Spontánní migrace miliónů krabů nachových (Gecarcoidea natalis) za pářením ze souše do moře je jedinečný a podle očitých svědků neobyčejně fascinující jev. Britští vědci nedávno přišli s důkazem, že milióny krabích těl dokáží „přešaltrovat“ z klidového do pochodového režimu díky hormonálním změnám.
Každoroční listopadová migrace krabů na Vánočním ostrově v Indickém oceánu bývá často nazývána jedním ze zázraků přírody. S příchodem monzunů sejde až 100 miliónů rudě zbarvených suchozemských krabů z vysoko položených oblastí tropických pralesů do moře. Účel jejich několikakilometrové cesty je prostý – do moře cestují kvůli tomu, aby nechali vzniknout nové generaci potomků. Na jednu otázku však biologové donedávna neznali odpověď. Jak je možné, že tito pomalu lezoucí a relativně drobní živočichové (asi 20 cm dlouzí) přepnou na režim obrovského výkonu a vydají na strastiplnou cestu, která je z hlediska jejich velikosti takřka ekvivalentem cesty člověka okolo zeměkoule? Není proto divu, že si tuto záhadu vzali za cíl svého tříletého výzkumného projektu vědci pod vedením prof. Steve Morrise z Přírodovědecké fakulty univerzity v britském Bristolu. „Cestování krabů je extrémně energeticky náročné. Vzdálenost několika kilometrů musejí zvládnou během několika dnů. Po těchto jinak poměrně líných tvorech to vyžaduje zásadní změnu v jejich metabolismu,“ vysvětluje prof. Morris. Vědci zjistili, že množství glukózy, tedy jakého si „paliva“ pro pohyb závisí na složitých cyklech vylučování hyperglykemického hormonu korýšů (CHH). Čím méně mají krabi tohoto hormonu v tělní tekutině (hemolymfě), tím více glukózy mohou jejich svaly využívat. Přítomnost cukru hladinu tohoto hormonu naopak potlačuje a krabi se tak vesele mohou vydat na cestu, během níž spálí velké množství tohoto paliva.
