Velikonoční ostrov je místem na záhady skutečně bohatým. Kdy se vlastně na ostrově objevili první lidé? K čemu sloužily zvláštní sochy moai? Jak je lidé vlastně dokázali postavit? Kdo zanechal tajemné písmo rongo-rongo? Další záhada je sice méně efektní, avšak možná ještě zásadnější. Vědci se ptají: Proč z Rapa Nui zmizely všechny stromy?
1. srpna 1721 odrazila od holandských břehů expedice, v jejímž čele stál zkušený námořník, admirál Jakob Roggeveen. Její cíl byl jediný – objevit bájnou Terra Australis, Jižní Zemi, zdroj dalšího bohatství a odbytišť pro dynamicky se rozvíjejí holandskou Západoindickou společnost. Bájnou zemi siceRoggeveen nenalezl, proslavil se však jiným objevem. 5. dubna 1722 (na Velikonoční pondělí) přistál jako první Evropan u břehů tichomořského ostrova Rapa Nui. Na počest data svého příjezdu jej přejmenoval na Velikonoční ostrov a tento název mu zůstal ve většině jazyků dodnes. V době Roggeveenova příjezdu žilo na ostrově okolo 3000 původních obyvatel, Rapanuinců. Za rozkvět své kultury však museli zaplatit nesmírnou cenu – prakticky úplně připravili ostrov o původní stromy. Archeologové se dodnes nemohou shodnout na tom, jak přesně vlastně k této ekologické katastrofě došlo.
Pupek světa, ztracený v oceánu
V jazyce místních domorodců znamená Rapa Nui „Velkou zemi“. Pro ostrůvek o rozloze 163 km2, tedy asi třetině velikosti Prahy, je to možná název troufalý, uprostřed širokých vod Tichého oceánu však snadno pochopitelný. O tom, jak zásadní roli svému ostrůvku přisuzovali, svědčí ostatně i další z jeho domorodých názvů, Te Pito o Te Henua čili „Pupek světa“. „Pupek světa“ je ve skutečnosti snad nejodlehlejším regionem naší planety. Jeho nejbližší soused – neobydlený, asi 4 hektarový ostrůvek Isla Salas y Gómez – leží 415 kilometrů východním směrem, samotná jihoamerická pevnina je však vzdálená již 3500 kilometrů. Osídlení takto odlehlého ostrova jistě nebylo jednoduché a mezi vědci dodnes nevládne shoda o tom, jak vlastně probíhalo. Jisté je pouze to, že původní obyvatelé Rapa Nui byli Polynésané. Jejich dávnou pravlastí je tedy jihovýchodní Asie, z níž si přivezli i svůj jazyk, který patří do velké rodiny takzvaných austronéských jazyků. Teorie, které považovaly za předky Rapanuinců jihoamerické indiány, jsou dnes většinou vědců považovány za nepotvrzené.
První lidé na pupku světa
O dějinách Rapanuinců před první návštěvou Evropanů toho dnes víme překvapivě málo. Při svém bádání se totiž mohu vědci opřít pouze o ústní legendy, zaznamenané prvními evropskými kolonizátory, a o sporé archeologické nálezy. Nejstarší odhady data příchodu prvních lidí se pohybovaly okolo let 300–400 n. l., kladly tedy kolonizaci Rapa Nui do stejné doby, v níž došlo například ke kolonizaci Havaje. Dnes mají vědci za to, že tyto odhady byly poněkud nadnesené. Kombinací radiokarbonového datování stáří objektů a takzvaných glottochronologických metod, založených na srovnávání příbuznosti jazyků, vědci hypotetické datum příjezdu prvních kolonistů posunuli zhruba mezi roky 700–800 n. l. Ani to však není číslo poslední. V roce 2006 zveřejnili Terry Hunt a Carl Lipo z University of Hawai v časopise Science článek, podle něhož byl Velikonoční ostrov osídlen až okolo roku 1200 n. l. Abychom však nevyjmenovávali jen neshody. Všichni vědci víceméně shodně předpokládají, že první kolonisté připluli na ostrov z některých z ostrůvků dnešní Francouzské Polynésie: buď z 3200 km vzdálených Markéz či z o něco bližších Gambierových ostrovů (2600 km). Jejich jazyky jsou totiž původnímu jazyku Rapa Nui nejbližší.
21. STOLETÍ dodává:
Nápisy v tajemném písmu rongo-rongo, které byly nalezeny vyřezané do dřevěných destiček či vyškrábané do kamene, vědcům bohužel příliš nepomohou. Písmo totiž nebylo dosud rozluštěno a není ani jisté, zda vůbec vzniklo ještě před příchodem bílého muže.
Panenský ráj před příchodem lidí
Jak vlastně vypadala flóra Velikonočního ostrova před příchodem prvních lidí, můžeme dnes také rekonstruovat pouze na základě nepřímých důkazů, zejména analýzami zbytků pylu a semen. Odlehlost ostrova z něj učinila relativně samostatný ekoregion, jemuž dominoval subtropický les, složený zejména ze širokolistých stromů. Mezi nimi hrály prim zejména palmy druhu Paschalococos disperta, který je však již nejméně 350 let považován za zcela vyhynulý. Takový palmový les potřeboval ke svému růstu skutečně dlouhý čas. Soudě podle jeho blízce příbuzných palem druhu Jubaea chilensis, které dnes nalezneme v Chile, trvalo tomuto stromu až 100 let, než dorostl do své dospělé velikosti. Ostré svahy sopečného ostrova byly zase porostlé nízkým stromem jerlínem (Sophora toromino), příbuzným například u nás dobře známých akátů. Na rozdíl od palem byl v přírodě zcela vyhuben až v průběhu 20. století. Dnes je celý ostrov zarostlý pouze travinami, jimž dominuje vysoká tráva nga´atu (Schoenoplectus californicus) a půda je tak vystavena masivní erozi. Lidé však neměli na svědomí pouze porost ostrova. Brzy po jejich příchodu zmizely rozsáhlé útesní kolonie ptáků, tzv. ptačí bazary a takřka všechny původní druhy obratlovců.
Nenechavé krysí tlamičky
První kolonisté se na své daleké a především nejisté cesty po širokých oceánech dobře připravili. Kromě zásob si sebou přirozeně vezli i zárodky své budoucí obživy – zvířata a rostliny. Jediným půdním domácím zvířetem Rapanuinců byla drůbež, dědictví po dávných předcích z jihovýchodní Asie. Pasení ovcí, které se stalo na dlouhou dobu jedním z hlavních zdrojů obživy, se zde rozšířilo až po příchodu Evropanů. Na dříve bohaté zemědělské půdě se také dobře dařilo zemědělství. Podle zápisků admirála Roggeveena pěstovali původní domorodci cukrovou třtinu, banány a zejména sladké brambory, batáty. Jak to však bývá, s lidmi se na prvních lodích nesvezli jen návštěvníci vítaní. Jedním z nevítaných byla i krysa ostrovní (Rattus exulans), které k statutu třetí nejrozšířenější krysy na světě (po pravých krysách a potkanech) dopomohli právě polynéští kolonizátoři. Právě přítomnost těchto nových nájemníků ostrova stála podle již zmiňovaných badatelů Terryho Hunta a Carla Lipa z University of Hawai za masivním úbytkem původních palem. Tito nenasytní hlodavci si totiž velmi oblíbili jejich semena, a zabránili tak stromům v dalším množení. A kde vlastně vzali archeologové pro své tvrzení důkazy? Podle nich nese celých 99 % palmových semen, nalezených na archeologických nalezištích, stopy po hlodavčích zubech.
Žádná teorie není definitivní
„Krysí teorie“ Hunta a Lipa jako by z lidských ramen sňala břemeno zodpovědnosti za ekologickou katastrofu Velikonočního ostrova. Archeologické výzkumy na Velikonočním ostrově však stále pokračují a spolu s rozrůstajícím se poznáním přicházejí další a další hypotézy. Poslední z nich publikovali nedávno v prestižním časopise Journal of Archaeological Science němečtí ekologové Andreas Mieth a Hans-Rudolf Bork z univerzity v Kielu. Ti se proti „krysí teorii“ bouří a vinu kladou zpět na lidská bedra. „Na rozsáhlých územích ostrova lze pod dnešním povrchem nalézt vrstvu popela a dřevěného uhlí, silnou několik milimetrů. Pro takové rozšíření těchto vrstev existuje jediné možné vysvětlení – množství rozsáhlých požárů,“ říká dr. Mieth. Podle německých badatelů tedy první lidé ostrov doslova vypálili – pravděpodobně proto, aby získali zemědělskou půdu. Jak tomu však často bývá, pravda bude podle všeho někde uprostřed. „Je velmi lákavé hledat jedno vysvětlení pro všechno. Za vše mohli buď pouze lidé, nebo pouze krysy. Říkali jsme pouze, že krysy na Velikonočním ostrově jistě sehrály svou roli. Obvinit člověka ze všeho je příliš jednoduché,“ uvádí na pravou míru význam své původní teorie Terry Hunt. Není však vyloučeno, že budoucí archeologické nálezy k rozřešení záhady ještě přispějí.
Velikonoční ostrov očima geologa
Velikonoční ostrov vznikl z geologického pohledu velmi nedávno, a je tak jedním z nejmladších kousků souše vůbec. Podle italských geologů Luigina Vezzoli(ho?) a Valeria Acocella(?) představuje závěrečné stadium formování ostrovů, vzniklých díky vulkanické „horké skvrně“ (hot spot). Na takových místech vyvěrá proud magmatu, který má původ až v hlubinách zemského pláště, takzvaný „plášťový chochol“ (mantle plume). Podle Italů získal Rapa Nui svou dnešní podobu ve dvou krocích. Před zhruba 0,7 milionu let se vynořily tři hlavní štítové sopky (Poike, Rano Kau a Terevaka), které okolo sebe rozlily značné množství lávy. Díky vyprázdnění magmatického kotle pak v průběhu dalších 400 tisíc let vznikala takzvaná vrcholová kaldera, teda rozsáhlý „kotel“ čili propadlina. V druhé fázi začala úbočí praskat a vytvořily se charakteristické pukliny. Horká skvrna Velikonočního ostrova je typická nízkou magmatickou aktivitou a je tak podstatně krotčejší, než její zlobivější „bratříček“ v Pacifiku, Havajské ostrovy. Na rozdíl od Havaje dnes již sopky Velikonočního ostrova nezlobí. K poslední explozi zde došlo pravděpodobně asi před 10 000 lety.
Moai – tajemní strážci ostrova
Když se řekne Velikonoční ostrov, vytanou všem asi nejdříve na mysli obrovské sochy moai. Tito kamení obři, vyrobení z většinou ze sopečného tufu, byli vyrobeni a částečně rozmístěni po obvodu ostrova zhruba v průběhu let 1250–1500 n. l. V současnosti nalezneme na ostrově 887 soch. 397 z nich již jejich původci nedokázali rozmístit po ostrově a zůstaly tedy v místě svého vzniku, nejčastěji v lomu v kráteru Rano Raraku. Právě zde dosud leží i největší ze všech vyrobených moai o délce 21,8 metru a hmotnosti okolo 270 tun. Nejvyšší sochu moai, vztyčenou mimo místo vzniku, byla socha zvaná Paro, která měřila téměř 10 metrů a vážila 75 tun. Sochy byly vztyčovány na zvláštních kamenných podstavcích, nazývaných ahu. Na některých stála pouze jedna socha, na jiných jich stála řada vedle sebe. Hlavy mnoha z nich zdobil i „klobouk“, zvaný pukao, vyrobený z lehké struskovité lávy červené barvy bohaté na železo. Nešlo ale nejspíše o pokrývku hlavy, nýbrž o – na dnešní poměry hodně extravagantní – typ účesu. Způsob, kterým byly sochy přepravovány po ostrově až na vzdálenost 16 km, byl pro vědce dlouho záhadou. V roce 1986 se českému inženýrovi Pavlu Pavlovi podařilo experimentálně ukázat, že sochy bylo možné přepravovat i s použitím poměrně jednoduché technologie (stačila pouze lana a páky) s vynaložení síly i pouhých 16 lidí.
Krátkouší, Dlouhouší a Thor Heyerdahl
Pro popularitu Velikonočního ostrova jistě nikdo neudělal více, než norský zoolog a archeolog Thor Heyerdahl (1914–2002). Kromě toho, že participoval na archeologických vykopávkách a jako první se pokoušel rekonstruovat pohyb soch moai, se proslavil i teorií o tom, jak vlastně byl Velikonoční ostrov osídlen. Heyerdahl vzal vážně místní legendu o tom, že lidé přijeli na ostrov ze dvou stran. Z východu, podle Heyerdahla z jihoamerické pevniny, nejprve připluli Dlouhouší (Hanau eepe). Teprve mnohem později, až v asi v polovině 16. století, se na ostrov dostali ze západu Krátkouší (Hanua momoko). Proč se tedy dnes setkáváme na ostrově pouze s Polynésany („Krátkouchými“), tedy typickými obyvateli tichomořských ostrovů, kteří připluli od západu a nikoliv s potomky jihoamerických Indiánů („Dlouhouchými“)? Důvod je podle Heyerdahla prostý: Krátkouší žili od Dlouhouchých odděleně a nakonec je zcela vyhladili. Stalo se tak podle něj dokonce velmi pozdě – někdy mezi první návštěvou Holanďana Roggeveena v roce 1722 a další návštěvou Brita Jamese Cooka v roce 1774. Dnes však mezi seriózními archeology již na Heyerdahlovu teorii prakticky nikdo nevěří. Testy DNA jak současných obyvatel ostrova, tak kosterních zbytků jasně ukázaly, že před příchodem Evropanů žili na ostrově pouze příslušníci jednoho polynéského etnika.
