo vytvořili něco, co se mu na první pohled podobá, a nabídli svůj výtvor sběratelům. Vědci si proto dodnes nemohou být jistí tím, zda předměty umístěné v muzeích skutečně vypovídají o sámské kultuře, nebo zda jsou výsledkem narychlo spíchnuté mystifikace.
Mazací kameny – centrum loveckého života
Pro obyvatele drsného severu se šance na přežití odvíjí od úspěšnosti jeho lovu. Není proto divu, že základem pozdějšího náboženství se v této oblasti stal „lovecký kult“. Jeho nejtypičtějším projevem jsou právě seity neboli mazací kameny. Velkých kamenných valounů je díky činnosti ledovců sever Skandinávie doslova přeplněn. Původními seitami (seity??) byly proto zřejmě jen přirozeně roztroušené kameny. Významný český lappolog Václav Marek (viz rámeček) měl za to, že tyto kameny sloužily lovcům podobně jako lovícím liškám či rosomákům původně jen k rozhlížení po krajině. Časem začali lovci u kamenů zanechávat zbytky kořisti, což přirozeně k takovým místům lákalo další a další zvířata. Lovci zjevně nepotřebovali příliš mnoho času k tomu, aby jim došlo, že nejvýhodnější bude líčit z kamenů zbytky jídla záměrně. Od toho byl už jen krůček k tomu, aby kameny začali cíleně mazat vnitřnostmi a tukem zvířat. A „mazací“ kámen byl na světě.
Seity kamenné i dřevěné
Společně s tím, že seity však časem začaly sloužit i jiným účelům, než jen lákání zvěře, proměnila se i jejich podoba. Už to nebyly jen kameny, které se v přírodě vyskytovaly přirozeně. Lovci začaly seity vztyčovat záměrně. Vybrali si k tomu většinou kameny nezvyklého tvaru, které ještě občas uměle upravili. Archeologické nálezy ukazují, že materiál, z něhož byly seity vyrobeny, se zdaleka nemusel omezovat jen na kámen – časem přibylo také dřevo. Změnila se však především jejich funkce. Z míst k lákání zvířat se proměnila v posvátná místa, na nichž se kvůli zajištění dobrého lovu obětovaly nejrůznější cenné dary, jako bylo maso zvířat (sobi, různé druhy ptáků a ryb), parohy, kovové předměty včetně mincí a v pozdějších dobách také například alkohol. »Majitelem« seity však nemuseli být zdaleka jen muži. K řadě z nich měly sice ženy (a např. i psi) zakázány přístup, samy však mohly a často také »provozovaly« své vlastní seity.
Nastupuje moderní archeologie
Jelikož jsou však seity »vyrobeny« z materiálů, které jsou volně k dispozici v přírodě, jsou často zcela k nerozeznání od obyčejného kamení. Neobyčejně obtížné je však nejen jejich rozpoznávání, ale i určování jejich stáří. Tato tajemná centra pohanských obřadů se příslušníci většinové křesťanské kultury snažili zkoumat již první poloviny 19. století. V té době však nebyla vědecká metodika příliš rozvinutá a namísto podrobného průzkumu okolí místa lidé prostě kameny sebrali a odvezli do některého z muzeí. Zhruba od 20. let minulého století začala ve výzkumu posvátných míst Sámů éra archeologie. Výzkum posvátných míst začali provádět v první řadě samotní příslušníci sámských národů.
Seity mizí z map
Mapování kulturních kořenů je totiž důležitou součástí probuzení sámského národního sebevědomí, které bylo po staletí potlačováno příslušníky většinových národů (zejména Nory). Do dnešní doby je tak např. jen ve Finsku na 50 seit registrováno jako kulturní památky, jejich skutečný počet je však jistě mnohonásobně vyšší. „Sámové dnes dokonce sami bojují za to, aby se poloha seit nezakreslovala do map. Příval turistů na někdejší posvátná místa jim rozhodně nedělá dobře,“ vysvětluje Michal Kovář. A jak jsou na tom vlastně Sámové s užíváním posvátných míst dnes? „Nikdo by přirozeně nepřipustil, že stále vyznává přírodní bohy. Já však věřím, že tyto praktiky existují dodnes,“ vysvětluje další expert na seity Ilmari Mattus.
Nejnovější výzkumy napomáhají s datací
Zjistit, jak vlastně jsou jednotlivé seity staré, byl donedávna takřka nesplnitelný úkol. Dnešní zooarcheologové, jak si říkají odborníci na analýzu kostí domestikovaných o obětovaných zvířat, mají však k dispozici nejmodernější výdobytky technologií. „Na základě radiokarbonové metody jsme určili stáří nejstarších kostí v okolí seit ve finském Laponsku na 800 let. K obětem tedy prokazatelně docházelo ve 12. století. Je však velmi pravděpodobné, že tradice obětování je ve skutečnosti podstatně starší,“ popisuje první výsledky výzkumu archeoložka Tiina Äikäs. U seity u jezera Näkkälä nalezli archeologové také větší množství kostí nejposvátnějšího zvířete Sámů – medvěda. Obětování částí medvědů mělo podle nich silný magický význam. V současné době se tým zaměřil i na průzkum seit, které se dnes nacházejí pod hladinou mělkých bažinatých jezer nedaleko městečka Enontekiö na severu Finska.
Více se dozvíte v:
Marek, Václav: Staré laponské náboženství, Nakl. Pavel Mervart 2009
Hingarová V., Hubáčková A., Kovář M. (eds.): Sámové. Jazyk, literatura a společnost, Nakl. Pavel Mervart 2009
Kdo byl Václav Marek?
Během 20. století vyryli čeští badatelé hlubší brázdu jen do málokterého vědního oboru. O to zajímavější je, že jedním z významných světových lappologů, tedy odborníků na jazyk a kulturu národa Sámů, byl Čech bez odborné vysokoškolské průpravy Václav Marek. Marek se narodil v roce 1908 ve středočeské Sadské, již v roce 1929 však odešel do ciziny, aby se nakonec na dlouhých 15 let usadil v norském Laponsku v údolí řeky Susny. Zde se živil příležitostnými výpomocemi místním zemědělcům či prací v lese (přestože v té době již neměl jednu ruku!), stále si však našel dost času na etnografická a jazyková bádání. Z praktických dovedností Sámů jej zajímalo zejména pěstování sobů, nashromáždil však i rozsáhlé množství materiálu o laponském náboženství, lidové slovesnosti i každodenním životě. Po návratu do Československa v roce 1948 začal své zkušenosti popisovat v odborných časopisech a knihách. Je autorem mnoha vědeckých článků, tří rozsáhlých monografií a také jednoho románu s názvem Kočovníci věčné touhy. Václav Marek zemřel v Praze v roce 1994.
V jazycích propleteni
Kdo z čtenářů viděl slavný ruský film Kukačka z roku 2002, má alespoň malou představu o tom, jak složité může být domluvit se na severu Evropy. Děj filmu, který se rozvíjí na konci 2. světové války, svede dohromady dva nepřátele – ruského a finského vojáka a osamělou mladou Laponku (Sámku), která se o oba postará. Humornou stránku snímku obstarává právě to, že si postavy filmu vzájemně vůbec nerozumějí. A není se čemu divit. Ruština je pochopitelně slovanský jazyk příbuzný našemu – porozumění s Finem či Laponcem bychom asi nečekali. Ale jak je to vlastně s ostatními skandinávskými jazyky? Švédština a norština patří společně s dánštinou, islandštinou a jazykem Faerských ostrovů k severní větvi germánských jazyků. Zbývají tedy finština a širší skupina sámských jazyků, které jsou řazeny do zvláštní ugrofinské větve uralské jazykové rodiny. Záměrně mluvíme o celé širší skupině sámských jazyků – do dnešní doby se jich uchovalo devět (dnes jimi mluví okolo 50 000 lidí). Ačkoliv jsou si tyto jazyky poměrně blízké a bezprostřední sousedé si většinou rozumějí, vzdálenější skupiny Sámů se spolu již nedomluví. Porozumění mezi Finy a Sámy se již pak podobá zhruba porozumění mezi námi a např. Litevci.
Laponci, nebo Sámové?
Etnografové a lingvisté se často setkávají s tím, že pro jeden národ existuje několik různých názvů. První bývá většinou ten, který pro sebe lidé používají sami, druhý – často posměšný je ten, který pro ně užívají okolní národy. Tak se například ze sebevědomých Deutschen stali v Čechách (němí) Němci, Čechům zase Němci říkají podle dávného keltského kmene Böhmen. Podobným případem je i dvojice jmen Sámové a Laponci. Název »Lap« či »Lapp« začali pro toto svébytné etnikum užívat Švédové a Finové, od nichž jej postupně převzaly takřka všechny ostatní jazyky včetně češtiny. Příslušníci této národnostní menšiny jej však považují za hanlivý. Nepříliš vědeckým, spíše lidovým způsobem jej totiž lze odvodit buď z norského lapp, tedy necivilizovaný, primitivní, či z finských slov lappu neboli záplata či lape, tj. odlehlost. Na každý pád – nic lichotivého. Sámové sami sebe nazývají Sámit případně Sápmelažžat (z rodu Sámů) a totéž vyžadují i od druhých. Potkáte-li se tedy někdy s některým z těchto obyvatel dálného severu, pozor na oslovení!
