Kanadští vědci přišli nedávno se zjištěním, že rostliny mají řadu vlastností, dříve připisovaných pouze živočichům. Jednou z nich je i schopnost dobře zvážit, zda má cenu vydávat se nebezpečnou výpravu za potravou. Pochopitelně, že ne „po svých“, ale díky růstu svých kořenů. 
Ekolog z University of Alberta v kanadském Edmontonu J.C. Cahill se věnuje velmi zvláštní oblasti výzkumů – inteligenci rostlin. Zde se asi většina vědecky uvažujících lidí zarazí. Rostliny přeci nemají centrální nervovou soustavu, takže o nějaké skutečné inteligenci nemůže být ani řeč! Obavy z nevědeckého způsobu uvažování zde však nejsou na místě: profesor Cahill rozhodně není pavědcem, který by se snažil rostlinám připsat nějaké nadpřirozené schopnosti. Rostliny však podle něj musí řešit stejná dilemata, jako živočichové, nejrůznější prvoci či dokonce bakterie. Tato rozhodování se týkají v první řadě rozhodování o tom, nakolik budou ochotné při svém boji o živiny riskovat. Vezměme si např. takového lva. Ten se také musí rozhodnout, zda se mu vyplatí běžet za antilopou a získat z ní potravu, či zda nebude lepší, když si pohoví ve stínu akácií a nebude riskovat ztrátu drahocenné energie. Rostliny pochopitelně nikam běžet nemohou. Jediné, co jim zbývá, je nechat své kořeny růst směrem, v němž cítí zdroj živin. Prof. Cahill proto připravil řadu pokusů, při nichž sledoval růst kořenů rostlin v květináči pomocí speciální drobné kamery. V prvním pokusu nechal v květináči rostlinu pouze jednu, v druhém do něj zasadil dvě. Zatímco v prvním případě prorůstaly kořeny půdou víceméně rovnoměrně, ve druhém byl kořenový systém dvou rostlin jasně oddělen. „Rostliny si „uvědomily“, že při rovnoměrném rozdělení živin v půdě se jim soupeření s kořeny rostliny druhé prostě nevyplatí. Znamená to tedy, že jsou nějakým způsobem schopné integrovat informace o rozložení potravy i o umístění konkurenta,“ interpretuje své závěry prof. Cahill. Zjistit, jak přesně se jim to daří, je úkolem dalších výzkumů.
