Otázka, za si dokázali někteří z druhohorních plazů udržet stálou tělesnou teplotu podobně jako to dnes dokáží ptáci či savci, je mezi paleontology diskutována již skutečně dlouho. Francouzští vědci přišli nedávno se důkazem, že přinejmenším obrovským formám plazů z druhohorních moří byla tato evoluční vymoženost skutečně dopřána. 
Druhohorní plazi adaptovaní na život ve vodě, jako byli ichtyosauři, plesiosauři a mosasauři, museli být jistě velmi skutečně nebezpečnými a efektivními lovci. Vyvstává proto zcela přirozená otázka, zda jim k nebývalé evoluční úspěšnosti nepomohla evoluční inovace v podobě endotermie, tedy postaru „teplokrevnosti“. Jak ale něco takového zjistit u zvířat, jejich poslední zástupci vymizeli z moří přinejmenším před 65 milióny let? Tým francouzských geochemiků a paleontologů z několika institucí v Paříži a Lyonu se rozhodl přijít záhadě na kloub porovnáním poměru mezi dvěma stabilními kyslíkovými izotopy (18O/16O) ve zbytcích kostí těchto plazů s poměrem nalezeným u ryb ze stejného období i prostředí. Ryby si pro srovnání zvolili právě proto, že jsou mimo vších pochybnost organismy studenokrevnými. Z poměru mezi oběma kyslíkovými izotopy totiž dokáží vědci vyčíst, jak moc bylo jejich tělo ovlivňováno teplotou okolního prostředí. Po důkladném chemickém prozkoumání fosílií došli Francouzi k závěru, že u všech tří sledovaných skupin se vyskytovala schopnost udržet si tělesnou teplotu zhruba v rozmezí 35 – 39 0C. Jak přesně se jim to však dařilo, zůstane pro vědu asi navždy tajemstvím.
