Jak nám slouží chovný hmyz?
Drtivou většinu domestikovaných tvorů nalezneme mezi teplokrevnými obratlovci, především mezi ptáky a savci. Na tvory z jiných živočišných skupin (kmenů) však přece jen také došlo. Prim hrají především tvorové šestinozí – hmyz. Zdaleka ne vždy musí sloužit pouze jako potrava.
Život se počal stěhovat z moře na souš v období spodního devonu před asi 400 miliony let. Právě z této doby pochází i nejstarší známý hmyz, který se paleontologům podařilo nalézt, primitivní Rhyniognatha hirsti. Drobná velikost hmyzu a později i vynález křídel se pro něj staly tak obrovskou výhodou, že brzy doslova zaplavil Zemi a z této pozice již nikdy neustoupil. Dnes tvoří těla hmyzu více než polovinu veškeré pozemské biomasy a počtem druhů drtivě porážejí jakoukoliv jinou skupinu. Jejich všudypřítomnost a velmi častá potravní specializace na rostliny z nich však v očích lidí dělá většinou spíše nevítané vetřelce než milované spojence. Přesto přese všechno si však člověk k řadě druhů hmyzu cestu našel. Některý z nich chováme pro potravu, jiný nám poskytuje užitek v podobě vláken, barviv či nejrůznějších dalších produktů. Existují však i lidé, kteří nedají dopustit na šestinohé miláčky v teráriích.
Včela, nejpilnější z tvorů
Do čeledi včelovitých zařazují entomologové celých 20 tisíc druhů. Zdaleka nejvýznamnějšími spolupracovnicemi lidí jsou včely rodu Apis. Ze všech sedmi druhů, které dnes entomologové rozeznávají, byly však skutečně domestikovány pouze dva – včela medonosná (Apis mellifera) a včela indická (Apis cerana). Včely indické, které se pěstují především v Asii, však dávají znatelně menší množství medu než včely medonosné – jejich kolonie jsou totiž o poznání menší. Důležitým úkolem včel však není pouze poskytovat oblíbené produkty, jako je med, mateří kašička či propolis. Nezastupitelné jsou v přírodě především jako pilné opylovačky. Služby, které včely lidstvu svým opylování poskytují, vyčíslili odborníci na 150 miliard eur ročně! Mezi hmyzem jsou včely pravděpodobně nejstaršími domestikanty. Dnes nevíme přesně, kde a kdy k jejich zdomácnění došlo. Velmi pravděpodobně se tak stalo na spontánně na mnoha různých místech na světě. Klíčovým momentem v jejich zdomácňování bylo, když pro ně lidé začali budovat úly. V těchto umělých útočištích jsou včely mnohem lépe přístupné a jejich kolonie jsou i větší.
Čmelák jako domácí zvíře
Čmeláci patří do blízkého příbuzenstva včel. Jejich hnízda však se však s dokonalou pravidelností a organizací včelích úlů mohou jen sotva měřit. Využívat proto čmeláky jako výrobce medu by proto bylo spíše ztrátou času. Přesto se však pokusy o domestikaci čmeláků nebyly a nejsou zcela ojedinělé. A k čemu tedy čmeláci vlastně jsou? Stejně jako včely totiž velmi efektivně opylují rostliny. Mají totiž mnohem delší sosáčky, než mají včely, a hodí se proto zejména k opylování rostlin s hlubokými květy, jako je například jetel či vojtěška. Ve sklenících jsou zase výjimečně vhodní pro opylování například rajčat či paprik. V Evropě mají s pěstování čmeláků dobré zkušenosti zejména v tradičních zahradnických zemích, jako je Holandsko či Belgie. Jako jeden nejlepších spojenců zemědělců se ukázal nás běžný čmelák zemní (Bombus terrestris).
Čeká nás opravdu opylovací krize?
Včelstva ohrožuje skutečně obrovské množství parazitů. Jedním z největších problémů poslední doby je tzv. „syndrom zhroucení včelstev“ (CCD), jehož příčina není doposud jednoznačně známá. Čeká nás však skutečně „opylovací krize“, o níž se stále častě hovoří v nejrůznějších sdělovacích prostředcích? Podle Marcela Aizena z argentinské Universidad Nacional del Comahue, který byl jedním ze spoluautorů studie nedávno publikované ve vědeckém časopise Current Biology, to s vymíráním včel není zas až tak horké. Za posledních 50 let totiž údajně stoupl počet domestikovaných včel až o 45 %! Problém ale nicméně existuje. Díky prudkému růstu počtu obyvatel se za posledních 50 let ztrojnásobila poptávka po „luxusních“ potravinách, které včely poskytují. Kromě medu jde především o plodiny, které včely pomáhají opylovat, jako jsou švestky, třešně, maliny nebo třeba oříšky kešu.
Včely bez žihadel a jejich med
V obrovském počtu druhů nejrůznějších včel nalezneme i takové druhy, které příroda žihadlem nevybavila. Patří mezi ně i včely ze skupiny Meliponini, jimž se česky někdy říká mednatky. Ve srovnání se včelami medonosnými, jejichž úl může dát ročně až 75 kg medu, jsou mednatky podstatně méně produktivní – jsou také oproti běžným včelám poloviční. Jejich úl většinou neposkytne více než kilogram medu. I přes to, že jim jde práce podstatně méně od ruky, přeci jen k jejich domestikaci došlo. Na počátku našeho letopočtu začaly včely Melipona beecheii pěstovat Mayové na poloostrově Yukatán v dnešním Mexiku. V posledních 25 letech však došlo k jejich masivnímu úbytku, až o 93 %. Podle Rogela Villanueva z Colegio de la Frontera del Sur v Mexico City stojí za jejich vymírání mnoho vlivů současně. „Jedná se pravděpodobně o kombinaci klimatických změn, konkurence ze strany nepůvodních včel medonosných a také špatného managementu úlů, spojeného s postupným ubývání znalostí o jejich pěstování,“ vysvětluje mexický odborník.
Ceněné motýlí vlákno
Spojení s člověkem neunikli ani motýli. Tím nejcennějším, co mohou člověku poskytnout, jsou vlákna, která produkují jejich larvy. Vlákna bource morušového (Bombyx mori) se už po tisíciletí využívají k výrobě luxusního zboží – pravého hedvábí. Kromě svého průmyslového či kulinářského využití (larvy jsou považovány za lahůdku zejména v Koreji) je bourec morušový také významným modelovým organismem. Z tohoto důvodu máme dnes již plně přečtenou jeho genetickou výbavu. Z rozsáhlé studie vědců z univerzity v Čchung-čching v jihozápadní Číně vyplývá, že k domestikaci bourců došlo přinejmenším 40x na nejrůznějších místech Asie, nestarší pokusy se datují přinejmenším do doby okolo roku 3500 př.n.l. Původním prapředkem dnešního domestikovaného bource je divoce žijící druh Bombyx mandarina. Domácí bourci však již nesou řadu znaků typických pro dlouze domestikované druhy. Špatně létají, jejich larvy mají menší strach z predátorů a jsou také schopni žít v mnohem větší hustotě, než jejich divocí příbuzní. Bourci však nejsou zdaleka jedinými motýli, které lidi začali pěstovat pro vlákna. Například velký noční motýl martináč čínský (Antheraea pernyi) se pěstuje pro produkci takzvaného „divokého hedvábí“ (wild silk).
Červci nejsou červi
Zcela zvláštní kapitolou mezi pěstovaným hmyzem jsou nejrůznější druhy z řádu polokřídlých (Hemiptera). Do této skupiny patří například i mšice, které si pro své sladkou šťávu medovici pěstují mravenci (takzvaná trofobióza). Mezi takzvané červce patří i nopálovec karmínový (Dactylopius coccus). Tito drobní tvorové, jejichž původní pravlast leží ve Střední Americe, se živí sáním šťáv z kaktusů rodu Opuntia. Produkují jasně červené barvivo. Aztékové a Mayové je proto začali pěstovat již okolo roku 700 př. n. l. V Asii, zejména v Indii, Pákistánu, Bangladéši a Thajsku, zase žije jiný druh červce, červec lakový (Kerria lacca). Jeho produktem, jímž se sám chrání před nepřízní prostředí, je jedinečná přírodní pryskyřice, známá jako šelak. Šelak je známý především jako surovina, která se asi do 50. let minulého století používala k výrobě gramofonových desek. Ještě dnes se však šelak využívá například k povrchové úpravě nábytku při restaurování nebo v potravinářském průmyslu. Jeho hlavní výhodou je, že zcela zdravotně nezávadný a snadno biologicky odbouratelný.
Podvodní superlepidlo chrostíků
Drobné, vrávoravě poletující chrostíky potkáme nejčastěji v okolí vodních toků, v nichž jejich larvy žijí. Dospělci nejsou příliš známí a nepoučený návštěvník přírody si je proto snadno splete s motýly, kterým jsou příbuzní. Na obranu proti rybám, pro které představují vítané sousto, si jejich larvičky stavějí „domečky“ – tu z kamínků, tu z dřívek či zbytků nejrůznějších ulit. Tyto domečky jsou spojeny „maltou“, lepivými vlákny, která vylučují larvičky podobně jakou housenky motýlů či pavouci. Slepit ale něco pod vodou, to je skutečné umění! Je proto nasnadě, že se vědci snaží podstatu této zázračné substance vypátrat. „Zjistili jsme, že vlákna produkovaná larvičkami chrostíků mají základní chemickou podstatu stejnou, jako vlákna produkovaná například pavouky či larvami bource morušového. Tvoří ji protein fibroin, liší se však v drobných detailech,“ vysvětluje Russell Steward z americké University of Utah, který na toto téma nedávno publikoval rozsáhlou studii. „Aminokyselina serin, která je jedním ze stavebních kamenů molekuly fibroinu, je totiž fosforylovaná. To znamená, že je na ni „přivěšen“ zbytek kyseliny fosforové, který je navíc negativně nabitý,“ dodává Russell Steward. Lepidlo, založené na „maltě“ chrostíků, by mohlo být velmi nápomocné zejména lékařům.
Jak se včely učí čichat ke květinám?
Každá včela musí ve své okolí vyhledat, zpracovat a naučit se rozlišovat nejrůznější vůně, které ji dokáží dovést k potravě. Vůně rostlin jsou však složeny z nejrůznějších komponent a zorientovat se v nich proto není jednoduché. Australští vědci nedávno přišli s objevem, jak si mozek včel dokáže s tímto obtížným úkolem poradit. Namísto toho, aby dopodrobna analyzovaly všechny vůně, vyberou si z nich jen několik málo klíčových složek, které si pak zapamatují. Jejich svět je tedy sice o poznání méně „voňavý“, než je ten náš, včely však díky tomu pracují s obrovskou efektivitou. Objev australských vědců však zdaleka není jen hrátkou, kterou si z nudy krátili čas. Podle Judith Reinhardové, která výzkum vedla, by mohl mít tento objev velký význam pro australské farmáře. Farmáři mají často problém přinutit včely, aby se soustředily na jejich plodiny. Včely často sejdou z cesty, jsou přilákány nedalekými pralesy či národními parky a úroda pak není dobrá. „Kdyby se nám podařilo izolovat klíčovou vůni některé z plodin, mohly bychom včely vytrénovat na opylování jedné konkrétní plodiny, například mandloně,“ vysvětluje dr. Reinhardová.
Případ australských vrubounů
Příchod člověka do Austrálie znamenal pro místní faunu konec idyly. Některé druhy zvířat v důsledku přítomnosti člověka přímo vyhynuly, jiné musely ustoupit druhům zvířat, které si lidé přinesli – ať již vědomě, či nevědomě – s sebou. Zcela zvláštní problém však představují kravské pastviny. Kráva pochopitelně produkuje nejen maso a mléko, ale i zbytky po svém metabolismu, výkaly. Běžná kráva se na pastvině vykálí 10x –12x za den. Jejich výkaly jsou obrovským lákadlem pro mouchy, jejichž larvy tuto potravu milují. Během 4 dní se z jednoho kravince může vylíhnout okolo 3000 much. Jejich počty proto začaly růst v Austrálii do skutečně astronomických výšek a bylo třeba hledat řešení. Katastrofální situaci mělo na svědomí především to, že původní australští přirození likvidátoři kravinců, vrubounovití brouci čili lidově „hovniválové“ (čeleď Scarabaeidae), si s nenadálým množstvím nedokázali poradit. Od počátku 70. let minulého století rozjela proto australská vláda projekt, jehož cílem bylo zavést do Austrálie na 50 nepůvodních druhů z Evropy a Asie. Na rozdíl od mnoha jiných „inženýrských“ projektů se však tento zdařil. Dnes žije v Austrálii na 26 nových druhů, které dokážou lidem velmi efektivně napomáhat.
